ECLI:CZ:US:2006:2.US.600.06
sp. zn. II. ÚS 600/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl Jiřím Nykodýmem, soudcem zpravodajem, o ústavní stížnosti JUDr. D. M., zastoupené JUDr. Milošem Boháčem, advokátem, se sídlem Korunní 774/87, Praha, směřující proti exekučním příkazům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. července 2006, č. j. 53/128/06, a č. j. 53/129/06, spojené s návrhem na projednání mimo pořadí a návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala elektronicky 6. září 2006 ústavní stížnost v níž brojila proti exekučním příkazům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. července 2006, č. j. 53/128/06, a č. j. 53/129/06, dále proti nesprávnému procesním postupu v řízeních vedených tímtéž soudem pod sp. zn. 30 C 96/1994, 7 C 67/1996, 25 C 33/2000, 25 C 61/2000, a 25 C 65/2000, dále uváděla svoji neuspokojivou hmotnou situaci, a konečně navrhovala "vyvedení" všech věcí, které u Obvodního soudu pro Prahu 4 má k Obvodnímu soudu pro Prahu 3. V příloze rovněž zaslala dokumenty týkající se řízení vedeného Městským soudem pod sp. zn. 66 C 25/2005. Ačkoliv stěžovatelka v ústavní stížnosti uváděla, že je zastoupena advokátkou JUDr. Hanou Procházkovou, nepředložila plnou moc.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. To znamená, že pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, se jím může také zabývat věcně. Proto byla stěžovatelka opakovaně vyzývána k odstranění vad a zejména k upřesnění návrhu.
Podáním ze dne 1. listopadu 2006 stěžovatelka navrhla zrušení exekučních příkazů Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. července 2006, č. j. 53/128/06, a č. j. 53/129/06, na srážku ze mzdy, k vymožení nedoplatku soudního poplatku ve výši 22.400 Kč, resp. 1.000 Kč, jehož zaplacení bylo stěžovatelce uloženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. dubna 2004, sp. zn. 25 C 61/2000, resp. ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. 25 C 65/2000. Tvrdí, že těmito příkazy byla porušena její základní práva na ochranu zdraví, na hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti v práci, a na spravedlivý proces, a "zároveň byla porušena příslušná ustanovení občanského soudního řádu §206 odst. 1 a §223", které lze kvalifikovat jako odepření spravedlnosti.
Současně stěžovatelka požádala o projednání této věci jako naléhavé s ohledem na to, že exekuční řízení pokračuje. Dále navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí s ohledem na to, že jsou v důsledku exekuce postiženy její nemocenské dávky, a tím je stěžovatelka zbavena svého sociálního práva na ochranu zdraví, nemůže si pořídit brýle, které, ač je potřebuje, nejsou z veřejného zdravotního pojištění hrazeny, a nemůže si rovněž hradit rehabilitační léčbu svého pohybového ústrojí, páteře a pravé ruky.
Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti vyložil, že jedním z principů řízení o ústavní stížnosti je, že jí zásadně musí být napadeno a v důsledku toho Ústavním soudem posuzováno rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [srov. §72 odst. 3 a 6 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"); usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 7. U. 2. str.331, aj.]. V tom je promítnut jak princip subsidiarity ústavní stížnosti, tak respekt Ústavního soudu k ústavně vymezeným pravomocem ostatních orgánů státní moci, tak i v neposlední řadě respekt Ústavního soudu k volbě postupu stěžovatelů ve vlastní věci a k jejich vlastní odpovědnosti za své činy.
V posuzovaném případě bylo v souladu s §73 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků přípustné podat proti vydaným exekučním příkazům námitky, o čemž byla stěžovatelka řádně poučena, a čehož i využila. O námitkách stěžovatelky proti oběma exekučním příkazům bylo rozhodnuto rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. září 2006, a to tak, že se k nim nepřihlíží. Tato rozhodnutí však stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadla, přestože jejich kopie k ústavní stížnosti připojila, a přestože byla opakovaně upozorněna Ústavním soudem na nesoulad návrhu petitu, argumentace a příloh své ústavní stížnosti. Lze v této souvislosti hovořit o selhání kvalifikovaného právního zastoupení, jehož účelem je zaručit řízení o ústavní stížnosti určitý stupeň kvality (srov. Šimíček, V.: Ústavní stížnost. 2. zcela přepracované a aktualizované vydání. Linde Praha: 2001. str. 198). Z tohoto důvodu je třeba nahlížet na ústavní stížnost jako na ústavní stížnost nepřípustnou, neboť směřuje toliko proti prvoinstančním rozhodnutím.
Ústavní soud v minulosti rovněž dovodil, že exekuční řízení není pokračováním nalézacího řízení, ve kterém byl vydán exekuční titul (srov. sp. zn. I. ÚS 328/98 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 17. N. 8. str. 59). Tím byl proklamován respekt Ústavního soudu k rozhodnutí zákonodárce, kterým rozdělil co do základu občanské soudní řízení na řízení nalézací a řízení o výkon rozhodnutí učiněného v nalézacím řízení, které jsou formálně zcela odděleny. Toto rozdělení s totožnými principy rozdělení lze vysledovat jak v ostatních procesních odvětvích v tuzemsku, tak v zahraničních právních úpravách, a doposud nebylo zpochybněno ani v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva. Toto rozdělení je pak nutným limitem pro pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat ústavnost postupu orgánů veřejné moci v jednotlivých řízeních tak, že při napadení rozhodnutí vydaného v jednom z takto vymezených řízení nelze přezkoumávat postup a rozhodnutí učiněné v jiném řízení. Jedná se i o promítnutí zásady ultra petitum partium iudex condemnare non potest, jež je legitimní součástí procesních předpisů státu, a ve vztahu k řízení o ústavní stížnosti je obsažena výslovně v §82 zákona.
V posuzovaném případě je podstatná část argumentace stěžovatelky zaměřena právě na kritiku postupu obecných soudů v nalézacím řízení, jež vedlo k vydání exekučních titulů. Ve zbývající části argumentace pak stěžovatelka napadá to, že se těmito pochybeními soud v exekučním řízení nezabýval tak, jak by se podle názoru stěžovatelky zabývat měl. S ohledem na to, že vůči rozhodnutím a postupům obecných soudů v nalézacím řízení se stěžovatelka ničeho nedomáhá, přestože na nesouladnost své ústavní stížnosti byla Ústavním soudem opakovaně upozorněna, jak bylo uvedeno výše, nemohl by se argumentací ve vztahu k nalézacímu řízení Ústavní soud věcně zabývat ani v případě, že by byla napadena rozhodnutí obecného soudu o námitkách proti exekučním příkazům.
Ústavní stížnost byla tedy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona. S ohledem na to, že návrh na projednání věci mimo pořadí, stejně jako návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a jiné procesní návrhy mají vůči vlastní ústavní stížnosti akcesorickou povahu, jsou odmítnutím ústavní stížnosti odmítnuty i všechny ostatní procesní návrhy stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2006
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj