ECLI:CZ:US:2016:2.US.61.16.1
sp. zn. II. ÚS 61/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Tamary Korešové, zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Resslova 1253/17, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 18. 6. 2013 č. j. 11 C 21/2011-86, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2014 č. j. 37 Co 332/2013-108 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015 č. j. 28 Cdo 1988/2015-136 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že jimi bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na projednání věci v její přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny). Poznamenala přitom, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je obdobná jako ve stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3264/15.
2. Soud prvního stupně rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni (Věra Svobodová, dále jen "žalobkyně") částku 152 828,64 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedenou částku po stěžovatelce požadovala z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí ve vlastnictví žalobce, a to ve výši obvyklého nájemného. Právní zástupkyně stěžovatelky se však jednání soudu, na němž byl současně vyhlášen rozsudek, neúčastnila - omluvila se nejprve telefonicky, posléze i písemně z účasti na jednání z důvodu zdravotní nezpůsobilosti. O odročení jednání však nepožádala, proto se jednání konalo v nepřítomnosti stěžovatelky i její právní zástupkyně.
3. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl procesně zcela správně a ve věci samé uzavřel, že soud nižší instance správně posoudil jak rozsah užívání nemovitostí žalobce stěžovatelkou (časový i věcný), tak i výši bezdůvodného obohacení požadovaného žalobkyní.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Konstatoval, že dovolání podané stěžovatelkou neobsahuje náležitosti stanovené zákonem - konkrétně vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Vyjádřil se též k námitce stěžovatelky stran odnětí možnosti jednat před soudem, otázce poučení účastníků řízení podle §119a o. s. ř. a posouzení omluvy stěžovatelky z řízení soudem prvního stupně, resp. i soudem odvolacím.
II.
5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky není důvodný.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala. Ústavněprávnímu přezkumu přitom dominuje vertikální linie (ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána občanu přednost, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle nebo svévole). Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní. V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně omezeny.
7. Ústavní soud dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že obecné soudy postupovaly a interpretovaly příslušné právní předpisy ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí též řádně odůvodnily, včetně zdůvodnění svých rozhodnutí ve světle relevantní judikatury, provedené zejména Nejvyšším soudem. V příslušných rozhodnutích nelze podle Ústavního soudu nalézt žádné vybočení ze zákonných mantinelů, jež by ve svém důsledku zakládalo porušení základních práv stěžovatelky a tedy důvodnost podané stížnosti. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Předmětná stížnost je svou povahou pouze pokračující polemikou se závěry obecných soudů, které se s jejími námitkami v průběhu řízení řádně vypořádaly. Napadená rozhodnutí obecných soudů považuje Ústavní soud za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování.
8. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje na ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř., podle něhož nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádá z důležitého důvodu o odročení jednání, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Z citovaného zákonného ustanovení i z konstantní judikatury soudů vyplývá, že soud může jednat v nepřítomnosti řádně obeslaného účastníka, pokud účastník z důležitého důvodu včas nepožádá o odročení jednání. Obecné soudy v tomto směru poukázaly na to, že omluva neúčasti k jednání sama o sobě nepředstavuje žádost o odročení jednání ve smyslu citovaného zákonného ustanovení a není-li v omluvě zaslané soudu obsažena zároveň žádost o odročení jednání z důležitého důvodu, může soud věc projednat i bez účasti takto omluveného účastníka a při tomto jednání provádět dokazování. Z vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka se z nařízeného jednání omluvila z důvodu zdravotní nezpůsobilosti. V tomto podání však není obsažena žádost o odročení jednání; naopak z jednání předchozího se též omluvila a současně požádala o odročení jednání. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, stěžovatelka, resp. její právní zástupkyně ve své omluvě z nařízeného jednání nepožádala o odročení tohoto jednání. Soud prvního stupně proto, pokud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatelky, postupoval v souladu se zákonem a ústavně konformně.
9. K tvrzení o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že stěžovatelce byla odňata možnost být osobně přítomna jednání soudu, Ústavní soud připomíná, že Listina ani Úmluva nebrání účastníku vzdát se výslovně nebo mlčky některého z ústavně zakotvených základních práv, pokud to jeho povaha nevylučuje. Stěžovatelka měla nepochybně možnost se jednání před nalézacím soudem zúčastnit osobně, neboť netvrdila, že nebyla řádně předvolána. Stěžovatelka tak z hlediska svých ústavně chráněných základních práv nepostupovala stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a tudíž nemůže argumentovat tím, že nemohla hájit svoje práva. Jinými slovy řečeno, byla to stěžovatelka sama, kdo svá práva nestřežila dostatečně, resp. jí zvolená právní zástupkyně. Není přitom úlohou Ústavním soudu, aby za ni napravil to, co sama zanedbala (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 2840/14).
10. V posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu