ECLI:CZ:US:2001:2.US.665.2000
sp. zn. II. ÚS 665/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti 1. K. I., a 2. M. F., zastoupených JUDr. V. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. 8 To 564/2000, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. 8 To 565/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky podaly dne 13. 11. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 14. 11. 2000. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. 8 To 564/2000, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatelky č. 2 proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 6. 9. 2000, č. j. 4 Nt 374/2000-7, kterým byla stěžovatelce č. 2 zamítnuta žádost o propuštění z vazby s tím, že stěžovatelka č. 2 byla ponechána nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu. Ústavní stížnost dále směřovala proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. 8 To 565/2000, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatelce č. 1 a stěžovatelce č. 2 (mimo jiné) proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 11. 9. 2000, č. j. 4, Nt 505/2000-13, kterým byla prodloužena lhůta trvání vazby do 17. 11. 2000.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti uvedly, že byly společně s dalšími spoluobviněnými obviněny dne 17. 3. 2000 pro podezření ze spáchání trestných činů kuplířství podle §204 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a obchodování se ženami podle §246 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákona. Obě stěžovatelky jsou přesvědčeny, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Plzni bylo porušeno jejich právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 1, 2 al. 1, 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Ústavy, neboť Krajský soud v Plzni při rozhodování o vazbě stěžovatelek nerespektoval principy zakotvené v těchto ustanoveních, naopak z formulace odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že při výkladu podmínek k omezení osobní svobody stěžovatelek uplatnil postup právě opačný a obě napadená rozhodnutí postrádají zákonné odůvodnění vazby.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.
Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. 12. 2000 odkázal na odůvodnění napadených usnesení a má za to, že k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy nedošlo. Pokud jde o namítanou stručnost odůvodnění napadených usnesení, popř. odkazy na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, nepovažuje Krajský soud v Plzni takovýto postup za principiálně nesprávný.
Krajské státní zastupitelství v Plzni jako vedlejší účastník řízení se sdělením ze dne 19. 12. 2000 podle ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkami, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Plzni a vykonanými skutkovými zjištěními.
Podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že bude působit na dosud soudem nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání nebo, že bude pokračovat v trestné činnosti, pro níž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
Ve smyslu ustanovení §72 trestního řádu jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stadiu řízení, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům a přísluší mu pouze posoudit, zda v řízení byly respektovány principy Listiny. Porušení v tomto směru zjištěno nebylo, svoboda stěžovatelek byla omezena důvodně v rámci příslušných ustanovení trestního řádu. Z obsahu ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatelky pouze opakují námitky již uplatněné v řádném soudním řízení, na něž Krajský soud v Plzni reagoval ve svých rozhodnutích. Nutno tedy uzavřít, že samotná skutečnost, že obecný soud nevyhověl návrhu stěžovatelek, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tento soud dodržel procesní postupy stanovené zákonem.
Průběh trestního řízení je živým procesem, který se vyvíjí a nelze tedy předem pevně stanovit, kteří svědkové mají být ještě vyslechnuti a jaké důkazy a v jakém rozsahu mají být ještě provedeny. Není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do průběhu řízení a hodnotit podíl stěžovatelek na zjišťované trestné činnosti. V daném případě dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatelek jsou důvody vazby ve smyslu ustanovení §67 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatelek, jichž se v návrhu dovolávají, shledán nebyl.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost..
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. 1. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu