ECLI:CZ:US:2016:2.US.635.16.1
sp. zn. II. ÚS 635/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Borise Trunova, t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou, AK se sídlem Týnská 21, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016 sp. zn. 14 To 6/2016 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 12. 2015 sp. zn. 11 Nt 51/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Generální prokuratura Ruské federace požádala podáním ze dne 30. 1. 2015 cestou Ministerstva spravedlnosti České republiky o vydání stěžovatele (dále též "vydávaný") k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin podvodu podle části 4 čl. 159 trestního zákona Ruské federace ve znění Federálního zákona ze dne 7. 3. 2011 č. 26-FZ. Ruské orgány v této věci požádaly v případě zatčení vydávaného o jeho vzetí do předběžné vazby na základě čl. 16 Evropské úmluvy o vydávání (sdělení č. 549/1992 Sb., ve znění sdělení č. 29/1997 Sb. a č. 30/1997 Sb.).
3. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 6. 1. 2015 č. j. 11 Nt 51/2015-31 rozhodl, že podle §94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), se stěžovatel bere do předběžné vazby, která se započítává ode dne 4. 1. 2015 od 20:30 hodin. Návrh na nahrazení předběžné vazby peněžitou zárukou ve smyslu §73a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), jmenovaný soud zamítl. Vrchní soud v Praze stěžovatelovu stížnost proti tomuto rozhodnutí usnesením ze dne 28. 1. 2015 č. j. 14 To 13/2015-60 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
4. O návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2015 na vydání rozhodnutí podle §95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 21. 4. 2015 č. j. 11 Nt 51/2015-149 tak, že je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin podvodu podle části 4 čl. 159 trestního zákona Ruské federace ve znění Federálního zákona ze dne 7. 3. 2011 č. 26-FZ (bod 1/ výroku). Jmenovaný soud dále s poukazem na §94 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci rozhodl, že žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby se zamítá (bod 2/ výroku).
5. Proti usnesení prvostupňového soudu podal stěžovatel (vydávaný) stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 7. 2016 tak, že je ve výroku pod bodem 1/ podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil a sám znovu rozhodl podle §95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro jmenovaný trestný čin je přípustné, a to za současného přijetí záruk uvedených v žádosti o vydání Generální prokuratury Ruské federace ze dne 30. 1. 2015 sp. zn. 81/3-747-14. Stížnost stěžovatele proti bodu 2/ výroku napadeného usnesení podle §148 odst. l písm. c) tr. řádu zamítl.
6. Ke zrušení usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem 1/ přistoupil stížnostní soud proto, že Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o přípustnosti vydání, aniž by současně rozhodl o přijetí uvedených záruk. Zároveň Vrchní soud v Praze z důvodu zamezení jakýchkoliv pochybností skutek, ohledně něhož Generální prokuratura Ruské federace o vydání stěžovatele žádá, popsal v souladu s jeho vymezením v extradičních materiálech, zejména v usnesení o sdělení obvinění ze dne 21. 6. 2014.
7. Ve věci následně rozhodoval Nejvyšší soud, a to usnesením ze dne 16. 12. 2015 č. j. 11 Tcu 106/2015-12, kterým podle §95 odst. 6 zákona o mezinárodní justiční spolupráci zamítl návrh ministra spravedlnosti na zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. 11 Nt 51/2015 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze.
8. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze o přípustnosti vydání podal stěžovatel ústavní stížnost, jež byla usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 2726/15 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
9. V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutím soudů týkajícím se dalšího trvání předběžné vazby. Stěžovatel podal žádost o propuštění z předběžné vazby a její nahrazení dohledem probačního úředníka, kterou odůvodnil zejména svými osobními poměry, kde poukázal na nepříznivý zdravotní stav nezletilé dcery družky, který potřebuje trvalou lékařskou péči a další operaci v SRN a tím, že jeho družka a dcera získaly v České republice povolení k trvalému pobytu. Stěžovatel tedy nemá žádný důvod z republiky uprchnout. Krajský soud jeho žádost zamítl s odůvodněním, že se jeho žádostmi zabývá již opakovaně a v jeho poměrech nenastaly takové změny, které by vyvažovaly trvající aktuálnost nebezpečí útěku před trestním stíháním. Soud zdůraznil, že po spáchání stíhaného trestného činu v Ruské federativní republice začalo policejní vyšetřování, o němž stěžovatel věděl, a přesto odjel do České republiky, čímž se stal pro policejní orgány Ruské federativní republiky de facto nedosažitelný. V České republice pak pobýval na různých adresách a k jeho zatčení pak došlo až na základě vydaného mezinárodního zatýkacího rozkazu. Ani osobní poměry stěžovatele v současné době nedoznaly zásadních změn, jež by měly dopad na obavy z útěku. Povolení k dlouhodobému pobytu jeho družky a její dcery v České republice tuto obavu nevyvrací stejně jako zdravotní stav dcery družky.
10. Proti zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze zamítnuta jako nedůvodná, když se soud ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně.
11. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Krajský soud v Hradci Králové se zásadní námitkou stěžovatele, kterou uplatnil v doplnění žádosti o propuštění z vazby, a to že pouze zesílené důvody mohou být důvodem pokračující vazby, ve svém rozhodnutí nezabýval a odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1801/14 ze dne 9. 12. 2014 ignoroval. Stěžovatel tvrdí, že v daném konkrétním případě obecné soudy zamítly žádost o propuštění z předběžné vazby a zamítly návrh na nahrazení předběžné vazby dohledem probačního úředníka, aniž by byly dány zákonné důvody pro pokračování v předběžné vazbě. Obecné soudy se rovněž odmítly zabývat návrhem na přijetí některého z opatření, nahrazujícího vazbu.
II.
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
13. V souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení. Opatřil si rovněž spis Krajského soudu v Hradci Králové vedený pod sp. zn. 11 Nt 51/2015. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že odkazuje na odůvodnění obou rozhodnutí, zejména pak napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, v němž se vrchní soud vypořádal dostatečně s námitkami stížnosti stěžovatele podané proti usnesení soudu prvního stupně a podrobně rozvedl skutečnosti i úvahy, které vedly k závěru o existenci důvodné obavy z útěku stěžovatele, a to se zřetelem ke stádiu vydávacího řízení, v němž bylo rozhodováno, tj. ke stádiu, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele. Krajský soud v Hradci Králové pouze odkázal na napadená usnesení. Stěžovateli bylo vyjádření Vrchního soudu v Praze zasláno k podání repliky, což učinil v podání doručeném dne 31. 10. 2016. V tomto vyjádření stěžovatel setrval na svém názoru a argumentaci vyložené již v ústavní stížnosti.
III.
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
15. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody předběžnou vazbou, jmenovitě rozhodování o propuštění stěžovatele z vazby a o přijetí náhrady předběžné vazby, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté, a Úmluvou.
16. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod příslušná ustanovení zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Naopak, jak bylo výše naznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu zásadně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
17. Předběžná vazba (§94 zákona o mezinárodní justiční spolupráci) je zvláštním druhem vazby, a přímo se proto neuplatní žádný z vazebních důvodů a podmínek stanovených tr. řádem pro běžnou vazbu ve vnitrostátním trestním řízení (§67 a 68 tr. řádu). Jejím účelem je zajistit dosažitelnost osoby, o jejíž vydání jde, v průběhu extradičního řízení, neboť se typicky jedná o cizince bez vztahu k České republice, a v případě jeho opuštění území by nebylo možné extradiční řízení vůbec vést. Nad rámec požadavků vyplývajících z mezinárodních smluv, včetně mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách [zejména čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], česká vnitrostátní úprava stanoví i pro předběžnou vazbu důvod útěkový. Obava z útěku osoby, o jejíž vydání jde, musí být doložena konkrétními zjištěnými skutečnostmi; sama skutečnost, že se jedná o cizince bez dlouhodobého pobytu v České republice, by takovým důvodem neměla být. Na další postup ohledně předběžné vazby se neužijí ustanovení §71 odst. 1 věty třetí, odst. 2 písm. b), §72 až 72b, §73b odst. 1, odst. 3 až 5, odst. 6 věty druhé, §73c písm. a) a §74a trestního řádu. Jiná ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu se užijí přiměřeně s tím, že kde tato ustanovení hovoří o přípravném řízení, rozumí se tím předběžné šetření.
18. Délka předběžné vazby po doručení extradiční žádosti nebo vyslovení souhlasu s vydáním není výslovně časově omezena. I předběžná vazba však musí být svou délkou přiměřená. Vždy je třeba vzít v úvahu mj. osobní situaci osoby, o jejíž vydání jde, např. její vazby v České republice, závažnost činu, pro který je o vydání žádáno, dosavadní průběh a případné průtahy v extradičním řízení [podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je pro zákonnost vazby v extradičním řízení podstatné, aby extradiční řízení skutečně probíhalo a nebylo fakticky suspendováno např. vyčkáváním na výsledek jiného řízení apod.].
19. Co se týče důvodů předběžné vazby, Ústavní soud ve své judikatuře ve věcech vazebních dovodil, že aby byl zajištěn respekt a ochrana základního práva na osobní svobodu, musí být brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Obecné soudy jsou povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat. Konkrétně vzato: trvání podezření je podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě nepostačuje. V takových případech musí soud zjistit, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina proti Rusku, stížnost č. 54071/00 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2208/13, I. ÚS 2665/13 a I. ÚS 1801/14).
20. Důvodem k omezení osobní svobody předběžnou vazbou může být toliko obava z útěku osoby, o niž se jedná, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 2121/10).
21. Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem spisového materiálu, posoudil důvody uvedené v napadených rozhodnutích pro další trvání předběžné vazby z hledisek shora uvedených a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
22. Ústavní soud neshledal, že by Vrchní soud v Praze, jakož i Krajský soud v Hradci Králové, v ústavněprávní rovině pochybily, pokud zamítly žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Ústavní soud má za to, že zejména Vrchní soud v Praze přiměřeně zvážil všechny okolnosti, které by mohly mít vliv na další trvání předběžné vazby stěžovatele.
23. Ústavní soud již v usnesení sp. zn. III. ÚS 2726/16 odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jenž v případech, kdy vazba trvá již delší dobu, vyslovil zásadu, že po určité době trvání vazby je nezbytná zvýšená pozornost, "obzvláštní aktivita", se kterou se příslušné orgány mají věnovat zkoumání důvodnosti setrvání obviněného ve vazbě (srov. např. rozsudek ze dne 18. 12. 1996 ve věci Scott v. Španělsko, stížnost č. č. 21335/93, odst. 74, a rozsudek ze dne 25. 1. 2005 ve věci Singh v. Česká republika, stížnost č. 60538/00, odst. 61 a násl.). Nicméně nelze na tento požadavek nahlížet tak, že již sama délka jejího trvání předběžnou vazbu v ústavněprávní rovině diskvalifikuje.
24. V daném případě je obava ze stěžovatelova útěku dokládána nejen hrozbou vysokého trestu (stěžovateli ve vyžadujícím státu hrozí trest odnětí svobody až ve výši deseti let), ale zejména z jednání spočívajícího v tom, že z domovského státu před vyšetřováním předmětné trestné činnosti příslušnými orgány uprchl, což podle rozhodujících soudů vyplývá z extradičních materiálů. Vrchní soud v Praze se řádně ve svém usnesení vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, směřujícími do rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž věnoval zřetelnou pozornost námitce, týkající se posuzování tzv. zesílených důvodů, jež se opakuje rovněž v ústavní stížnosti. Vrchní soud k tomu konkrétně uvedl, že "Nelze především považovat za důvodnou námitku stížnosti, že se krajský soud vůbec nezabýval zásadní námitkou obhajoby, že pouze zesílené důvody mohou být důvodem pokračující vazby a ignoroval právní názor Ústavního soudu uvedený v nálezu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. I ÚS 1801/14, popř. nálezech dalších. I když krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení výslovně nehovoří o existenci zesílených důvodů pro trvání předběžné vazby vyžádaného, je nicméně z odůvodnění usnesení zřejmé, že krajský soud měl při svém rozhodnutí na zřeteli skutečnost, že řízení o přípustnosti vydání již bylo pravomocně skončeno rozhodnutím o přípustnosti vydání vyžádaného k trestnímu stíhání do Ruské federace a v kontextu s tím zkoumal, zda nedošlo k takové změně poměrů vyžádaného, s ohledem na něž by původní závěr o existenci důvodné obavy z útěku vyžádaného tak, jak byl dovozen jak krajským soudem, tak vrchním soudem, při vzetí vyžádaného do předběžné vazby, ztratil své opodstatnění. Vrchní soud shledal, že krajský soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že původně zjištěné skutečnosti nedoznaly takových změn, které by dopad na odůvodněnost obavy z útěku vyžádaného měly." Vrchní soud k tomu doplnil, že ani v současné době nelze dovodit, že by intenzita této obavy byla zeslabena s ohledem na délku extradičního řízení (trvá jeden rok). Naopak s ohledem na to, že již bylo pravomocně rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele, intenzita této obavy se ještě podstatně zvýšila.
25. S touto úvahou vrchního soudu lze souhlasit. Je totiž zcela zřejmé, že je nutno jinak pohlížet na důvody předběžné vazby v případě, kdy předběžné šetření stále trvá a jinak, kdy již bylo ukončeno a postaveno najisto (tj. pravomocným rozhodnutím), že je vydání dotyčné osoby přípustné. Tuto skutečnost lze chápat jako tzv. zesilující důvod, neboť pravomocné rozhodnutí o přípustnosti vydání je určitým psychologickým prvkem majícím vliv na další chování vydávaného. V případě stěžovatele pak nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že se věcí zabýval rovněž Nejvyšší soud (v souladu s §95 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci), který návrh ministra na zrušení napadených usnesení krajského a vrchního soudu zamítl. Jedná se o nezanedbatelnou okolnost, která může mít značný vliv na vědomí stěžovatele, který v daný okamžik již nemá mnoho procesních prostředků, jak se eventuálnímu vydání vyhnout.
26. Jak Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, s jeho ústavní rolí se neslučuje, aby ve vztahu k jiným státním orgánům vystupoval v postavení jakési hierarchicky nadřízené, "superrevizní" nebo kontrolní instance. Výlučná úloha, jež Ústavnímu soudu přísluší, je být "soudním orgánem ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy). Z tohoto pohledu Ústavní soud nezjistil žádné důvody, jež by měly mít za následek kasaci napadených rozhodnutí obecných soudů. Je zřejmé, že se oba soudy žádostí stěžovatele o propuštění z předběžné vazby náležitě zabývaly, posoudily důvody, jež měly dle stěžovatele dokládat nedůvodnost vazby, zejména pak i se zřetelem k doktríně tzv. zesílených důvodů, a náležitě se vypořádaly rovněž s návrhy na nahrazení předběžné vazby jinými zajišťovacími instituty.
27. Na základě shora uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu