ECLI:CZ:US:2016:2.US.603.16.1
sp. zn. II. ÚS 603/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Befacoal s.r.o., se sídlem Sokolská 46/1795, Praha 2, zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem Žitná 47, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 2 Afs 268/2015-21, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ústavní stížností, podanou v zákonné lhůtě (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o Ústavním soudu“) a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť tvrdí, že jím byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, č. j. 6 Af 87/2014-75, kterým tento soud z důvodu nezaplacení soudního poplatku zastavil řízení o žalobě stěžovatele.
3. Stěžovatel ve velmi lakonicky pojaté ústavní stížnosti, omezující se v podstatě jen na citaci shora uvedených článků Ústavy a Listiny, koncentroval vlastní argumentaci do jediné věty, že „nebylo přihlíženo k jeho úkonům, tj. žádosti o prominutí soudního poplatku, nebyly akceptovány vlastní rozhodnutí v obdobných věcech těmito soudy a stěžovatel byl oproti státu postaven do pozice nerovnoprávného účastníka.“
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů či správních orgánů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Především, jak plyne ze shora uvedeného, stěžovatel neuvádí žádný konkrétní argument, z něhož by bylo možno dovodit protiústavnost napadeného usnesení, když toliko ve zcela obecné rovině Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že nebylo přihlíženo k jeho úkonům a že nebyla akceptována jeho vlastní rozhodnutí – ovšem bez jejich jakékoliv bližší specifikace, o jaká rozhodnutí se vlastně má jednat. Navíc, jak plyne z obsahu citovaného usnesení Městského soudu v Praze i z napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu, městský soud žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků nevyhověl již usnesením ze dne 27. 2. 2015 a následnou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 5. 2015. Stěžovatel nezaplatil soudní poplatek ani po další výzvě městského soudu a opětovně požádal o jeho prominutí. V rámci řízení vedeného u stejného soudu pod sp. zn. 6 Af 81/2014 mezi stejnými účastníky nicméně stěžovatel byl rovněž vyzván k tomu, aby předložil veškeré doklady prokazující jeho tvrzení o vedení exekuce proti němu, což však neučinil a navíc ze sdělení Finančního úřadu pro hl. m. Praha ze dne 9. 9. 2015 plyne, že proti stěžovateli není vedena daňová exekuce. Proto bylo řízení o podané žalobě zastaveno a následná kasační stížnost byla zamítnuta Nejvyšším správním soudem.
6. Z uvedené rekapitulace případu má Ústavní soud za zcela zřejmé, že stěžovatel byl opakovaně vyzýván k zaplacení předmětného soudního poplatku a byl náležitě poučen i o následcích jeho nezaplacení. Rovněž závěr správních soudů učiněný v tom smyslu, že o opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, přičemž v daném případě stěžovatel žádné konkrétní okolnosti nepředložil, je plně ústavně konformní. K obdobnému závěru Ústavní soud ostatně dospěl ve věci stejného stěžovatele již v usnesení ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 602/16.
7. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu