ECLI:CZ:US:2009:2.US.652.09.1
sp. zn. II. ÚS 652/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky MA-DONA, s. r. o., IČ: 25164937, se sídlem Vožická 3048, 390 02 Tábor, zastoupené JUDr. Ivo Danielowitzem, advokátem, se sídlem Smetanova 664, 390 02 Tábor, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 13. ledna 2009, č. j. 15 Co 797/2008-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 13. ledna 2009, č. j. 15 Co 797/2008-57, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě a žalované (stěžovatelce) uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 10.000 Kč z titulu smluvní pokuty za porušení smluvní povinnosti do 3 dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V projednávané věci šlo o porušení smluvní povinnosti v souvislosti se závazkem žalované odebírat balenou pramenitou vodu výhradně od žalobkyně a používat k tomu dodaný přístroj na její stáčení. Odvolací soud dospěl k závěru, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že na přístroji v areálu žalované byl namontován demižon pocházející od jiného dodavatele. Tím žalovaná porušila svoji povinnost uvedenou ve smlouvě se žalobkyní, že bude odebírat balenou vodu výhradně od žalobkyně po dobu minimálně 36 měsíců. Za této situace bylo dle názoru odvolacího soudu bezpředmětné zkoumat, zda voda od jiného dodavatele byla stáčena na přístroji pocházejícím od žalobkyně či na přístroji jiném.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práv na spravedlivý proces a soudní ochranu zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedla, že jedním z atributů spravedlivého procesu je i zásada předvídatelnosti rozhodnutí a zásada dvojinstančnosti řízení. V této souvislosti stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že před vydáním svého rozhodnutí neseznámil účastníky řízení se svým právním názorem, který byl odlišný od názoru soudu prvního stupně. Dále namítá, že závěr odvolacího soudu, že stěžovatelka odebírala vodu od jiného dodavatele, nemá oporu v žádném z provedených důkazů. Zde polemizuje se skutkovým zjištěním ohledně přítomnosti demižonu cizí firmy v areálu stěžovatelky. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za překvapivé, které nebylo možno na základě tvrzených skutečností a provedených důkazů předvídat. Skutkové závěry odvolacího soudu byly založeny na důkazně nepodložené domněnce, že přítomnost demižonu s logem jiné firmy než žalobce v areálu podniku stěžovatelky bez dalšího osvědčuje, že se jedná o majetek stěžovatelky. Tím, že odvolací soud neumožnil stěžovatelce reagovat na změněnou právní situaci, jí odňal právo na řádný a spravedlivý proces a soudní ochranu.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých ústavně zaručených základních práv, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud úvodem konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti; vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, eventuálně spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Pro pořádek je nutno upozornit, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Stěžovatelka v dané věci zpochybňuje v prvé řadě právní posouzení provedené odvolacím soudem, přičemž v tom, že odvolací soud věc po právní stránce posoudil jinak než soud prvního stupně, aniž by současně stěžovatelku o této změně právního náhledu na věc předem informoval, spatřuje porušení zásady dvojinstančnosti řízení a ve svém důsledku i porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tento názor nesdílí. Není totiž v rozporu s procesními pravidly a tedy v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud si odvolací soud udělá na základě skutkových zjištění, ať již převzatých od soudu prvního stupně nebo získaných na základě důkazů zopakovaných nebo nově provedených, vlastní právní názor. Takový postup vysloveně umožňuje §220 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Takový postup není porušením zásady dvojinstančnosti řízení a není ani projevem libovůle v rozhodování, pokud právní závěry vycházejí z odpovídajících skutkových zjištění. A pokud změněný právní názor nevyžaduje změnu nebo doplnění skutkových zjištění, není třeba, aby byli účastníci řízení o odlišném nazírání na věc informováni. Závěrem Ústavní soud podotýká, že uplatňování zásady dvojinstančnosti řízení v civilních věcech nevyplývá ani z Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod.
Co se týče námitek stěžovatelky ohledně toho, že rozhodnutí vychází z nepodložených domněnek a spekulací, Ústavní soud pouze poukazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který důkazy potřebné pro řádné posouzení věci provedl. Odvolací soud pak pouze následně na základě těchto skutkových zjištění posoudil danou věc po právní stránce jinak. Na tomto místě je třeba opětovně poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle které Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že aplikace jednoduchého práva obecnými soudy, byť by byla i nesprávná, zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu