ECLI:CZ:US:2002:2.US.634.02
sp. zn. II. ÚS 634/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky H.H., zastoupené advokátem JUDr. J. V., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 2. 2002, č.j. 29 Odo 651/2001-186, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 26. 9. 2002, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne následujícího, napadla navrhovatelka (stěžovatelka) usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 2. 2002, č.j. 29 Odo 651/2001-186, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti zjistil, napadeným usnesením bylo odmítnuto dovolání J. B. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2000, č.j. 25 Co 558/99-162, který byl vydán ve věci sp. zn. 6 C 126/97, vedené u Okresního soudu v Benešově, v níž se J. H. žalobou domáhal na J. B. zaplacení částky 767.429,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Benešově svým rozsudkem ze dne 21. 4. 1999, č.j. 6 C 126/97-121, zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 368.397,- Kč s příslušenstvím a ve zbývající části, tj. 399.032,- Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl; současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud shora citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvého stupně v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení; ve zbývající části odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Následně podané dovolání J. B. opíral o §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2000), přičemž uplatnil dovolací důvody dle §241 odst. 3 písm. c) a písm. d) o. s. ř. Dovolací soud však vycházel z toho, že pokud nejde o zmatečnostní vady dle §237 odst. 1 o. s. ř., jež však ze spisu nevyplývají a nejsou dovolatelem tvrzeny, je dovolání proti rozsudku přípustné za podmínek uvedených v §238 a §239 o. s. ř. V daném případě je rozsudek odvolacího soudu z části zrušující a z části potvrzující, nikoliv však měnící, jak - dle názoru Nejvyššího soudu mylně - přepokládal dovolatel. Vzhledem k tomu dovolání ve smyslu 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné není. Není ani přípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť jde o první rozsudek soudu prvého stupně v dané věci, ani dle §239 o. s. ř., protože odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil a dovolatel ani návrh na vyslovení přípustnosti nepodal. Pokud jde o přípustnost dovolání směřujícího do výroku rozsudku (majícího charakter usnesení podle §167 odst. 1 o. s. ř.), kterým dovolací soud rušil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, nelze rozhodnutí odvolacího soudu podřadit žádnému z usnesení ve smyslu §238a o. s. ř., proti nimž se dovolání připouští. Dovolání nemůže být v daném ohledu (co do nákladů řízení) přípustné ani podle §239 o. s. ř., protože se nejednalo o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu. Z těchto důvodů dovolací soud dle 243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že její manžel J. B. dne 5. 10. 2000 zemřel a ona je dle §107 odst. 2 o. s. ř. jeho procesním nástupcem, jenž ve smyslu §107 odst. 4 o. s. ř. vstupuje do řízení ve stavu, v jakém se řízení nacházelo v době smrti jejího manžela. Ve věci samé pak argumentuje tím, že podmínky, za kterých se účastník řízení může obrátit na Nejvyšší soud formou mimořádného opravného prostředku - dovolání, jsou stanoveny přísně restriktivně, a tak s ohledem na čl. 36 dost. 1 Listiny nelze tyto podmínky dále zužovat restriktivním výkladem. Ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dle stěžovatelky založeno na principu, podle kterého dovolání není přípustné, pokud soudy prvého a druhého stupně se co do rozhodnutí ve věci samé, jakož i co do jeho odůvodnění shodují, a pokud tato shoda není, je dovolání přípustné. V daném případě jsou názory obou soudů rozdílné, čímž je dána podmínka přípustnosti dovolání. Dále stěžovatelka tvrdí, že rozsudek okresního soudu byl změněn rozsudkem krajského soudu jak ve smyslu věcném, tak i formálním. Tato svá tvrzení zdůvodňuje tím, že krajský soud zasáhl do obsahu výroku soudu prvého stupně tak, že obsah výroku ve věci samé byl změněn, protože z rozsudku soudu prvého stupně po vydání rozsudku odvolacího soudu plynou pro účastníky jiná práva a povinnosti, než před jeho vydáním. Názor Nejvyššího soudu, že rozsudek krajského soudu byl částečně potvrzující a částečně zrušující, považuje stěžovatelka za účelový a v rozporu s procesními přepisy. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvého stupně, vydaný o celé věci ve smyslu §152 odst. 2 věta první o. s. ř., na rozsudek částečný ve smyslu §152 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Z toho je zřejmé, že rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé co do věcného obsahu, ale i v procesním smyslu, tj. došlo k jednoznačné změně odvoláním napadeného rozsudku v materiálním a formálním smyslu, čímž byly dány podmínky přípustnosti dovolání dle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dle stěžovatelky Nejvyšší soud vyložil citovaný předpis v rozporu s jeho výslovným zněním, když formuloval občanskému soudnímu řádu neznámý institut rozsudku částečně potvrzujícího a částečně zrušujícího, resp. má stěžovatelka za to, že omyly zákonodárce a rozpornost jednotlivých ustanovení právních předpisů nemohou být přičítány k tíži účastníků právních vztahů. Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatelka navrhuje napadené rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s názorem Nejvyššího soudu na to, zda je v případě rozsudku odvolacího soudu, jímž se částečně potvrzuje rozsudek soudu prvého stupně a částečně se zrušuje a věc vrací k dalšímu řízení, založena přípustnost dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V prvé řadě je Ústavní soud nucen poukázat na svou konstantní judikaturu, dle které není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
V návaznosti na to je třeba konstatovat, že žádné právo na dovolání ústavně zaručeno není, když Ústava ČR a Listina (eventuelně mezinárodní dohoda o lidských právech) žádné takové procesní oprávnění účastníků řízení nezakotvuje; tento mimořádný opravný prostředek jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění. Namítá-li stěžovatelka nesprávnost interpretace citovaného ustanovení ze strany Nejvyššího soudu s odkazem na čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud poukazuje opět na svou konstantní judikaturu, v níž stanovil hranice, kdy nesprávný výklad a použití "jednoduchého" práva ze strany orgánu veřejné moci zakládá porušení základního práva nebo svobody; k tomu může dojít až v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V postupu obecného soudu však Ústavní soud nejen že svévolnou aplikaci "jednoduchého" práva či extrémní vybočení z interpretačních pravidel při jeho výkladu nezjistil, ale navíc se musel plně ztotožnit s názorem Nejvyššího soudu, neboť jeho názor vychází ze smyslu a účelu §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Rozsudkem soudu prvého stupně došlo k "rozštěpení" žalobcova nároku na dva nároky se samostatným skutkovým základem, jež je třeba pro účely přípustnosti dovolání posuzovat samostatně. Pokud jde o první z nich, tj. nárok na zaplacení částky 368.397,- Kč s přísl., odvolací soud posoudil práva a povinnosti účastníků řízení shodně jako soud prvého stupně, když předtím se ztotožnil s jeho právním názorem; vzhledem k tomu není v daném ohledu důvod pro připuštění dovolání dle předmětného ustanovení. Pokud jde o druhý nárok, tj. na zaplacení částky 399.032,- Kč s přísl., řízení v dané věci probíhá a po jeho (eventuelním) ukončení u odvolacího soudu bude stěžovatelka oprávněna, naplní-li se zákonné podmínky, dovolání podat. Napadeným postupem Nejvyššího soudu tedy procesní práva stěžovatelky nijak neutrpěla.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu