ECLI:CZ:US:2006:2.US.606.05
sp. zn. II. ÚS 606/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů O. T., Prof. MUDr. V. T., DrSc., a J. T., všech zastoupených JUDr. Miroslavem Popelářem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Novostrašnická 31, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2005, č. j. 16 Co 234/2004-322, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. října 2005, č. j. 16 Co 234/2004-354, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2005, č. j. 28 Cdo 1243/2005-341, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Meritorně se v dané věci jednalo o žalobu na uzavření dohody o vydání nemovitostí, specifikovaných ve výrocích napadených rozhodnutí (dále jen "předmětný dům" nebo "předmětné nemovitosti") podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích").
Napadenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2005, č. j. 16 Co 234/2004-322, předcházel nález Ústavního soudu ze dne 23. června 2004, sp. zn. I. ÚS 555/03, jímž byla předchozí rozhodnutí v dané věci (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. července 2003, č. j. 28 Cdo 1986/2002-253, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2002, č. j. 55 Co 138/2002-235), zrušena. Ústavní soud ve svém nálezu vyjádřil názor, že obecné soudy při rozhodování podle §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích nemohou bez dalšího rezignovat na zkoumání toho, zda byla zachována rovnost uchazečů o nabytí věci odkazem na to, že záleželo pouze na úvaze tehdy rozhodujících orgánů, kterému uchazeči bude věc prodána, či konstatováním, že jde sice o hlediska poplatná tehdejšímu režimu, nicméně jejich uplatnění nezakládá zvýhodnění osoby nabyvatele. Jestliže soudy zhodnotily provedené důkazy, týkající se naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění tak, že vedlejší účastníci nebyli při nabývání předmětných nemovitostí zvýhodněni, přičemž tento závěr odůvodnily tak, že bylo věcí tehdejších orgánů, která kritéria považovaly za rozhodující a v konečném důsledku kterého z uchazečů o nabytí nemovitostí vybraly, nedostály účelu, který sleduje zákon o mimosoudních rehabilitacích. Má-li právní norma poskytovat určité skupině osob zvýhodnění, musí být takové zvýhodnění věcně podloženo. Věcnost však nelze nalézt ve zvýhodnění plynoucím z angažovanosti v někdejší KSČ. Hodnocení těchto skutečností totiž nemůže být provedeno bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku ČR. Ústavní soud ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva k tomu judikoval, že jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se "starým právem".
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2005, č. j. 16 Co 234/2004-322, který následoval po uvedeném nálezu Ústavního soudu, byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. ledna 2002, č. j. 7 C 74/2000-216, tak, že žalovaní (stěžovatelé) jsou povinni uzavřít se žalobcem dohodu o vydání předmětných nemovitostí. Dále byla žalovaným stanovena povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudy všech stupňů. V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že posuzoval důvodnost odvolání žalobce, když byl přitom vázán právním názorem vysloveným v tomto řízení nálezem Ústavního soudu ČR z 23. června 2004, sp. zn. I. ÚS 555/03. Odvolací soud konstatoval, že doplnil dokazování (vyžádáním si sdělení od Ústředního archivu v Praze, i sdělením od Archivu KSČM a konstatováním obsahu odborného vysvětlení pojmu "aktivista ÚV KSČ", jež bylo podáno odborníkem z Ústavu pro soudobé dějiny ČSAV v Praze), a také opakoval některé dokazování (zejména žádostmi o prodej rodinného domku ve výběrovém řízení). Při hodnocení kritérií výběru žadatelů o prodej domů občanům z národního majetku tak, jak tato kritéria byla uvedena v rozhodné době v platných interních normách (Směrnici Ministerstva financí č. 10/1964, uveřejněné ve Věstníku Ministerstva financí a v Zásadách pro prodej rodinných domků občanům, přijatých bývalým Obvodním národním výborem v Praze), odvolací soud posuzoval, zda prodej předmětných nemovitostí nabyvatelům obstojí ve vztahu k ostatním žadatelům, i kdyby nebylo tehdejší společenské angažovanosti nabyvatele JUDr. V. T. (otce stěžovatele Prof. MUDr. V. T., DrSc.). Odvolací soud, při srovnání okolností, rozhodných pro výběr uchazečů o prodej domu z národního majetku občanům u tehdejších tří žadatelů, byl v daném případě toho názoru, že "by prodejem žadateli A. K. byla nemovitost využita nejlépe, když pro jeho rodinu mohlo být zachováno společné bydlení s jeho dospělými dětmi, které již uzavřely manželství, a ještě i s dalšími dvěma dětmi, a byla by "tak umožněna pomoc širší rodině, bez zajišťování náhradních bytů pro ně v souvislosti s vyvlastněním jejich domu z veřejného zájmu podle stavebních předpisů". Pokud tedy byl předmětný dům přesto prodán nabyvatelům V. a J. T., přičemž jako rozhodující kritérium byla zvolena tehdejší společenská angažovanost JUDr. V. T. (zahrnující výrazně i politickou aktivitu v KSČ), bylo při prodeji zohledněno kritérium ve vztahu k jinému žadateli o koupi předmětného domu, který splňoval uvedená kritéria, potom tu došlo k porušení rovnosti mezi žadateli a tedy k protiprávnímu zvýhodnění (srov. §4 odst. 2 a §20 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích) u nabyvatelů předmětného domu kupní smlouvou. Odvolací soud na základě výše uvedeného dospěl k výslednému právnímu závěru, že žalovaní (kteří jsou právními nástupci uvedených nabyvatelů) jsou tu povinnými osobami podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a jsou tedy povinni uzavřít se žalobcem, jako oprávněnou osobou (srov. §19 a §3 zákona o mimosoudních rehabilitacích), dohodu o vydání ohledně předmětných nemovitostí.
Následné dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2005, č. j. 28 Cdo 1243/2005-341, zamítnuto. Dovolací soud konstatoval, že při aplikaci výkladu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., byl odvolací soud vázán právním názorem Ústavního soudu ČR, obsaženým v jeho zrušovacím nálezu z 23. června 2004, I. ÚS 555/03, že v dosavadním průběhu řízení soudy přihlížely nedostatečně k naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění a "dostatečně neodůvodnily při posuzování férovosti tehdejšího výběrového řízení, jakou roli měla skutečnost, že žalovaný JUDr. V. T. byl prominentním funkcionářem, na celý průběh a výsledek výběrového řízení ve vztahu ke všem ostatním účastníkům výběrového řízení, kteří v tomto postavení nebyli". V této souvislosti dovolací soud konstatoval, že v dalším průběhu řízení se odvolací soud s těmito výtkami vypořádal a vytýkané nedostatky při doplnění dokazování a při právním posouzení věci odstranil.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení práva na ochranu vlastnictví [čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], práva na spravedlivý proces (čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), práva domáhat se ochrany svého práva u nestranného a nezávislého soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), práva rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), jakož i práva na veřejné vyhlášení rozsudku (čl. 96 Ústavy ČR). Dále namítají, že zjištění odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vyvozují z nich neoprávněné závěry. Stěžovatelé polemizují především se závěrem, že by při získání předmětného domu byli prokazatelně zvýhodněni oproti tehdejší úpravě. Vyjádřili přesvědčení, že odejmutí jejich majetku na základě vágního zdůvodnění, že k nabytí došlo v rozporu s principy férovosti a v důsledku politické angažovanosti JUDr. T., nemohou naplnit zákonné požadavky §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť společensko politická angažovanost byla předpokladem právem tehdy vyžadovaným. Zákonodárce mohl nastavit parametry povinných osob tak, že za ně budou bez dalšího považovány osoby, které byly např. členy KSČ, nebo mohl obecně stanovit, že posuzování porušení právních předpisů bude hodnoceno z hlediska současných právních předpisů či hodnot. To však zákonodárce neučinil. Podle názoru stěžovatelů důvod jejich společenské angažovanosti se zřetelem k posouzení obsahu "protiprávnosti" podle tehdejšího práva a ke všem dalším prokázaným skutečnostem, nemůže sám o sobě naplnit podmínky §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích a postavit stěžovatele do pozice tzv. povinných fyzických osob. S ohledem na to, že v řízení nebyly shledány důvody protiprávního zvýhodnění, mají stěžovatelé zato, že soudy v napadených rozhodnutích porušily jejich právo na ochranu vlastnictví a odejmuly jim majetek v rozporu se zákonem a bez náhrady. V této souvislosti poukázali na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pinc, Pincová proti České republice. Na rozdíl od odvolacího soudu se domnívají, že není zásadní rozdíl v případě Pincových a v jejich případě. Podle jejich názoru je třeba považovat závěry Evropského soudu pro lidská práva za judikát, vykládající §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích jako nutnost neextenzivního posouzení parametrů povinných osob tak, aby nedocházelo k novým křivdám. Porušení práva na spravedlivý proces a na projednání u nestranného soudu spatřují stěžovatelé v tom, že oba napadené rozsudky vycházely zásadně ze závazného názoru obsaženého v předchozím nálezu Ústavního soudu a že tuto závaznost nemůže změnit ani případné odlišné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Vázanost obou soudů vycházela ze závěru Ústavního soudu ČR, který uložil obecným soudům zkoumat, jakou roli měla při posuzování férovosti tehdejšího výběrového řízení skutečnost, že "JUDr. T. byl prominentním funkcionářem státního podniku a v ÚV KSČ". Takové tvrzení nemělo oporu ve spise. Tuto skutečnost dodatečně neprokázal ani odvolací soud, neboť vyžádané odborné stanovisko doc. Kociána nemá žádnou konkrétní vypovídací hodnotu a je pouze obecným pojednáním. Ústavní soud tak předem vyslovil v době jeho rozhodování neodůvodněný závěr, který byl jako závazný přijat obecnými soudy a tato nepodložená závaznost se posléze stala nosným důvodem pro jejich rozhodnutí. Stěžovatelé dále brojili proti posouzení provedeného dokazování, které je dle jejich názoru v rozporu s elementárními principy spravedlnosti. V tomto směru závěry Ústavního soudu vyústily ve zdůvodnění protiprávního zvýhodnění odvolacím soudem. Stěžovatelé považují závěr, že rodina K. byla postižena výrazněji při vyvlastnění, neboť nepozbývala užívacího práva, ale práva vlastnického za nepřípadný. Stěžovatelé konečně namítali porušení práva na spravedlivý proces, které bylo způsobeno tím, že ve výroku rozsudku odvolacího soudu je chybně uvedeno čp. předmětného domu. Podle jejich názoru se nejedná o chybu v psaní a počtech, ale o to, že nebyl řádně identifikován předmět výroku, resp. o něm nebylo řádně procesně rozhodnuto. Toto pochybení neodstranilo ani opravné usnesení vydané Městským soudem v Praze. Stěžovatelé z toho, že proti opravnému usnesení není přípustné dovolání, dovozují že byla porušena zásada veřejnosti vyhlašování rozsudku. Tím došlo navíc k tomu, že ohledně výroku o části dohody o vydání domu byla stěžovatelům nepřípustně odejmuta instance dovolání.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Pro náležité posouzení věci si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 4 příslušný spis (sp. zn. 7 C 74/2000). Jak vyplývá z předchozí části, bylo v dané věci již jednou rozhodováno Ústavním soudem. Převážná část námitek stěžovatelů tak směřuje především proti závěrům, které vyplývají z předchozího nálezu Ústavního soudu. Je nutno zdůraznit, že předchozí rozhodnutí Ústavního soudu vycházelo se standardního chápání restitučních a rehabilitačních předpisů, které má oporu v konstantní judikatuře Ústavního soudu. Smyslem a účelem restitučních zákonů je především snaha o nápravu a zmírnění majetkových křivd, které se staly v minulosti. Naopak, nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Ani v tomto případě nemá Ústavní soud se od svého předchozího nálezu v dané věci odchylovat. Stěžovatelé konkrétně polemizují s tím, že tvrzení Ústavního soudu nejsou dostatečně podložená zejména v otázce protiprávního zvýhodnění a že při rozhodování nevycházel ze spisu. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho tvrzení byla dostatečným způsobem podložena obsahem spisu i provedenými důkazy. Ostatně ze samotných vyjádření stěžovatelů se podává, že se JUDr. V. T. angažoval v KSČ a působil v různých funkcích. Přestože se formulace "prominentní funkcionář", použitá v odůvodnění nálezu Ústavního soudu může jevit jako zavádějící, nic nemění na skutečnosti, že JUDr. V. T. byl velice aktivním členem KSČ a ve straně zastával významné funkce. Tvrzení Ústavního soudu o politické angažovanosti JUDr. T. pak nebylo autoritativním závazným závěrem, ale mělo pouze nasměrovat odvolací soud, na co se má v průběhu dalšího řízení zaměřit a jakým směrem provádět dokazování. Jednoznačný závěr lze spatřovat pouze v tom, že jako kritérium, poskytující při výběru výhodu žadateli, nelze uznat jeho angažovanost v KSČ. Ústavní soud ale svým konstatováním nikterak nepředjímal rozhodnutí odvolacího soudu ohledně konečného závěru o tom, zda došlo či nedošlo k neoprávněnému zvýhodnění stěžovatelů. Pokud by odvolací soud zjistil, že i na základě jiných kritérií, než pouze politické angažovanosti, by stěžovatelé mohli nabýt předmětný dům, tedy pokud by přidělení domu bylo věcně podloženo, mohla by tato skutečnost být důvodem pro zamítnutí žaloby. Odvolací soud poté ve směru naznačeném v rozhodnutí Ústavního soudu postupoval a provedl doplnění dokazování, zejména o odborné vyjádření doc. Jiřího Kociána odborníka Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Na základě takto provedeného dokazování, jakož i na základě důkazů, které odvolací soud zopakoval, dospěl k závěru, že stěžovatelé byli protiprávně zvýhodněni ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Podmínku naplnění protiprávního zvýhodnění je přitom nutno vztahovat na celý komplex vztahů a jednání mezi nabyvateli jako osobami povinnými a státem. Neférovost výběru nabyvatelů tak bývá typicky dána uplatněnými kritérii výběru osoby nabyvatele mezi skupinou uchazečů. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 561/99), musí se obecné soudy plně vypořádat s tím, na základě čeho byli nabyvatelé ve "výběrovém řízení" vybráni (pokud vůbec k nějakému došlo), resp. zda byli vybráni na základě kritérií odpovídajících relevantním ustanovením. Zvláště nutno je bedlivě postupovat v případech, pokud je známo, že nabyvatelé byli úzce spjati s tehdejším režimem, k jejichž neoprávněnému zvýhodňování často docházelo. Jak se podává z vyžádaného spisu, provedly obecné soudy poměrně obsáhlé dokazování k otázce zvýhodnění nabyvatelů. Po provedeném dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že jako rozhodující kritérium pro prodej předmětného domu stěžovatelům byla zvolena společenská angažovanost JUDr. V. T., zahrnující výrazně i politickou aktivitu v KSČ. Právě postavení nabyvatele JUDr. V. T. způsobilo, že předmětný dům byl přidělen právě stěžovatelům, a to na úkor jiného žadatele, který splňoval hodnotnější kritéria. V tomto směru se Ústavnímu soudu jeví provedené důkazy jako dostačující a zcela odůvodňující závěry o zvýhodnění nabyvatelů.
Ústavní soud neshledává případným poukaz stěžovatelů na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pinc a Pincová. Důvodem restituce není skutečnost, že stěžovatelé nabyli nemovitost za cenu nižší, než byla její skutečná hodnota, jak tomu bylo ve výše citované věci, nýbrž skutečnost, že došlo k protiprávnímu zvýhodnění stěžovatelů tím, že při přidělení předmětného domu stěžovatelům byla opomenuta věcná kritéria a rozhodujícím kritériem pro jejich výběr se stala především politická angažovanost JUDr. V. T., čímž došlo i k porušení tehdy platných předpisů.
Námitku stěžovatelů, že vadným označením domu porušil odvolací soud právo na veřejné vyhlášení rozsudku, nepovažuje Ústavní soud rovněž za důvodnou. Jednalo se evidentně o chybu v psaní, neboť po celou dobu řízení před vydáním rozsudku odvolacího soudu byl předmětný dům označen správnými údaji a mezi účastníky řízení nebylo ani sporu ohledně identifikace předmětného domu. Identifikace předmětného domu byla provedena nejen číslem popisným, které sice bylo vadné, ale i číslem stavební parcely, na níž stojí a číslem listu vlastnictví, takže v důsledku nemohlo být pochyb o tom, o který dům se jedná. Postupem odvolacího soudu, který vydal opravné usnesení, v němž bylo opraveno vadné označení předmětného domu, nebylo v žádném případě zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. března 2006
Stanislav Balík
předseda senátu