ECLI:CZ:US:2002:2.US.650.01
sp. zn. II. ÚS 650/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele J. K., zastoupeného advokátem JUDr. B. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2001, čj. 7 A 77/2000-35, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práv garantovaných čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále na porušení některých ustanovení zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 12. 4. 2000, čj. OSZ-51-18/SD-2000, a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 A 77/2000, a, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl k závěru, že podaný návrh není přípustný.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V souzené věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím zrušil rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 12. 4. 2000, čj. OSZ-51-18/SD-2000, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, tedy ve fázi, kdy o věci nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Stěžovatel má stále právo hájit svůj právní názor v dalším řízení a realizovat svá práva, a to i podáním opravného prostředku proti novému rozhodnutí správního orgánu. Nadto je stěžovateli zachována možnost podat ústavní stížnost proti budoucímu konečnému rozhodnutí ve věci. Proto Ústavní soud usuzuje, že podmínka ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, není splněna.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdil.
Postup podle uvedeného ustanovení není v projednávaném případě možný také proto, že ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, představuje výjimku z obecné zásady, jež stanoví podmínku, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivním způsobem. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v této věci (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 534/99 nebo sp. zn. I. ÚS 267/01, nepublikováno). Z porovnání ustanovení s §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, především s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, podle něhož Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, je zřejmé, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná".
Koncepce specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Je proto sice součástí soudní moci, nicméně zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby mohl Ústavní soud svou ústavní maximu náležitě plnit, proto představuje ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Ústavní soud ve své činnosti respektuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví v ČR nežádoucí. Na základě uvedených úvah, se zřetelem nejen na dikci §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nýbrž - a to především - i na ústavní postavení a funkci Ústavního soudu, lze učinit závěr, že postup podle citovaného ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným". Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže řízení v souzené věci stále ještě probíhá. To se stalo právě v souzené věci.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2002 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj