ECLI:CZ:US:2005:2.US.620.04
sp. zn. II. ÚS 620/04
Usnesení
II.ÚS 620/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. P. N., zastoupeného JUDr. Ladislavem Kubíčkem, advokátem, se sídlem v Chebu, Májová 23, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. srpna 2004, č. j. 21 Cdo 2074/2003-226, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. dubna 2003, č. j. 8 Cmo 385/2001-195, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 1. listopadu 2004, doplněnou podáním ze dne 26. července 2005, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. dubna 2003, č. j. 8 Cmo 385/2001-195, byl změněn rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2001, č. j. 22 Cm 232/94-159, tak, že žaloba na určení, že nemovitosti specifikované ve výroku I. citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "předmětné nemovitosti") nejsou zatíženy zástavním právem zřízeným ve prospěch Zemské banky, akciové společnosti, právního předchůdce žalované (Československá obchodní banka, a. s.), podle zástavní smlouvy ze dne 1. listopadu 1993, vložené do katastru s právními účinky ke dni 5. listopadu 1993, se zamítá. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že mezi žalobcem (stěžovatelem) a manžely Z. byla dne 16. září 1992 uzavřena kupní smlouva na předmětné nemovitosti, na základě níž byli manželé Z. zapsáni jako vlastníci do katastru nemovitostí. Dne 1. listopadu 1993 byla uzavřena mezi manžely Z. (zástavci) a Zemskou bankou, a. s. (zástavním věřitelem) úvěrová smlouva, přičemž poskytnutý úvěr byl zajištěn zástavní smlouvou uzavřenou týž den. Žalobce posléze dne 31. března 1994 od kupní smlouvy odstoupil z důvodu nezaplacení kupní ceny za předmětné nemovitosti, přičemž tímto odstoupením se kupní smlouva od počátku zrušila. Manželé Z. tak dali do zástavy nemovitosti, jejichž vlastníkem byl z důvodu pozdějšího odstoupení od smlouvy žalobce. V této souvislosti se odvolací soud se zabýval otázkou, zda byl zástavní věřitel při uzavírání zástavní smlouvy v dobré víře, že manželé Z. jsou oprávnění nemovitosti zastavit. Vzhledem k tomu, že manželé Z. dali do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka, bylo třeba zkoumat dobrou víru zástavního věřitele. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, neboť nepostupoval podle §151d odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění (dále jen "obč. zák."), a neposoudil věc z hlediska existence dobré víry zástavního věřitele při zastavení předmětných nemovitostí. Jestliže manželé Z. dali do zástavy předmětné nemovitosti, jejichž vlastníkem byl z důvodu pozdějšího odstoupení od kupní smlouvy žalobce, pak odevzdáním nemovitosti zástavnímu věřiteli bylo nutno rozumět vklad zástavního práva do katastru nemovitostí a zástavní právo mohlo vzniknout tehdy, pokud byl zástavní věřitel ke dni uzavření zástavní smlouvy v dobré víře, že manželé Zemanovi jsou oprávněni předmětné nemovitosti zastavit. Ze skutkových okolností (zástavci byli zapsáni jako vlastníci předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí; úvěrová smlouva byla uzavřena třináct měsíců od konce lhůty pro zaplacení kupní ceny; žalobce učinil úkon směřující k odstoupení od smlouvy až pět měsíců po uzavření úvěrové i zástavní smlouvy) přitom vyplynulo, že zástavní věřitel byl při uzavírání zástavní smlouvy v dobré víře, že zástavci jsou oprávnění předmětné nemovitosti zastavit.
Následné dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 2074/2003-226, zamítl. K námitce žalobce, že za podmínek uvedených v §151d odst. 1 obč. zák. nemůže zástavní právo vzniknout, dovolací soud konstatoval, že zástavní právo ve smyslu citovaného ustanovení vzniká na základě smlouvy bez ohledu na to, zda je zástavou věc movitá či nemovitá. Odevzdáním nemovitosti se přitom rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Dovolací soud dále dospěl k závěru, že na nedostatek dobré víry zástavního věřitele nelze ve smyslu §151d odst. 1 obč. zák. usuzovat jen na základě toho, jak namítal žalobce, že se zástavní věřitel při uzavření zástavní smlouvy nezabýval tím, zda zástavce, který je vlastníkem zastavované věci na základě kupní smlouvy, řádně a včas zaplatil kupní cenu. Protože od kupní smlouvy může být z důvodu řádného a včasného nezaplacení kupní ceny odstoupeno nejen tehdy, bylo-li to ve smlouvě dohodnuto, ale i podle ustanovení §517 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za opomenutí běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze po zástavním věřiteli s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy požadovat, ani okolnost, že se nezabýval tím, zda ve smlouvě byla či nebyla dohodnuta možnost odstoupení od smlouvy pro případ, že kupující řádně a včas nezaplatí kupní cenu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy se dle jeho názoru porušení uvedených ustanovení dopustily tím, že §151d odst. 1 obč. zák. nepřípustně extenzivně vykládaly a aplikovaly tím, že pod pojem "odevzdání" zahrnuly i vklad zástavního práva do katastru nemovitostí a rozšířily tak toto ustanovení i na nemovitosti. Pokud by postačoval výklad tohoto ustanovení způsobem provedeným obecnými soudy, nebylo by zapotřebí dalších dvou novelizací občanského zákoníku, ve kterých byl výslovně upraven osud zástavního práva v případě pozdějšího odstoupení od smlouvy (§155 odst. 5 obč. zák. resp. §172 obč. zák. stávajícího znění). Dále namítal, že rozsudkem Nejvyššího soudu došlo k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož musí být šetřeno podstaty základních práv a svobod. Extenzivním výkladem Nejvyššího soudu, kterým byl rozšířen rozsah §151d odst. 1 obč. zák. i na věci nemovité, bylo nepřípustně zasaženo do těchto práv.
Nejvyšší soud jako účastník řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Vrchní soud v Olomouci jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že jeho rozhodnutím nedošlo k porušení práva stěžovatele vlastnit majetek (čl. 11 Listiny), ani k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Výklad §151d obč. zák. je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a podle názoru Vrchního soudu v Olomouci není neústavní.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s výkladem a aplikací §151d odst. 1 obč. zák., který provedly obecné soudy. Namítal, že rozšiřující výklad citovaného ustanovení zahrnující pod pojem "odevzdání věci" i nemovitosti, je neústavní a nepřípustně zasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavněprávní argumentace stěžovatele, která byla ostatně velmi stručná, je tedy v daném případě spíše v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, které vyplývají z odlišného názoru na právní posouzení věci, k němuž dospěly obecné soudy. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémní rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ se však nejedná. Závěr obecných soudů o tom, že předmětem zástavy podle §151d odst. 1 obč. zák. mohou být jak věci movité, tak i nemovité vychází z konstantní judikatury (k tomu podrobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 328/99), proti níž nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti žádné výhrady. Bylo by proti smyslu citovaného ustanovení, aby bylo omezeno pouze na věci movité a z nich pouze na ty, u nichž se vlastnické právo nabývá převzetím. Poukaz stěžovatele na stávající úpravu občanského zákoníku není v dané souvislosti relevantní, neboť daný případ vycházel ze stavu před novelizací občanského zákoníku a na základě tehdy platných ustanovení byl rovněž posuzován.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. října 2005
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu
Za správnost: H. Kyprová