ECLI:CZ:US:2001:2.US.667.2000
sp. zn. II. ÚS 667/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti I. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2000, č.j. 38 Ca 308/99-19, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2000, č.j. 38 Ca
308/99-19, se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2000, č.j. 38 Ca 308/99-19,
jímž bylo zastaveno řízení, v němž požadovala přezkoumání
rozhodnutí správce daně ve věci stížnosti na postup plátce daně.
Napadeným rozhodnutím došlo, podle jejího názoru, k porušení
ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl.
36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"). Svoje tvrzení zdůvodnila argumentací založenou na
konstrukci, že rozhodnutí správce daně podle §51 odst. 4 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů, má charakter rozhodnutí, které je přezkoumatelné soudem
v rámci správního soudnictví ve smyslu §244 a násl. obč. soudního
řádu. Stěžovatelka se domnívá, že takové rozhodnutí má hmotně
právní účinek, že nejde o rozhodnutí s pouhým deklaratorním
charakterem, ale jde o meritorní rozhodnutí o právech
a povinnostech fyzických a právnických osob, jímž se v daňovém
řízení konečným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech.
V této souvislosti využila systematickou metodu výkladu právní
normy, když svoje tvrzení doložila odkazem na zařazení právní
úpravy stížnosti poplatníka mezi řádné opravné prostředky v zák.
č. 337/1992 Sb. Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelčino
přesvědčení, že Městský soud v Praze jí svým rozhodnutím odepřel
právo obrátit se na soud v případě, kdy se domnívá, že byla
zkrácena orgánem veřejné správy ve svých právech dle čl. 36 odst.
2 Listiny. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka
polemizovala s aplikací zákona o dani z příjmů, ve spojení
s občanským zákoníkem a obchodním zákoníkem.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti
zdůraznil svůj závěr, že rozhodnutí správního orgánu, jehož
přezkoumání se stěžovatelka domáhala, nebylo rozhodnutím o jejích
subjektivních právech a povinnostech, ale rozhodnutím, které se
subjektivních práv a povinností netýká proto, že jen deklaruje
oprávněnost či neoprávněnost stížnosti na plátce daně. Jde-li
o rozhodnutí, které soudnímu přezkumu nepodléhá, nemohlo dojít ke
zkrácení základních práv stěžovatelky zakotvených v čl. 36
Listiny, a proto Městský soud v Praze nepovažuje ústavní stížnost
za důvodnou. Podle jeho názoru by bylo možno vztah mezi
stěžovatelkou a plátcem daně řešit občanskoprávní cestou.
Finanční ředitelství v Praze se vzdalo postavení vedlejšího
účastníka.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti
stěžovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas,
stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena
a podání dalších opravných prostředků jí zákon neumožňoval. Proto
byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi
řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom
opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem
třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno
základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového
stavu, předložených listinných důkazů, spisu Městského soudu
v Praze sp. zn. 38 Ca 308/99 a posouzením právního stavu došel
Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka
podala dne 20.7.1999 u Krajského soudu v Praze žalobu, jíž
napadala rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne
21.5.1999, č.j. 1259/110/1999. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto
její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Vlašimi ze dne
15.1.1999, č.j. 1463/99/022970/2384, o stížnosti na postup plátce
daně, a to společnosti SHB, s.r.o., B. Předmětem stížnosti byl
způsob zdanění vypořádacího podílu, neboť stěžovatelka měla
pochybnosti o správnosti sražené daně.Využila proto možnost
zakotvenou ustanovením §51 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb.
a požádala plátce daně o vysvětlení. Protože s vysvětlením
nesouhlasila, podala u Finančního úřadu stížnost na postup plátce
daně, tato stížnost byla zamítnuta, zamítnuto bylo též její
odvolání. Protože přetrvávaly její pochybnosti o správnosti
způsobu zdanění, podala výše uvedenou žalobu. Poté, kdy byla
žaloba postoupena místně příslušnému soudu, tj. Městskému soudu
v Praze, bylo napadeným usnesením řízení zastaveno. Soud se
zabýval otázkou, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro
věcné přezkoumání rozhodnutí a dospěl k závěru, že tomu tak není,
protože nejde o rozhodnutí, kterým by bylo rozhodováno o právech
a povinnostech stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by
napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základního práva
stěžovatelky zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Především je
třeba zdůraznit, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje možnost
domáhat se stanoveným způsobem svého práva u soudu a ve
stanovených případech u jiného orgánu. Z toho plyne, že obecně je
k poskytnutí ochrany příslušný soud, výjimkou z pravidla je jiný
orgán, tj. orgán, kterému je zákonem svěřeno ve stanoveném rozsahu
chránit práva jednotlivce. V souladu s tímto principem nebylo
stěžovatelce upřeno, aby se obrátila na věcně a místně příslušný
orgán státní správy a využila i případný řádný opravný prostředek.
Právo na soudní ochranu je rozšířeno úpravou správního soudnictví
v čl. 36 odst. 2 Listiny, podle kterého se každý, kdo tvrdí, že
byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy,
může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového
rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z této dikce plyne, že platí
tzv. pozitivní generální klauzule, z níž může zákon stanovit pouze
výjimky. V posuzované věci využila stěžovatelka speciální opravný
prostředek zakotvený v §51 zák. č. 337/1992 Sb. - stížnost. Tento
zvláštní daňový institut zajišťuje ochranu poplatníka vůči plátci
daně při uplatňování srážkové daně, kde daňovou povinnost a její
výši stanovuje plátce daně bez přímé účasti poplatníka nebo
správce daně. Zákon umožňuje, aby poplatník - v případě
pochybností o správnosti sražené daně, ve lhůtě 60 dnů požádal
o vysvětlení. Plátce daně má povinnost do 30 dnů ode dne obdržení
žádosti sdělit poplatníkovi požadované údaje, event. případnou
chybu opravit. V této fázi ještě nedochází k autoritativnímu
rozhodování. Avšak pokud poplatník s postupem plátce daně nadále
nesouhlasí, může podat stížnost přímo správci daně místně
příslušeného plátci daně, a ten je povinen o stížnosti rozhodnout,
rozhodnutí se doručí poplatníkovi i plátci daně a lze proti němu
podat v zákonné lhůtě odvolání. Řízení o stížnosti je klasickým
správním řízením, jehož výsledkem je rozhodnutí o tom, zda
stížnost byla či nebyla oprávněná, přičemž dochází k odbornému
posouzení, zda byly či nebyly dodrženy hmotně právní i procesně
právní předpisy. Takové rozhodnutí správce daně je rozhodnutím,
kterým se autoritativně stvrzuje postup plátce daně, tedy,
v konečné podobě, potvrzuje výše daňové povinnosti poplatníka.
V tomto duchu představuje rozhodnutí o stížnosti takové
rozhodnutí, které podléhá režimu správního soudnictví ve smyslu
§244 obč. soudního řádu, a proto je nutno odmítnout závěr
Městského soudu v Praze o tom, že rozhodnutí o stížnosti je nutno
považovat za rozhodnutí, které soudnímu přezkumu podle §244 odst.
3 (sc. v podobě účinné do 31.12.2000) obč. soudního řádu
nepodléhá, protože jde o rozhodnutí, které jen deklaruje
oprávněnost či neoprávněnost stížnosti na plátce daně.
Na základě těchto úvah dospěl Ústavní soud k závěru (aniž by
posuzoval věcné námitky zařazené od části C návrhu), že Městský
soud v Praze vydáním usnesení ze dne 31.8.2000, č.j. 38 Ca
308/99-19, o zastavení řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí
porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst.
2 Listiny, a proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí
zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. června 2001