ECLI:CZ:US:2001:2.US.669.01
sp. zn. II. ÚS 669/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. L. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.10.2001, sp. zn. 5 Tz 250/2001 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označené usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo o návrhu stěžovatele na vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, v řízení o stížnosti pro porušení zákona, vedené u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 5 Tz 250/2001, kterou podal ministr spravedlnosti ČR ve prospěch stěžovatele, rozhodnuto tak, že podle ust. §31 odst. 1 trestního řádu JUDr. J. U., předseda senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR, není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětném řízení.
Ke skutkové stránce návrhu stěžovatel uvádí, že v roce 1958 trvale odepřel vykonávat vojenskou službu, neboť mu v tom bránilo jeho svědomí a náboženské přesvědčení. Za toto jednání byl navrhovatel odsouzen rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29.11.1958, sp. zn. 1 T 439/58, k trestu odnětí svobody v trvání patnáctí měsíců nepodmíněně a na dobu tří let byla u stěžovatele vyslovena ztráta čestných občanských práv.
Na základě zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28.11.1991, sp. zn. 2 Rtv 72/91, shora uvedený rozsudek zrušen ve výroku o trestu a dalším usnesením téhož soudu ze dne 19.12.1991 bylo trestní stíhání proti stěžovateli zastaveno.
Ve prospěch stěžovatele podal dne 5.9.2001 ministr spravedlnosti ČR stížnost pro porušení zákona, která směřovala proti usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28.11.1991, sp. zn. 2 Rtv 72/91 proto, že ve skončeném rehabilitačním řízení došlo k údajnému pochybení soudu tím, že výrok o vině stěžovatele byl ponechán beze změny.
V podání ze dne 25.9.2001 vznesl stěžovatel námitku podjatosti vůči předsedovi senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR, JUDr. J. U. z toho důvodu, že má pochybnosti o osobě shora jmenovaného předsedy senátu pro jeho údajný poměr k projednávané věci, neboť označený předseda senátu NS ČR se prý měl, dle mínění navrhovatele, již dříve podílet na nesprávných a pro "odpírače vojenské služby" nepříznivých rozhodnutích.
Podle výsledků rozhodování Nejvyššího soudu ČR v obdobných právních věcech dospěl stěžovatel k závěru, že výsledek řízení lze předem odhadnout v závislosti na složení příslušného senátu. Z této skutečnosti navrhovatel dovozuje, že kladný či záporný výsledek řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ČR ve prospěch osob, jež z důvodu náboženského přesvědčení trvale odpíraly vykonávat vojenskou službu, závisí od konkrétního složení senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR.
Z výše uvedeného důvodu stěžovatel reagoval na informaci, že v jeho případě bude předsedat soudce, u něhož dle jím provedené "analýzy" lze očekávat podíl na dalším nepříznivém rozhodnutí tím, že vůči zmíněnému předsedovi senátu trestního kolegia NS ČR vyslovil námitku podjatosti.
Ze skutečnosti, že stížnost podaná v jeho prospěch ministrem spravedlnosti ČR byla usnesením NS ČR ze dne 10.10.2001, sp. zn. 5 Tz 250/2001, zamítnuta navrhovatel dovozuje správnost své domněnky.
Stěžovatel sice uznává, že výše jmenovaný předseda senátu nerozhodoval v řízení o stížnosti pro porušení zákona v jeho trestní věci sám, ale jako člen senátu, dle jeho názoru však tato skutečnost není příliš relevantní, neboť žádným, pro něj dostupným způsobem nelze zjistit jména ostatních členů senátu, kteří v předmětné věci rozhodovali. Za této situace mu prý bylo znemožněno uplatnit vůči nim své právo vznést případnou námitku podjatosti.
Podle názoru stěžovatele, rovněž vadné poučení o možnosti podat proti ústavní stížností napadenému usnesení stížnost, je porušením §31 odst. 2 trestního řádu.
Ze všech těchto skutečností stěžovatel dovozuje, že v řízení o námitce podjatosti došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a práva na řádné projednání věci soudem, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR se zjišťuje, že tento soud v neveřejném zasedání projednal návrh stěžovatele na vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení v řízení o stížnosti pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti ČR ve prospěch stěžovatele, a rozhodl, že podle ust. §31 odst. 1 trestního řádu JUDr. J. U., předseda senátu trestního kolegia NS ČR, není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, v řízení vedeném u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 5 Tz 250/2001.
V odůvodnění napadeného usnesení se uvádí, že věc vedená u NS ČR pod sp. zn. 5 Tz 250/2001, byla podle rozvrhu práce přidělena senátu 5 Tz, jehož je JUDr. J. U. předsedou.
Námitka podjatosti, vznesená stěžovatelem vůči shora jmenovanému předsedovi senátu 5 Tz, je vyjádřena dle ust. §30 odst. 1 tr. řádu v tom smyslu, že JUDr. J. U. se měl údajně opakovaně podílet na nesprávných a vůči "odpíračům vojenské služby" nepříznivých rozhodnutích, ve věcech vedených u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 2 Tzn 73/97, 9 Tz 179/98, 5 Tz 197/2000 a 5 Tz 149/2001.
Jak dále vyplývá z odůvodnění výše citovaného usnesení, senát 5 Tz Nejvyššího soudu ČR shledal námitku stěžovatele jako nedůvodnou, když vycházel jednak z vyjádření JUDr. J. U., který uvedl, že nemá žádný poměr k projednávané věci, jež by mu bránil nestranně projednávat a rozhodovat v předmětné věci sp. zn. 5 Tz 250/2001, jednak ze skutečnosti, že okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v rozhodování o jiných věcech, nejsou důvodem pro vyloučení soudce.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Jak vyplývá z obsahu návrhu, stěžovatel vznesl námitku podjatosti vůči JUDr. J. U., ve smyslu ust. §30 odst. 1 trestního řádu, když ovšem pominul, že citované ustanovení tr. ř. taxativním způsobem vyjmenovává důvody, pro které lze mít, v daném případě u konkrétní osoby soudce, pochybnosti o jeho nepodjatosti. Důvodem návrhu na vyloučení JUDr. J. U. bylo tvrzení stěžovatele o jeho vážných pochybnostech o nestrannosti rozhodování JUDr. J. U., pro jeho poměr k projednávané věci, kterou je míněna, jak se ostatně zjišťuje z obsahu ústavní stížnosti, problematika odpírání vojenské služby z důvodů svědomí nebo náboženského přesvědčení a nikoli věc vedená pod sp. zn. 5 Tz 250/2001.
Jak dále uvádí stěžovatel v odůvodnění svého návrhu, námitka podjatosti JUDr. J. U. se netýká jeho osoby, ale pouze a výhradně jeho postupu jako předsedy senátu 5 Tz Nejvyššího soudu ČR, v případech týkajících se osob, pravomocně odsouzených za vyhýbání se výkonu služební povinnosti.
Návrh stěžovatele je sice formálně odůvodněn jako porušení jeho práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, adekvátně též čl.6 odst. 1 Úmluvy), podstatou ústavní stížnosti je však zřejmá snaha navrhovatele zajistit si úspěch v předmětné právní věci i za cenu obcházení smyslu i účelu ust. §30 trestního řádu, kterým je nikoli vyloučení "nepohodlného soudce" z řízení pro jeho výkon nezávislé soudcovské pravomoci, ale výhradně zajištění nestranného a objektivního rozhodování ve věci.
Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že stěžovatel se výše uvedeným způsobem jednání dostává do zřejmého rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny, které výslovně deklaruje právo každého na svého zákonného soudce, když příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Ke konkrétním námitkám navrhovatele Ústavní soud konstatuje, že zákon (trestní řád) sice obecně připouští stížnost proti rozhodnutí dle ust. §31 trestního řádu, z povahy věci je však zřejmé, že stížností nelze napadnout usnesení Nejvyššího soudu, neboť neexistuje v soustavě obecných soudů ČR další, bezprostředně nadřízený soud, který by mohl ve smyslu ust. §31 odst. 3 trestního řádu o stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu rozhodnout.
Pokud navrhovatel považuje za porušení svého práva na soudní ochranu skutečnost, že jak z napadeného usnesení, tak z obsahu příslušného spisu Nejvyššího soudu ČR nezjistil jména ostatních soudců, členů senátu 5 Tz Nejvyššího soudu ČR, lze odkázat na komentář k ust. §134 odst. 1 trestního řádu autorů Šámal, Král, Baxa, Púry, C.H.BECK/SEVT, 1. vydání 1995, str. 543, kde se uvádí: v usnesení se "neuvádějí jména a příjmení ani funkční označení osob, které se na vydání usnesení podílely (členů senátu)."
Ústavní soud neshledal tvrzené porušení práv a svobod stěžovatele a z tohoto důvodu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 11. prosince 2001