ECLI:CZ:US:2006:2.US.644.05
sp. zn. II. ÚS 644/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2006 v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Elektrotechnického svazu českého, sídlem Zelený pruh 1294/50, 147 08 Praha 4, zastoupeného JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem Šafaříkova 371/22, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 39 Co 46/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 17 C 200/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle ust. §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §31 odst. 2, §72 odst. 1 písm. a)] napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi Hlavnímu městu Praha na vyklizení nemovitostí - domu č. p. 602 na parcele č. 403 a parcely č. 403 - zapsaných na LV č. 2178 v kat. úz. Vinohrady, obec Praha. Rozsudkem Městského soudu v Praze bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, je ve smyslu názvu, stanov, předmětu a rozsahu činnosti původním spolkem - Elektrotechnickým svazem československým -, který byl na sjezdu delegátů dne 4. 3. 1951 manifestačně rozpuštěn. Podle stěžovatele však toto rozpuštění nebylo právně provedeno, takže podle jeho názoru tato původní právnická osoba nikdy nezanikla.
Nemovitost, která byla předmětem žaloby, byla vlastnictvím tohoto spolku, sídlilo v ní ústředí ESČ a byla v ní umístěna odborná knihovna. Výměrem Ministerstva těžkého strojírenství zn. 375369/52-L-4 ze dne 9. 10. 1952 přešlo vlastnické právo k této nemovitosti na československý stát a správa národního majetku byla administrativní dohodou č. 1079 ze dne 3. 12. 1960 převedena na Obvodní podnik bytového hospodářství Praha 2.
Stěžovatel po roce 1990 žádal o předání nemovitostí do svého vlastnictví a domníval se, že byly splněny všechny podmínky k bezúplatnému převodu nemovitostí stanovené usnesením vlády č. 555 ze dne 23. 10. 1996. Vláda ČR pak rozhodla usnesením č. 788 ze dne 10. 12. 1997, že souhlasí s realizací bezúplatného převodu vlastnictví vymezeného nemovitého majetku státu vybraným spolkům ke zmírnění některých majetkových křivd těchto subjektů, jak je uvedeno v příloze č. 2 části III předloženého materiálu.
Stěžovatel tehdy volil tuto cestu namísto žaloby o určení vlastnictví, jelikož byl státem ujišťován, že nemovitosti na něj budou státem bezúplatně převedeny, a nebyl proto důvod podávat příslušnou žalobu.
Realizace shora uvedených usnesení vlády však následně byla podle stěžovatele paralyzována přístupem dotčených subjektů, až nakonec došlo k tomu, že jiná vláda bez ohledu na dříve schválené usnesení rozhodla jinak. Smlouvou o bezúplatném převodu ze dne 26. 11. 2002 pak stát převedl nemovitost na Hlavní město Prahu.
Vzhledem k tomu stěžovatel zvolil cestu vyklizovací žaloby, když se domnívá, že vzhledem ke své kontinuitě s Elektrotechnickým svazem československým nepřestal být vlastníkem předmětných nemovitostí.
Obecné soudy však v daném případě dospěly k závěru, že stěžovatel nemá k podání žaloby aktivní věcnou legitimaci. Jak obecné soudy uvedly, podle §19 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. se za sdružení vzniklá podle tohoto zákona považují dobrovolné organizace, které vznikly po 30. 9. 1951 nebo které byly za dobrovolné organizace prohlášeny podle zákona č. 68/1951 Sb. a které nezanikly. Tyto organizace byly povinny do 30. 6. 1990 oznámit ministerstvu vnitra svůj název, sídlo a stanovy. Podle §19 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb. se spolky vzniklé před 1. 10. 1951 považují za sdružení vzniklá podle tohoto zákona, pokud nezanikly. Rovněž tato sdružení byla pouze povinna oznámit ministerstvu do 30. 6. 1990 svůj název a sídlo. Nesplnil-li spolek tuto povinnost ani do 31. 12. 1990, má se za to, že tímto dnem zanikl. V případě stěžovatele však došlo k tomu, že dne 15. 3. 1990, tedy ještě před nabytím účinnosti zákona č. 83/1990 Sb. nabylo právní moci rozhodnutí ministerstva vnitra, jímž byly schváleny stanovy stěžovatele, čímž stěžovatel právně vznikl. Z toho podle obecných soudů jednoznačně vyplývá, že k tomuto datu vznikl zcela nový subjekt, a to Český svaz elektrotechnický, posléze přejmenovaný na Elektrotechnický svaz český, který nelze považovat za právního nástupce Elektrotechnického svazu československého. Tento původní svaz by sice podle obecných soudů splňoval podmínky výše citovaných ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., avšak z dokazování vyplynulo, že v příslušných lhůtách ministerstvu vnitra pokračování ve své činnosti neoznámil. Jedná se tedy o subjekt, který podle obecných soudů zanikl, pokud ne k datu 4. 3. 1951, tak jistě nejpozději dnem 31. 12. 1990. Stěžovatel je pak podle obecných soudů právně subjektem odlišným, byť se na jeho založení a činnosti podílejí původní členové Elektrotechnického svazu československého a svaz vyvíjí vlastně totožnou činnost.
Stěžovatel s takovým právním závěrem nesouhlasí, a domnívá se, že ke skutečné likvidaci původního svazu nikdy nedošlo, neboť tehdejší likvidace proběhla pouze v rovině politické a mocenské. Rovněž pak nesouhlasí s výkladem ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., neboť je přesvědčen, že úmyslem zákonodárce nebylo tímto ustanovením dokončit křivdu na původním spolku. Stěžovatel zdůraznil, že tento případ se může jevit i tak, že si chce stát ponechat "uloupený" majetek pro sebe za každou cenu, a nejevil ani dobrovolně ochotu tento majetek vrátit, byť dokonce na úrovni vlády rozhodl o bezúplatném vydání majetku stěžovateli, a teprve na úrovni další vlády toto rozhodnutí změnil. Podle stěžovatele nelze hovořit o loupeži dokonce ani v uvozovkách, neboť bylo bezpečně prokázáno násilné ukončení činnosti spolku a mocenské převzetí majetku bez pokusu o právní zakrytí tohoto skutku.
Stěžovatel v této souvislosti poukázal na podobnou kauzu v případě Československé strany sociálně demokratické, která dokonce právně zanikla sloučením s Komunistickou stranou Československa a která posléze uspěla s žalobou na vydání svého bývalého sídla - Lidového domu. Ústavní soud tehdy, na rozdíl od obecných soudů, konstatoval, že vyšší principy ústavnosti vedou k tomu, že jde o stejný subjekt, když přerušení kontinuity za totalitního režimu nemohou vést k zániku subjektu, pokud sám svou činnost obnoví.
Stěžovatel se proto domnívá, že napadená rozhodnutí obecných soudů lze považovat pouze za formální, avšak nikoliv spravedlivá. Vzhledem k tomu tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to vlastnické právo garantované čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovné postavení v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na fair proces podle čl. 38 odst. 3 Listiny. S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Po zvážení námitek a tvrzení stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a že jí proto nelze vyhovět.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na řadu skutečností vyvracejících právní závěry obecných soudů a svědčících o tom, že na stěžovatele by mělo být nahlíženo jako na subjekt, jehož váže přinejmenším personálně a materiálně kontinuita s původním svazem. Předmětem ústavní stížnosti tedy byla snaha stěžovatele prokázat, že právní závěry obecných soudů, podle nichž tato kontinuita není dána, jsou v rozporu se základními právy stěžovatele. Aniž by Ústavní soud tuto otázku blíže zkoumal, je nucen konstatovat, že tomu, aby se stěžovatel úspěšně domáhal ochrany svého vlastnického práva cestou vyklizovací žaloby brání právní závěry, k nimž dospělo plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05. Stanoviska přijatá Plénem Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu. Proto, ačkoliv soudce zpravodaj v této věci Eliška Wagnerová se závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 nesouhlasila a připojila k němu i své odlišné stanovisko, není tento její názor pro posouzení věci relevantní.
Podle tohoto stanoviska "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. [...] Byť k majetkovým křivdám, které mínil [zákonodárce] zmírnit (nikoliv napravit) došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení [...] Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového."
Jinak řečeno, z tohoto stanoviska vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva proti třetím subjektům, které vlastnické právo nabyly od státu.
Z toho důvodu nemůže být podle Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti vyhověno, byť lze připustit, že situace stěžovatele je velmi podobná situaci České strany sociálně demokratické, kterou Ústavní soud řešil v nálezu ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 462/98, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 3. 2000. Tehdejším závěrům Ústavního soudu však nebránilo shora citované stanovisko pléna Ústavního soudu, které bylo přijato až po tomto nálezu.
Ze skutečností uvedených stěžovatelem v ústavní stížnosti, totiž že stát prostřednictvím příslušných usnesení vlády nejprve přistoupil k tomu, aby stěžovateli byly příslušné nemovitosti převedeny do vlastnictví a poté svá rozhodnutí revokoval, však lze podle Ústavního soudu usuzovat o tom, že takové jednání státu by mohlo ve stěžovateli vyvolat legitimní očekávání, které ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva a rovněž i Ústavního soudu požívá ochrany podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Prostředek k ochraně práva uplatněný stěžovatelem před obecnými soudy, tedy žaloba na vyklizení nemovitostí proti novému vlastníkovi však podle Ústavního soudu nemohl zajistit ochranu legitimního očekávání jakožto základního práva stěžovatele, které působí mezi stěžovatelem a státem. Jinak řečeno, předmětem řízení, z nichž napadená rozhodnutí vzešla, byla ochrana již existujícího vlastnického práva stěžovatele, podle něhož nikdy nepřestal být legitimním a legálním vlastníkem nemovitostí, uplatňovaná proti třetímu subjektu, na který stát vlastnické právo v mezidobí převedl. Jak již uvedeno, takovému závěru a takové formě ochrany vlastnického práva stěžovatele brání výše citované stanovisko pléna Ústavního soudu.
S ohledem na shora uvedené, při respektování názoru Pléna vyplývajícího ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu