ECLI:CZ:US:2002:2.US.690.2000
sp. zn. II. ÚS 690/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele Obce N., .zastoupeného advokátem JUDr. J. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2000, čj. 13 Co 138/99-53, a Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 11. 1998, čj. 17 C 4/98-35, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a České republiky - Okresního úřadu ve Zlíně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala zákonem stanovené náležitosti, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení §124 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů. Ústavní stížnost splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 17 C 4/98, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 11. 1998, čj. 17 C 4/98-35, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal určení vlastnictví k pozemkům p.č. 505 zastavěná plocha a p.č. 1840/4 ostatní plocha v katastrálním území N.. Stěžovatel (v původním řízení žalobce) se domníval, že na něj přešlo vlastnické právo k uvedeným nemovitostem v souladu s ustanovením §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přechodu majetku") ke dni účinnosti tohoto zákona, když k tomuto datu, tedy k 24. 5. 1991, s těmito pozemky hospodařil.
Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že bývalý Okresní národní výbor v Gottwaldově postavil na pozemku p.č. 1840/4 v k. ú. N. obytný dům č.p. 293, který po kolaudaci převedl hospodářskou smlouvou o převodu správy národního majetku podle ustanovení §347 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ze dne 30. 11. 1978 na Místní národní výbor v N.ě (právní předchůdce stěžovatele) ke dni 1. 12. 1978 (č.l. 8 spisu). Ze shodných tvrzení obou sporných stran a z doložených listin vyplývá, že to byla jediná hospodářská smlouva, týkající se výše uvedených pozemků, která byla uzavřena ve prospěch stěžovatele. Žádné jiné hospodářské smlouvy, příp. rozhodnutí nadřízeného orgánu, kterými by se převáděly i pozemky p.č. 505 a p.č. 1840/4 v k.ú. N., nebyly okresnímu soudu doloženy, a tudíž ani uzavřeny. Okresní soud v napadeném rozsudku uvedl, že ustanovení §1 odst. 1 zákona o přechodu majetku je nutné vykládat v kontextu právních předpisů o správě národního majetku, především vyhl. č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem. V ustanovení §4 této vyhlášky je uvedeno, že právo hospodaření s věcmi, které jsou součástí národního majetku, přísluší té organizaci, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění národní majetek slouží. Ustanovení §§12 a 13 cit. vyhlášky pak upravují převod práva hospodaření s národním majetkem, který se uskutečňuje buď uzavřením hospodářské smlouvy nebo rozhodnutím nadřízeného orgánu. Rovněž vyhl. č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, neznala jiný způsob převodu práva hospodaření s národním majetkem než uzavřením hospodářské smlouvy příp. rozhodnutím nadřízeného orgánu. V daném případě nelze proto přihlížet k faktickému výkonu práva hospodaření (správy), aniž by soud zkoumal právní převod tohoto práva na stěžovatele (žalobce) tak, jak ho upravují tehdy platné právní předpisy. Vzhledem k tomu, že převod práva hospodaření k výše uvedeným pozemkům na stěžovatele (žalobce) nebyl prokázán, okresní soud žalobu zamítl.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 9. 2000, čj. 13 Co 138/99-53, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil pečlivě skutkový stav a s jeho právními závěry se odvolací soud ztotožňuje. Shodně se soudem prvního stupně uvádí, že stěžovateli (žalobci) se nepodařilo prokázat, že mu náleží právo hospodaření ke sporným pozemkům. Právo hospodaření je třeba vykládat v souladu s dříve platnými právními předpisy, kterými byly jednak hospodářský zákoník, jednak vyhlášky upravující správu národního majetku, včetně způsobů převodu tohoto práva mezi jednotlivými subjekty. Tyto právní předpisy neumožňovaly nabytí práva hospodaření pouhým faktickým výkonem správy. Vždy muselo dojít k uzavření hospodářské smlouvy nebo opatření nadřízeného orgánu. Jestliže nebyl takový právní úkon učiněn, nevzniklo stěžovateli, resp. ani jeho právnímu předchůdci, právo hospodaření, a není tedy splněna jedna z podmínek uvedená v ustanovení §1 odst. 1 zákona o přechodu majetku.
Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností s tím, že jimi obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny). Porušení spatřuje zejména v tom, že obecné soudy neposkytly jeho právu vlastnit majetek náležitou právní ochranu. Stěžovatel zastává názor, že splnil všechny podmínky pro přechod předmětných pozemků do vlastnictví obce N. ex lege tak, jak jsou uvedeny v ustanovení §1 odst. 1 zákona o přechodu majetku.
Domnívá se, že obecné soudy nesprávně posoudily věc po právní stránce, když vycházely z názoru, že právo hospodaření příslušelo jen tomu subjektu, na nějž byla správa majetku převedena hospodářskou smlouvou podle vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření se státním majetkem. Takový názor je podle něj v rozporu s ustanovením §65 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, který stanoví, že majetek spravuje ta organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží. Zákon o přechodu majetku, z něhož vyvozuje stěžovatel vznik svého vlastnického práva, v ustanovení §1 odst. 1 neuvádí, že právo hospodaření s národním majetkem příslušelo jen tomu subjektu, na který bylo toto právo převedeno hospodářskou smlouvou nebo aktem hospodářského řízení. Jako jednu z podmínek přechodu věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí stanoví, aby v daném případě národnímu výboru příslušelo k 23. 11. 1990 právo hospodaření. Místní národní výbor v N.ě (právní předchůdce stěžovatele) byl podle dříve platných právních předpisů organizací spravující národní majetek a vykonával tuto správu i vůči předmětným pozemkům. Z výše citovaného ustanovení hospodářského zákoníku je tedy možné dovodit, že mu náleželo i právo hospodaření k těmto pozemkům. Okresní národní výbor v Gottwaldově (právní předchůdce vedlejšího účastníka, v původním řízení žalovaného) nikdy jako správce národního majetku žádné oprávnění nebo povinnost k předmětným pozemkům nevykonával, protože k plnění jeho úkolů nesloužily. Právo hospodaření proto nenáleželo Okresnímu národnímu výboru v Gottwaldově, a nemohlo tedy přejít ani na dnešní Okresní úřad ve Zlíně.
Na podporu svého stanoviska stěžovatel odkazuje na názor Ústavního soudu ČR vyslovený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 185/96, který řeší problematiku aplikace ustanovení §1 odst. 1 zákona o přechodu majetku. V doplnění své ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 15. 6. 2001, odkazuje stěžovatel na údajně shodný názor Nejvyššího soudu ČR vyslovený v rozsudku, čj. 30 Cdo 1665/2000, ze dne 26. 4. 2001, jenž uvádí, že k přechodu vlastnictví je rozhodující, komu svědčí právo hospodaření, a že k tíži obce nemůže být vykládána skutečnost, že investor, v posuzovaném případě Okresní národní výbor v Gottwaldově, nesplnil povinnost, kterou mu ukládal hospodářský zákoník, a nepřevedl hospodářskou smlouvou zároveň s obytnou budovou také pozemky.
Stěžovatel dále uvádí, že okresní soud při hodnocení hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku č. Fin 4-4099.1062/78-72/Na ze dne 30. 11. 1978, resp. 6. 12. 1978, dospěl k nesprávnému závěru, když v rozsudku uvádí, že se netýkal pozemku p.č. 1840/4. Daná hospodářská smlouva sice uvádí, že se jí převádí správa 7 b.j. N., ale na straně 2 v odstavci 5 uvádí jako důvod převodu mj. kolaudační rozhodnutí ze dne 3. 8. 1978 o kolaudaci bytového domu na p. č. 1840/4 v k.ú. N., ze kterého je zřejmé, že pozemek funkčně souvisí s budovou. Uvedenou hospodářskou smlouvu je nutné vykládat v souladu s ustanovením §25 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, tedy tak, aby výklad byl v souladu se zájmem celé společnosti, jenž podle výše citovaného ustanovení §65 hospodářského zákoníku spočívá v tom, aby správu majetku ve vlastnictví státu vykonával ten subjekt, k plnění jehož úkolů majetek slouží. Stěžovatel pak z výše uvedeného vyvozuje, že hospodářskou smlouvu č. Fin 4-4099.1062/78-72/Na je nutné vyložit v kontextu se způsobem, jakým organizace nakládaly se stavbou a pozemky, tak, že jí byl do správy Místního národního výboru v N.ě převeden nejen obytný dům, ale též pozemek p.č. 1840/4 k.ú. N. (nyní rozdělen na p.č. 505 a p.č. 1840/4), na kterém se nacházejí technická zařízení sloužící provozu domu a který s domem tvoří souvislý funkční celek. Stěžovatel namítá, že okresní soud sice provedl důkaz touto listinou, ale k výše uvedeným argumentům stěžovatele při hodnocení důkazů nepřihlížel, ačkoli je stěžovatel již v řízení před soudem prvního stupně uváděl.
Podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud ve Zlíně a Krajský soud v Brně, a vedlejší účastníky řízení, Českou republiku - Okresní úřad ve Zlíně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Brně považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje ji zamítnout. Uvádí, že výhrady stěžovatele k soudnímu rozhodnutí jsou totožné s jeho námitkami uvedenými v odvolání a krajský soud se jimi zabýval již v odůvodnění svého rozhodnutí, na něž pro stručnost odkazuje.
Okresní soud ve Zlíně odkazuje ve svém vyjádření na odůvodnění napadeného rozsudku, neboť se domnívá, že se v něm soud řádně vypořádal se všemi skutkovými okolnostmi případu i s jeho právním hodnocením.
Vedlejší účastník, Česká republika - Okresní úřad ve Zlíně, ve svém vyjádření navrhuje, aby Ústavní soud stížnost zamítl. Uvádí, že nesouhlasí s právním názorem stěžovatele, že faktické hospodaření s pozemky mělo podle ustanovení §65 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, za následek vznik práva hospodaření. Vedlejší účastník dále odkazuje na právní předpisy, které blíže upravují podmínky vzniku, změny či zániku práva hospodaření s národním majetkem (vyhláška č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku a vyhláška 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem), a uvádějí, že převést právo hospodaření bylo možné pouze uzavřením hospodářské smlouvy, příp. opatřením nadřízeného orgánu. Právo hospodaření proto nelze dovozovat z faktického výkonu správy majetku bez ohledu na příslušný právní způsob jeho nabytí.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí, patřících do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu znovu hodnotit jimi již hodnocené důkazy. Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda tím nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy. K porušení těchto práv a k následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo. Taková zjištění Ústavní soud v projednávaném případě ovšem neučinil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy napadenými rozsudky porušily jeho právo vlastnit majetek garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny tím, že tomuto právu neposkytly náležitou právní ochranu. S odkazem na svou ustálenou judikaturu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 115/94) Ústavní soud konstatuje, že uvedené ustanovení chrání vlastnické právo již konstituované a nikoli tvrzený nárok na něj. Stěžovatel se ovšem v řízení před obecnými soudy pouze domáhal určení, zda mu vlastnické právo k předmětným pozemkům náleží. Soudy věc projednaly a dospěly k závěru, že mu vlastnické právo nepřísluší. Stěžovatelova námitka, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 11 odst. 1 Listiny, proto není důvodná.
Stěžovatel s právním názorem obecných soudů nesouhlasí. Polemizuje se závěry, které obecné soudy vyslovily v napadených rozsudcích, a to zejména v otázce naplnění jedné ze zákonných podmínek uvedených v ustanovení §1 odst. 1 zákona o přechodu majetku pro přechod vlastnického práva ex lege (právo hospodaření ke dni 23. 11. 1990).
Ustanovení §1 odst. 1 cit. zákona vyžaduje pro přechod některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí kumulativní splnění tří podmínek: 1) musí jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice; 2) ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a 3) s tímto majetkem obec ke stanovenému dni fakticky hospodařila.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně konstatoval, že není pochyb o tom, že splnění první a třetí podmínky bylo prokázáno. V projednávaném případě je zřejmé, že obecné soudy provedly rozsáhlé dokazování (zejména řadou listinných důkazů, výslechem účastníků řízení). Po jejich vyhodnocení dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal, že mu svědčí právo hospodaření k předmětným pozemkům, a nesplnil tedy druhou zákonnou podmínku. Ústavní soud se ztotožňuje s jejich závěrem, že podle dříve platných právních předpisů (zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, vyhl. č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, vyhl. č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem), ze kterých je nutno vycházet, není možno nabýt právo hospodaření pouhým faktickým výkonem správy, ale vždy na základě právního aktu, kterým je buď hospodářská smlouva nebo opatření řídícího orgánu. Jestliže stěžovatel žádný odpovídající dokument svědčící o převodu práva hospodaření k předmětným pozemkům nepředložil, toto právo mu nesvědčí, a není tedy splněna druhá z kumulativně stanovených zákonných podmínek pro přechod vlastnického práva podle ustanovení §1 odst. 1 zákona o přechodu majetku. K přechodu vlastnického práva ex lege proto nemohlo dojít. Ústavní soud považuje interpretaci zmíněných právních předpisů obecnými soudy za ústavně konformní, a následný aplikační postup za součást jejich nezávislého rozhodování.
Stěžovatel dále namítá, že hospodářskou smlouvu č. Fin 4-4099.1062/78-72/Na, kterou se převádí právo hospodaření k budově č.p. 293, je nutné s ohledem na "zájem společnosti" interpretovat tak, že se jí, ačkoli to smlouva výslovně neuvádí, převádí i předmětné pozemky, neboť tvoří s budovou funkční celek. Ústavní soud ovšem připomíná, že český právní řád se od 1. 1. 1951 řídí zásadou superficies solo non cedit. Obytný dům a pozemek tedy představují z pohledu tehdejšího i nynějšího zákona (dříve §155 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, nyní §120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) dvě samostatné věci, které nemusí sdílet stejný právní osud. Námitka, že spolu tvoří jeden funkční celek, není tedy de lege lata významná, neboť ji právní předpisy nezohledňují. Odkazem na "zájem společnosti" nelze dojít k závěru, který by byl v rozporu se zákonem. To vše Ústavní soud konstatuje u vědomí, že mají racionální jádro názory, podle nichž platný právní stav, kdy stavba a pozemek, na kterém stavba stojí, jsou právně považovány za dvě samostatné věci, není v souladu s požadavkem potřebné jednoty vlastnictví a má nežádoucí praktické důsledky (srov. Jehlička, O. - Švestka, J. - Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 5. vydání. Praha, C. H. Beck 1999, s. 255).
Odkaz na názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 185/96, který stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, je v dané věci nepřípadný, neboť v citovaném rozhodnutí se jednalo nikoli o posouzení druhé podmínky uvedené v ustanovení §1 odst. 1 zákona o přechodu majetku, nýbrž o posouzení podmínky třetí (faktického hospodaření obce s dotčeným majetkem ke dni účinnosti zákona). Odvolací soud se ostatně s uvedenou námitkou v odůvodnění svého rozhodnutí plně vypořádal.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 15. 11. 2000, stěžovatel odkázal na názor Nejvyššího soudu ČR vyslovený v rozsudku ze dne 26. 4. 2001, čj. 30 Cdo 1665/2000, který, jak uvádí, je shodný s názorem, který zastává stěžovatel. Ústavní soud po posouzení uvedeného odkazu dospěl k závěru, že ani této námitce stěžovatele nelze přisvědčit. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR řeší otázku naplnění jedné ze zákonných podmínek přechodu majetku do vlastnictví obce podle ustanovení §3 odst. 1 zákona o přechodu majetku, které se týká jiné situace, než kterou řeší ustanovení §1 odst. 1 téhož zákona, a stanovuje tedy pro přechod majetku i jiné zákonné podmínky.
Námitku, že okresní soud v odůvodnění rozsudku nepostupoval v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř., stěžovatel uvedl již v odůvodnění svého odvolání (č.l. 39 spisu). Odvolací soud se jí zabýval a dospěl k závěru, že v řízení před soudem prvního stupně k žádným procesním pochybením nedošlo. Závěr odvolacího soudu Ústavní soud sdílí.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly právní předpisy ústavně konformním způsobem. Svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Současně se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, jež nyní opakuje v ústavní stížnosti. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 14. května 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu