ECLI:CZ:US:2008:2.US.677.06.1
sp. zn. II. ÚS 677/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti L. A., zastoupeného JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem Brno, Gorkého 11, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2005 ve věci sp. zn. 50 T 1/2005, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2006 ve věci sp. zn. 4 To 85/2005 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 2006 ve věci sp. zn. 8 Tdo 643/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 8 odst. 5 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rubrikovaným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných látek dle §187 odst. 1, 2 písm. a), 3 trestního zákona ve formě spolupachatelství a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Vrchní soud napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným pouze dle §187 odst. 1, 2 písm. a) a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatelovo dovolání bylo Nejvyšším soudem shora uvedeným usnesením odmítnuto.
Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou dle názoru stěžovatele po věcné i procesní stránce vadná, neboť se soudy vůbec nevypořádaly s jeho obhajobou, s námitkami týkajícími se zákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení, použitelností důkazů z nezákonného postupu vzešlých, ani se zákonností použití zahraničních i tuzemských agentů.
Stěžovatel v prvé řadě zdůrazňuje, že se obecné soudy nevypořádaly s hlavní námitkou obhajoby, že jeho jednání bylo způsobeno činností policejního orgánu, jež byla prováděna v rozporu s platnými zákony.
Drogu podle stěžovatele poptala samotná policie prostřednictvím skrytého vyšetřovatele a policejních agentek, které obchod s drogou organizovaly, na tomto obchodu se aktivně a nezákonně podílely. Policejní orgán stanovoval jakost, množství, cenu a měnu, ve které bude zboží placeno, či termíny dodání. Policie opakovaně obnovovala kontakt, jenž byl ze strany obviněných dlouhodobě přerušen. Ze záznamu telekomunikačního provozu vyplývá naprostá převaha telefonických kontaktů ze strany policejního orgánu, jenž se měl uchylovat i k naléhání, které mohlo ze strany obžalovaných vyvolat obavy o vlastní bezpečnost.
Role stěžovatele měla být dle něj naopak víceméně pasivní: drogu neměl nikdy k dispozici, což svědčí o absenci úmyslu drogu prodat, zejména prodat ji ve velkém množství a do zahraničí; nebylo prokázáno, že by měl mít z transakce jakýkoliv finanční prospěch; od počátku roku 2004 do zadržení odběratele drog nekontaktoval a na věci se neúčastnil; o sjednání předání dne 3. 5. 2004 nebyl informován, průběh schůzky neorganizoval ani neřídil (pouze se předání pasivně zúčastnil).
Vedle nepřípustné ingerence policejního orgánu do vlastního jednání obžalovaných mělo dojít k použití předstíraného převodu, sledování osob a použití agentů v rozporu se zákonem - pro činnost těchto agentů nebyly dle stěžovatele splněny zákonné podmínky stanovené v §158e a §158c trestního řádu ve spojení s §48b odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, zejména podmínky stanovené §158e trestního řádu, a to udělení souhlasu soudce vrchního soudu, policejního prezidenta a příslušného zahraničního orgánu pro každého jednotlivého agenta. Stěžovatel nadto zpochybňuje zákonnost použití zahraničního agenta i z toho pohledu, že důvodnost jeho použití měla nastat až po schůzce v hotelu Holiday Inn, kde však již policejní agent byl nasazen.
Dále stěžovatel namítá nezákonné provedení výslechu utajeného svědka - policejního agenta a člena rakouského policejního sboru s krycím jménem "Peter". Utajením totožnosti a podoby svědka mělo být porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu, neboť nebylo možno verifikovat věrohodnost tohoto svědka. K provedení jeho výslechu jako svědka utajeného navíc nebyl dán dle stěžovatele zákonný důvod, neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly, že svědkovi hrozí újma na zdraví nebo jiná závažná újma; tyto skutečnosti netvrdil utajený svědek a neoznačil je ani policejní orgán, ani soud.
Právo na obhajobu mělo být dále porušeno tím, že v hlavním líčení i ve veřejném zasedání nebyly připuštěny stěžovatelem navrhované důkazy, zejména návrh na provedení konfrontace mezi stěžovatelem a utajeným svědkem s krycím jménem "Peter". Konfrontace by přitom byla dle mínění stěžovatele pro soud rozhodující pro posouzení otázky míry účasti policejního orgánu a otázky, zda jednání policie bylo tzv. policejní provokací, či nikoliv.
Stěžovatel taktéž připomíná, že v projednávané věci došlo i k porušení zásady legality a oficiality, neboť orgány činné v trestním řízení byly povinny zahájit trestní stíhání ve smyslu §160 trestního řádu již v případě zjištění samotné přípravy ke spáchání trestného činu, což však neučinily. Porušeno mělo být vedle toho i ustanovení §158b odst. 2 trestního řádu.
Souhrnně vzato stěžovatel tvrdí, že jeho jednání bylo deformováno činností policejních agentů, kteří od něj drogu poptali, k jejímu dodání opakovaně vyzývali, rozhodovali o množství dodané drogy, o podmínkách, místu a času schůzek, tedy prováděli činnost, která ve svých důsledcích byla policejní provokací, kdy trestná činnost byla páchána z aktivity policejních agentů a nemůže být přičtena k tíži pachatele (minimálně od chvíle, kdy agenti požadovali kvalitnější drogu než dodané vzorky). V této souvislosti odkazuje stěžovatel na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále je "ESLP") ve věci Teixeira de Castro a spol. proti Portugalsku, na nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 597/99 a ve věci sp. zn. II. ÚS 710/01 a na usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 461/2002.
Stěžovatel nad rámec výše uvedeného připomíná, že obdobný nezákonný postup, kdy se policejní orgán přímo podílí na páchání drogové trestné činnosti a k páchání této trestné činnosti sám vybízí, byl použit také ve věci vedené u Ústavního soud pod sp. zn. III. ÚS 323/04, kdy k iniciaci trestné činnosti byli rovněž použiti "civilní" policejní agenti, skrytí rakouští policisté, a to dokonce pod stejnými krycími jmény. Podle mínění stěžovatele je těžko uvěřitelné, že by skrytý rakouský vyšetřovatel pod krycím jménem "Peter" opakovaně v městě Brně dostával nabídky na koupi většího množství heroinu pro vývoz do Rakouska. Navíc nebylo nikdy zjištěno, že by měl stěžovatel nějaké kontakty do Rakouska, Rakousko navštěvoval, uměl německy a z tohoto důvodu se snažil drogu do Rakouska dodat.
Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti toliko odkázal na písemné vyhotovení svého rozsudku a rozsudku odvolacího soudu.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření především upozornil na skutečnost, že konkrétní námitky stěžovatele byly v podstatě uplatněny již v jeho odvolání proti rozsudku krajského soudu a také ve stěžovatelově dovolání. Stěžovatel činí v ústavní stížnosti podle vrchního soudu neodůvodněné závěry o procesní neúčinnosti některých důkazů, důkazy hodnotí subjektivně a izolovaně, aniž by přihlížel - na rozdíl od obecných soudů - k jejich vzájemným vazbám. Vrchní soud v Olomouci proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Taktéž Nejvyšší soud ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že většinu námitek obsažených v ústavní stížnosti, uplatnil stěžovatel již v předchozím řízení. Nejvyšší soud dále připomíná, že to byl právě stěžovatel, kdo se (společně se spoluobviněnými) pohyboval v prostředí, v němž se obchodovalo s drogami, tyto drogy měl možnost ve větším množství zajistit a za účelem jejich prodeje do zahraničí inicioval dobrovolně a bez nátlaku setkání s domnělým zájemcem - skrytým policejním vyšetřovatelem rakouské policie; v průběhu sjednávání podmínek tohoto obchodu vystupoval stěžovatel aktivně, tj. dojednával schůzky, na kterých předával skrytému vyšetřovateli vzorky drogy, dojednával množství a cenu heroinu, domlouval podmínky jeho předání a to vše s cílem dosáhnout finančního prospěchu z tohoto prodeje. Nejvyšší soud potom kategoricky vyvrací tvrzení stěžovatele, že by bez iniciativy skrytého vyšetřovatele ke spáchání trestného činu nedošlo. Aktivita skrytého vyšetřovatele přitom dle názoru Nejvyššího soudu nevybočila z mezí role předstíraného vážného zájemce o nákup většího množství heroinu. V žádném případě proto není možno tvrdit, že by se jednání státu (respektive policie) stalo součástí skutkového děje. Nejvyšší soud připomíná, že za nepřijatelný je dle judikatury Ústavního soudu považován pouze takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, respektive takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání. O takovou situaci však v tomto případě dle Nejvyššího soudu nešlo, neboť policejní orgán stěžovatele nenaváděl ke spáchání trestné činnosti, neposiloval jeho vůli spáchat trestný čin ani mu jakoukoliv formou nepomáhal. Závěrem navrhl Nejvyšší soud zamítnutí ústavní stížnosti.
V replice na vyjádření soudů stěžovatel uvádí, že to byl právě skrytý vyšetřovatel, kdo určoval množství a kvalitu dodané drogy, přičemž tato prokazatelná ingerence vedla k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu dle §187 odst. 2 písm. a) trestního zákona. V této souvislosti stěžovatel opětovně poukazuje na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 710/01 a v rozhodnutí ESLP ve věci Teixeira de Castro a spol. proti Portugalsku. Stěžovatel dále s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 615/05 tvrdí nezákonnost provedených odposlechů, kdy k jejich povolení chyběly indicie, z nichž by bylo možno učinit důvodné podezření o páchání trestné činnosti stěžovatelem. V souvislosti s použitým institutem utajeného svědka stěžovatel připomíná, že dle rozhodnutí ESLP ve věci Doorson proti Nizozemí nemůže dojít k odsouzení obžalovaného výhradně ani převážně na základě výpovědi utajeného svědka.
Po posouzení věci, prostudování veškerého spisového materiálu a po zvážení všech uvedených argumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že projednávaná ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud musí nejprve předeslat, že jakožto orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže svou činností tyto orgány ani nahrazovat. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s ústavními garancemi, nemůže na sebe Ústavní soud přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Tato zásada je prolomena pouze tehdy, pokud by orgány činné v trestním řízení na úkor stěžovatele výrazně vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Takovýto postup Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Posuzované podání obsahuje následující ústavněprávně relevantní námitky: v rámci vyšetřování měla být použita tzv. policejní provokace, během vyšetřování byl nezákonně použit policejní agent, u hlavního líčení vypovídal utajený svědek, u něhož nebyly naplněny zákonné důvody utajení, obecné soudy neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy, v prvé řadě konfrontaci stěžovatele s utajeným svědkem, orgány činné v trestním řízení porušily zásadu legality i oficiality a odposlechy telefonních hovorů stěžovatele byly provedeny nezákonně.
Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že se policejní orgány aktivně podílely na jeho trestné činnosti, vyprovokovaly jej k ní a tím přispěly k přísnější právní kvalifikaci jeho jednání. Jednání stěžovatele bylo opakované, aktivní a bylo motivováno výhradně jeho ziskuchtivostí, nikoliv nátlakem policie. Modus operandi, použitý stěžovatelem při převodu drog, odpovídá podle všech kriminalistických zkušeností obvyklému postupu, k němuž dochází při páchání trestné činnosti tohoto druhu a nenese žádné znaky mimořádného ovlivnění vnějším policejním zásahem. Spáchaný skutek vykazuje standardní znaky protiprávního jednání a stupeň nebezpečnosti pro společnost, příznačný pro trestné činy. I když jednání skrytého vyšetřovatele, vystupujícího pod krycím jménem "Peter", tvořilo bezpochyby jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, nelze je pokládat za určující či podstatný prvek trestného činu. Byl to naopak stěžovatel, kdo vystupoval aktivně a cílevědomě (viz č.l. 100/15, č.l.1832). Pravdivé ostatně není ani tvrzení, že stěžovatel skrytého vyšetřovatele během prvních čtyř měsíců roku 2004 nekontaktoval (viz č.l. 866). Samotná skutečnost, že pachatel v tomto případě jednal v omylu o pravé identitě osoby kupující drogy, není pro posouzení trestnosti relevantní. Ústavní soud, aniž by obecně zpochybňoval závěry vyslovené v nálezech ve věci sp. zn. III. ÚS 597/99 a sp. zn. II. ÚS 710/01, dospěl k závěru, že skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu jsou odlišné, nenaplňují znaky tzv. policejní provokace a naopak odpovídají spíše okolnostem případu, jenž byl projednáván Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 323/04 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 36, s. 741 a násl.).
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že případný není ani odkaz stěžovatele na rozhodnutí ESLP ve věci Teixeira de Castro a spol. proti Portugalsku, neboť - na rozdíl od projednávané věci - v případu posuzovaném štrasburským soudem policisté jednali "na vlastní pěst", jejich akce nebyla řízena ani kontrolována státním zástupcem nebo soudcem, policisté obviněného před akcí vůbec neznali a neměli jediný důvod se domnívat, že by se mohl zabývat obchodem s drogami (viz č.l. 836; tato skutečnost ostatně odlišuje projednávanou věc taktéž od případu posuzovaném v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 710/01). Obstát nemůže ani námitka stěžovatele, že neměl drogu k dispozici, neboť tato skutečnost nemůže být vzhledem k charakteru posuzované trestné činnosti relevantní (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 797/02, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, s. 387 a násl).
Stěžovateli není možno přisvědčit v otázce nesplnění zákonných podmínek týkajících se použití operativně pátracích prostředků, respektive nezákonného použití policejního agenta. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by během policejního vyšetřování byl použit policejní agent ve smyslu §158e trestního řádu. Dle mínění Ústavního soudu je činnost českých i rakouských policistů třeba považovat za přípravnou část operativně pátrací činnosti před vlastní realizací předstíraného převodu dle §158c trestního řádu. a činnost policejních orgánů, kterou označuje stěžovatel za použití policejního agenta, probíhala striktně v intencích §158c odst. 1 písm. b) trestního řádu a §48b odst. 2 písm. b) a odst. 3 zákona o Policii České republiky (viz č.l. 31, 32, 47, 50-52).
Ústavní soud neshledal pochybení ve skutečnosti, že rakouský skrytý vyšetřovatel vystupující pod krycím jménem "Peter" byl vyslechnut dle §55 odst. 2 trestního řádu jako svědek utajený. Je totiž zřejmé, že odhalení jeho identity by znemožnilo jeho další možné nasazení (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Lüdi proti Švýcarsku). Byť utajený svědek neuvedl, že by mu ze strany obžalovaných bylo vyhrožováno, je s ohledem na charakter spáchané trestné činnosti zřejmé, že zde aktuální hrozba porušení jeho základních práv (imanentně) existovala. Stěžovateli je navíc známa podoba tohoto svědka, ví tedy, jaká osoba v jeho věci vypovídala a na jeho výpověď mohl proto adekvátním způsobem reagovat. Stěžovatelova obhájkyně položila utajenému svědkovi během hlavního líčení celkem 15 otázek (č.l. 1.833-1.834). Samotná skutečnost, že stěžovateli není známa pravá totožnost tohoto svědka (jehož generálie jsou uloženy v tresoru Krajského soudu v Brně - viz č.l. 1828), nemůže být na újmu jeho práva na obhajobu ani vést k porušení jeho dalších základních práv (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci III. ÚS 323/04, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 36, s. 741 a násl.).
Přisvědčit není možno stěžovateli ani pokud jde o odkaz na rozhodnutí ESLP ve věci Doorson proti Nizozemí, neboť v projednávané věci nestojí odsouzení stěžovatele v žádném případě pouze ani převážně na výpovědi utajeného svědka. Stěžovatele naopak usvědčuje i celá řada dalších (nepřímých) důkazů. Odsouzení stěžovatele proto obstojí i ve světle rozhodnutí ESLP ve věci Krasniki proti České republice.
K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, Ústavní soud konstatuje,že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však musí rozhodnout. Pokud soud návrhu na doplnění dokazování nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Tak tomu bylo i v posuzované věci (č.l 1.837). Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu značně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině. Pokud tedy nalézací soud odmítnul provedení dalších navržených důkazů, nelze tomuto závěru z hlediska principů spravedlivého procesu vytknout jakékoliv pochybení.
Z tradičních principů oficiality a legality, jimiž je ovládán i český trestní proces, zásadně vyplývá povinnost, aby trestní stíhání bylo zahájeno neprodleně po splnění podmínek stanovených v §160 odst. 1 trestního řádu. V jistých výjimečných případech by se však tento postup dostal do kolize s imperativem, uloženým orgánům činným v trestním řízení v ustanovení §1 odst. 1 trestního řádu, tj. postupovat tak, aby pokud možno všechny trestné činy "byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni". V některých případech závažné trestné činnosti (zejména u organizované a drogové kriminality) by okamžité zahájení trestního stíhání pro jeden skutek znemožnilo odhalit další skutky a další pachatele trestné činnosti, kteří by mohli utéci před odpovědností, ničit důkazy apod. V posuzovaném případě neshledal Ústavní soud v daném postupu ze strany orgánů činných v trestním řízení žádné pochybení. Policejní orgány byly vedeny snahou objasnit další dosud neznámé skutky a pachatele závažné drogové kriminality, a trestní stíhání stěžovatele proto dočasně odložily dle §159b trestního řádu.
Z hlediska subsidiárního charakteru institutu ústavní stížnosti je námitka týkající nezákonnosti provedených odposlechů ve smyslu principu subsidiarity ústavní stížnosti věcně neprojednatelná, neboť byla stěžovatelem poprvé uplatněna až v replice k vyjádření účastníků k ústavní stížnosti. Pouze nad rámec proto Ústavní soud konstatuje, že odposlech stěžovatelova mobilního telefonu byl dle názoru Ústavního soudu proveden v souladu s ustanovením §88 trestního řádu. Zákonným požadavkům odpovídá soudní příkaz (č.l. 775), návrh státního zástupce na vydání soudního příkazu (č.l. 774) i podnět policejního orgánu k němu (č.l. 772, 773). Soudní příkaz, návrh i podnět vyhovují zákonným náležitostem nejen z formálního, ale i z materiálního hlediska. Učiněný závěr proto není v rozporu se závěry vyslovenými Ústavním soudem v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 615/06. Okolnosti posuzované věci jsou nadto odlišné od okolností případu, o němž Ústavní soud rozhodoval uvedeným nálezem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o stěžovatelem namítané porušení shora uvedených ustanovení Úmluvy a Listiny. Právní závěry, které Krajský soud v Brně, Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud ČR v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu