ECLI:CZ:US:2007:2.US.664.06
sp. zn. II. ÚS 664/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. O. F., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 45 T 32/98, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 5 To 1/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 862/2006, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně garantovaná práva vymezená čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 45 T 32/98, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 45 T 32/98, byl stěžovatel spolu s dalšími dvěma spoluobviněnými uznán vinným za jednání popsané pod bodem 1/ rozsudku trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (dále jen "tr. zák.") a stěžovatel sám pod bodem 2/ rozsudku trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Velmi zjednodušeně řečeno spočívala jejich trestná činnost dle skutkové věty, která je součásti výroku rozsudku, v tom, že v roce 1993 společně se záměrem vyhnout se daňové povinnosti a tím se obohatit, za pomoci zfalšovaných dokladů prodali velké množství (blíže specifikované v cit. rozsudku) lehkého topného oleje jako motorovou naftu a zkrácením spotřební daně a daně z přidané hodnoty poškodili český stát o celkovou částku 10.550.672,- Kč a trestná činnost stěžovatele v bodě 2/ v tom, že v tomtéž roce prodal jistému podnikateli 59,4 tun ropných derivátů v hodnotě 991.002,- Kč, ačkoli věděl, že jejich majitelem není on, nýbrž jiný subjekt. Za to byl stěžovatel podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu 10 let. Stěžovateli byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti OKD, Doprava, a. s., částku ve výši 991.002,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl o odvolání státního zástupce a všech tří obviněných proti výše citovanému rozsudku krajského soudu rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 5 To 111/2004, tak, že pod bodem I. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně všech obviněných ve výroku o vině pod bodem 1/, ve výrocích o trestech a ve výroku o náhradě škody. Pod bodem II. rozsudku podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele a spoluobviněné uznal vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. Za uvedený trestný čin a dále i za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku pod bodem 2/ nezměněn, stěžovatele odsoudil podle §148 odst. 4 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl zároveň uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu 10 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit náhradu škody výše uvedené poškozené společnosti v částce 991.002,- Kč.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 To 111/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 45 T 32/98, podal stěžovatel a spoluobvinění dovolání, o kterých rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1324/2005-I, tak, že podle ustanovení §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a všechna na něj navazující rozhodnutí a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když dovolání obviněných podané z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal důvodným. Naproti tomu dovolání obviněných opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. shledal zjevně neopodstatněným.
Nejvyšší soud České republiky dospěl v citovaném rozhodnutí k závěru, že v projednávané věci došlo k nepřiměřeným průtahům v řízení a tím i k porušení práva obviněných, aby byla jejich věc projednána v přiměřené lhůtě, které je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V té souvislosti poukázal na to, že obvinění bylo stěžovateli sděleno dne 11. 10. 1994, 12. 10. 1994 a 1. 2. 1995. Dne 20. 1. 1997 byla na všechny tři obviněné podána obžaloba, přičemž v mezidobí (tedy od sdělení obvinění do podání obžaloby) nelze shledat průtahy v řízení vzhledem k rozsahu projednávané věci, neboť bylo nutno vyslechnout větší množství svědků a opatřit důkazy. Od podání obžaloby do dne 26. 3. 1998, kdy došlo k jejímu zpětvzetí, v této trestní věci neprobíhalo žádné šetření (tj. 14 měsíců). Od nového podání obžaloby dne 18. 12. 1998 do nařízení hlavního líčení dne 11. 10. 2002 pak uplynuly téměř 4 roky (46 měsíců). Z uvedeného je zřejmé, že v této trestní věci lze spatřovat průtahy v řízení zapříčiněné hlavně Krajským soudem v Ostravě v celkové délce přibližně 60 měsíců.
Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dále podrobně rozvedl, proč tato skutečnost nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání obviněných a s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že by měla být promítnuta do posouzení stupně společenské nebezpečnosti činu obviněných jako materiální podmínky odůvodňující užití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. a následného určení odpovídajících trestů. Vrchnímu soudu pak připomněl nutnost v rozhodnutí zdůraznit, že obviněným se promítnutím nepřiměřené délky řízení ve smyslu čl. 6 Úmluvy do mírnější právní kvalifikace a tím i do nižší výměry trestu poskytuje přiměřené zadostiučinění, jaké se jinak v praxi Evropského soudu pro lidská práva vyjadřuje v penězích.
Po zrušení rozhodnutí v dovolacím řízení ve věci opětovně rozhodoval o podaných odvoláních všech tří obviněných Vrchní soud v Olomouci, který rozsudkem ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 5 To 1/2006, zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 45 T 32/98, ze dne 23. 4. 2004 v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele a oba spoluobviněné při nezměněném popisu skutků uznal vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zák. a stěžovatele též trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Za to stěžovatele odsoudil podle §148 odst. 3 tr. zák. za současného přihlédnutí k §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu 8 let. Výrok o náhradě škody byl shodný s výrokem v dříve zrušeném rozsudku.
Stěžovatel, spoluobvinění a nejvyšší státní zástupkyně (v jejich neprospěch) podali proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 5 To 1/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 45 T 32/98, ze dne 23. 4. 2004 dovolání.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 862/2006, dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní dosavadní průběh řízení. Jeho hlavní výtky se týkají nepřiměřené délky trestního řízení. Domnívá se, že vrchní soud ve snaze ochránit Českou republiku před sankcemi u Evropského soudu pro lidská práva nezabýval se plně všemi hledisky svědčícími ve stěžovatelův prospěch a nevypořádal se zcela s kritérii, která Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 popsal jako "test proporcionality". Podle názoru stěžovatele poté, co uplynulo dvanáct let od spáchání skutku, nejsou již splněny předpoklady pro uložení nepodmíněného trestu. Připomíná, že částku 991.002,- Kč, coby vyměřenou jako náhrada škody poškozené, na její účet dobrovolně složil. Zdůrazňuje, že v době, která uplynula od spáchání skutku, pečoval o svou rodinu a žil řádným životem, a není tudíž nutná jeho převýchova. Účinnost ukládaného trestu na ostatní členy společnosti zřejmě také nelze dovodit. Díky zápočtu vazby do trestu stěžovateli do poloviny trestu odnětí svobody, kdy může žádat o podmíněné propuštění, pokud se bude ve výkonu trestu vzorně chovat, zbývá pouhých osm měsíců (ke dni podání ústavní stížnosti, tedy k datu 10. 10. 2006). Podle názoru stěžovatele je uložený trest odnětí svobody čirou represí vůči němu, která by neměla být hlavním účelem trestu. Opětovným uvězněním se proto cítí být dotčen na svých ústavně zaručených právech.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem stěžovatelovy argumentace jsou výtky týkající se důsledného neuplatnění článku 6 odst. 1 Úmluvy a porušení zásady proporcionality tak, jak byla vymezena v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005. Této námitce však Ústavní soud nepřisvědčil. V citovaném nálezu vyslovil, že: "Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality.
Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv stěžovatele a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy.
Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti)."
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento názor vyslovil Ústavní soud již v mnoha svých rozhodnutích, v nichž se zabýval nepřiměřenou délkou řízení (např. I. ÚS 5/96, IV. ÚS 358/98, I. ÚS 600/03). Časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti jak v očích přímých účastníků řízení, tak i v obecném vnímání veřejností a veřejného mínění. Celkově se tak oslabuje kredibilita státní moci a specificky moci soudní. Nepřiměřená délka řízení se pak proto přímo odráží v důvěře občana ve stát, jeho instituce a v právo, což je základní podmínka pro fungování legitimního demokratického právního státu.
V projednávané věci však - na rozdíl od případu, jímž se zabývalo citované rozhodnutí Ústavního soudu - obecné soudy výslovně hodnotily přiměřenost trestního postihu ve vztahu k době, která uplynula od zahájení trestního stíhání. Nedostatečné zhodnocení se stalo hlavní výtkou, kterou Nejvyšší soud adresoval vrchnímu soudu ve svém zrušujícím rozhodnutí. Odkázal přitom na výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu. Ve svém závazném právním názoru vyslovil, že nepřiměřenou délku řízení je nutné zohlednit i při úvahách o stupni společenské nebezpečnosti trestného činu. K okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby je podle §88 odst. 1 tr. zákona možné přihlédnout pouze tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Odvolací soud se podle názoru Nejvyššího soudu měl zabývat i otázkou, zda by s ohledem na průtahy v řízení stěžovatel neměl být uznán vinným méně přísným ustanovením, byť formální podmínky pro postih přísnější jsou splněny. Proto dovolací soud zrušil výrok o vině i trestu. Vrchní soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu s ohledem na vyslovené průtahy zmírnil právní kvalifikaci skutku a uložil stěžovateli trest odnětí svobody o dva roky nižší. Uvedl, že nižší trest byl stěžovateli uložen jako přiměřené zadostiučinění, které se jinak v praxi Evropského soudu pro lidská práva poskytuje v penězích. Při svých úvahách o míře kompenzace soud nemohl odhlížet od skutečnosti, že obžalovaní se protiprávního jednání dopustili více útoky proti majetku, a to formou úmyslu přímého, přičemž jednali v zištném motivu, plánovitě a po rozdělení úloh tak, aby ztížili odhalení jejich protiprávního jednání, přičemž jimi způsobená škoda více než 2x přesahovala hranici škody velkého rozsahu, k protiprávnímu jednání se nikdy nedoznali, a tudíž ho nemohli ani upřímně litovat, což ztěžuje možnost jejich nápravy.Nejvyšší soud se se zvolenou mírou kompenzace ztotožnil.
Uvedený postup koresponduje s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Evropský soud pro lidská práva vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji; uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud pro lidská práva k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen. Ústavní soud je toho názoru, že o takovou situaci se jedná i v této konkrétní souzené věci.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zjevně nedošlo.
Proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2007
Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu