ECLI:CZ:US:2006:2.US.675.05
sp. zn. II. ÚS 675/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl Jiřím Nykodýmem, soudcem zpravodajem, o ústavní stížnosti Ing. V. G., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem se sídlem Vlhká 25, Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 3 To 259/2005, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou 5. 12. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 3 To 259/2005, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 3. 2005, č. j. 3 T 74/2004-334, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, a za tento trestný čin a sbíhající trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona a vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona, mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu tři a půl roku, a současně byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 12 T 563/2003. Tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 čl. 38 odst. 1, a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může také zabývat věcně.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.
V posuzovaném případě stěžovatel souběžně s ústavní stížností podal dovolání, opřené výslovně o důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, které je obsahově shodné s ústavní stížností, a to i co do poukazu na porušená základní práva. Svůj postup odůvodnil procesní opatrností pro případ, že by dovolací soud konstatoval, že dovolací důvody nebyly od počátku dány, tedy nikoliv z důvodu závisejících na jeho uvážení.
Stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností podle svého tvrzení z důvodu procesní opatrnosti, a tedy i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Tato lhůta jak proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, tak proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Z dosavadní jurisprudence vyplývá, že v trestních věcech Ústavní soud považuje za přípustné ústavní stížnosti podané do 60 dnů po doručení rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto z důvodů podle §265i odst. 1 písm. b) až f) trestního řádu. Takový postup totiž respektuje jak znění §72 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), tak i opatření Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona, aniž by její odmítnutí mohlo představovat denegatio iustitie, či tvořit jakoukoliv překážku budoucího postupu stěžovatele a obecných soudů.
Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2006
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
soudce Ústavního soudu