ECLI:CZ:US:2013:2.US.637.13.1
sp. zn. II. ÚS 637/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Jana Kostery, zastoupeného JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Čs. legií 1364/20, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 1 Co 360/2012-51 ze dne 12. 12. 2012, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 7 C 9/2012-43 ze dne 8. 10. 2012 a návrhu na přiznání nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 3 odst. 1 čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení, neboť stěžovatel nezaplatil soudní poplatek a rovněž shora uvedené rozhodnutí vrchního soudu, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Dále stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud zvážil možnost aplikace ustanovení §62 odst. 3 (správně patrně 4) zákona o Ústavním soudu a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jeho nynější argumentace představuje polemiku s názorem Ústavního soudu vyjádřeným v usnesení sp. zn. I. ÚS 3970/12 ze dne 6. 12. 2012, kterým byla odmítnuta jako neopodstatněná ústavní stížnost směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 7 C 9/2012-28 ze dne 23. 5. 2012, potvrzeného usnesením Vrchního soudu v Olomouci čj. 1 Co 156/2012-34 ze dne 19. 7. 2010, jimiž nebylo vyhověno jeho žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel je přesvědčen, že Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 3970/12 nerozhodl správně a projednání jeho věci nebrání překážka rei iudicatae, jelikož brojí proti jiným rozhodnutím obecných soudů.
Dle stěžovatele ústavní stížností napadená rozhodnutí o zastavení řízení jsou protiústavní, neboť jimi bylo rozhodnuto na základě předchozích procesních rozhodnutí, jimiž došlo k porušení jeho základních práv. Povinností soudů bylo toto porušení reflektovat ve svém dalším rozhodování o splnění podmínek řízení a napravit předchozí protiústavní rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Pokud obecné soudy pouze formálně rozhodly o zastavení řízení, aniž by předchozí protiústavní rozhodnutí napravily vydáním následného rozhodnutí o osvobození - či pouze částečném osvobození - od soudních poplatků, dopustily se i následnými rozhodnutími o zastavení řízení, o jejichž ústavnosti Ústavní soud dosud nerozhodoval, zásahu do ústavních práv stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále opakuje svoji argumentaci obsaženou v předchozí ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z odůvodnění napadených usnesení i ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatek z návrhu při podání žaloby, ani v dodatečné lhůtě deseti dnů stanovené krajským soudem poté, co mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel byl přitom řádně poučen, že důsledkem nesplnění poplatkové povinnosti je podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastavení řízení.
Za dané situace nelze závěr obecných soudů, dle nichž nesplněním povinnosti zaplatit soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení, byly naplněny podmínky pro zastavení řízení dle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, považovat za ústavně rozporný. O žádosti stěžovatele o přiznání osvobození od soudních poplatků bylo pravomocně rozhodnuto. Ústavní stížnost proti rozhodnutím o nepřiznání osvobození byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3970/12 odmítnuta. Obecné soudy proto opodstatněně zastavily řízení, aniž by se znovu zabývaly otázkou osvobození stěžovatele od soudních poplatků. Tím spíše není adekvátní požadavek stěžovatele, aby se uvedenou otázkou, která nebyla předmětem rozhodování obecných soudů, jež vyústilo v rozhodnutí napadená ústavní stížností, zabýval Ústavní soud.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na odmítnutí návrhu Ústavní soud neshledal podmínky pro postup podle §62 odst. 4zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu