ECLI:CZ:US:2006:2.US.629.05
sp. zn. II. ÚS 629/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma věci ústavní stížnosti P. H., zastoupeného Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem, se sídlem náměstí 1. máje 97, Chomutov, proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 7. 2005, sp. zn. 7 T 159/2005, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 4 To 633/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že soud prvního stupně rozhodl o jeho žádosti o propuštění z vazby až šestý pracovní den a nedodržel tak zákonem stanovenou lhůtu pro rozhodnutí o takovém návrhu.
Výše uvedeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu tak, že se dle ust. §72 odst. 3 trestního řádu zamítá a dle ust. §71 odst. 5 trestního řádu se stěžovatel ponechává ve vazbě. Proti usnesení soudu první instance podal stěžovatel stížnost, která byla výše citovaným usnesením krajského soudu dle ust. §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítnuta, neboť byla podána opožděně.
Ústavní soud se nejprve zaměřil ve svém ústavněprávním přezkumu na rozhodnutí krajského soudu. Jak bylo zjištěno z vyžádaných kopií doručenek, napadené rozhodnutí okresního osudu bylo stěžovateli a jeho právnímu zástupci doručeno dne 28. 7. 2005. Přitom, jak je zřejmé z obsahu usnesení krajského soudu a stížnosti navrhovatele proti usnesení okresního soudu, stěžovatel podal stížnost až dne 19.8.2005. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na dikci ust. §143 odst. 1 trestního řádu, dle kterého lze podat stížnost do tří dnů od oznámení usnesení (v dané věci od doručení opisu usnesení). Vzhledem k tomu, že byla stížnost podána po zákonem stanovené lhůtě, krajský soud správně aplikoval ust. §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu a podanou stížnost jako opožděnou zamítl, neboť stížnost byla podána opožděně. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu neshledal proto Ústavní soud žádné pochybení, a proto ústavní stížnost v části napadající rozhodnutí soudu druhého stupně odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Návrh stěžovatele směřuje i proti usnesení soudu prvního stupně, Ústavní soud však musí konstatovat, že v této části je ústavní stížnost nepřípustná dle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Opravným prostředkem proti usnesení v trestním řízení je dle ust. §141 trestního řádu stížnost. V dané věci tudíž byla stížnost navrhovatele posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Dle dikce ust. §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatel má tedy povinnost vyčerpat všechny prostředky k ochraně práva před podáním ústavní stížnosti. Přitom pojmem "vyčerpání" takových prostředků je možno rozumět pouze jejich řádné uplatnění v zákonem předvídaných lhůtách. Neefektivní vyčerpání opravného prostředku ve smyslu jeho opožděného podání je nutno považovat v důsledku za totožné s nepodáním opravného prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Opožděné podání zákonem přípustného opravného prostředku totiž nastoluje stav, který je shodný se stavem, kdy přípustný prostředek nebyl podán vůbec. Pokud by Ústavní soud považoval opožděně podaný opravný prostředek k ochraně práva za vyčerpání takového prostředku ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, takové nazírání na tuto problematiku by bylo v rozporu s principem právní jistoty, protože by tím Ústavní soud prodlužoval lhůtu k podání ústavní stížnosti - ad absurdum - na neurčito, neboť každý by pak mohl kdykoliv po uplynutí lhůty k podání procesního prostředku k ochraně svého práva jeho opožděným podáním otevřít pro sebe lhůtu k podání ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu nemohl potom Ústavní soud přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než z výše uvedených důvodů odmítnout ústavní stížnost v části směřující proti usnesení krajského soudu jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a v části směřující proti usnesení okresního osudu jako návrh nepřípustný dle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2006
Stanislav Balík
předseda senátu