ECLI:CZ:US:2011:2.US.691.11.1
sp. zn. II. ÚS 691/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Mgr. M. M., zastoupené JUDr. Petrem Orctem, advokátem Advokátní kanceláře Karlovy Vary, Na Vyhlídce 53, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 14 Co 357/2010-163 ze dne 20. 1. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. 4. 2010, čj. 16 C 373/2005-235, jímž soud prvního stupně přiznal stěžovatelce částku ve výši 18 150,50 Kč s přísl., avšak co do částky 13 705,50 Kč s přísl. žalobu stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka, jako výlučná nájemkyně bytu, se soudně domáhala zaplacení uvedené částky, neboť její bývalý manžel (žalovaný), kterému bylo přiznáno právo bydlení v předmětném bytě do zajištění bytové náhrady, stěžovatelce na nájem bytu nepřispíval.
Stěžovatelka namítá, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, neboť odůvodnění obsahuje sice závěry, ke kterým odvolací soud při svém rozhodování dospěl, avšak chybí právní úvahy, kterými se řídil. Odvolací soud v rozsudku uvádí, že trvá na svém právním závěru uvedeném v předchozích zrušovacích rozhodnutích, naposledy v usnesení ze dne 26. 2. 2010 č.j. 14 Co 616/2009-222, avšak ani z tohoto rozsudku není zřejmé, jakými úvahami ke svému závěru dospěl. Krajský soud se její argumentací nezabýval a uzavřel, že žalovaný se na úkor stěžovatelky neobohatil, když předmětný byt neužíval. Z rozsudku není zřejmé, proč odvolací soud považuje stěžovatelkou předložená rozhodnutí Nejvyššího soudu za neaplikovatelná na danou věc.
Stěžovatelka uvádí, že byla více jak 6 let po ukončení společného nájmu bytu nucena strpět přístup žalovaného do bytu, přestože splnila povinnost zajistit pro něj bytovou náhradu, kterou posléze bezdůvodně odmítl. Stěžovatelka se domnívá, že v situaci, kdy měl žalovaný zajištěn zcela neomezený přístup do bytu stěžovatelky, je jí třeba přiznat za omezení užívacího práva k bytu, pokojného bydlení a soukromí náhradu odpovídající majetkovému právu žalovaného, tj. právu na bydlení v jejím bytě.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Karlových Varech z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Stěžovatelka se svým návrhem v podstatě domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vzniknout tím, že má až do doby přidělení náhradního bytu právo předmětný byt užívat a stěžovatelka je povinna mu umožnit přístup do bytu. Z dokazování však jednoznačně vyplynulo, že žalovaný v předmětném bytě od července 2003 nebydlí. Obecné soudy proto dospěly k závěru, že žalovaný, bez ohledu na rozsah v jakém byt užíval a čerpal služby spojené s bydlením, je povinen zaplatit stěžovatelce polovinu nákladů spojených s užíváním bytu do doby právní moci rozsudku o zrušení práva společného nájmu bytu, tj. do 7.3.2005. Ve zbytku byl návrh stěžovatelky zamítnut, neboť žalovanému nemohlo za situace, kdy byt neužíval, bezdůvodné obohacení vzniknout.
Ústavní soud konstatuje, že neshledal napadený rozsudek jako nepřezkoumatelný, z nějž by nevyplývaly právní závěry soudu, či by tyto právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a z tohoto důvodu byl dán důvod pro kasační zásah Ústavního soudu. Ve věci bylo několikrát rozhodováno, přičemž klíčová otázka, tzn. zda žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení tím, že nepřispíval stěžovatelce na náklady spojené s užíváním předmětného bytu, byla obecnými soudy důkladně posuzována a jejich závěry v tomto směru byly vyjádřeny zcela srozumitelně a logicky. Z odůvodnění rozhodnutí rovněž vyplývá, byť to není exaktně uvedeno, že obecné soudy nepovažovaly skutečnost, že žalovaný má klíče od bytu a tedy i přístup do bytu, za okolnost, která by sama o sobě mohla způsobit, že by se na úkor stěžovatelky obohatil. Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z uvedeného důvodu Ústavnímu soudu ani nepřísluší posuzovat, zda v konkrétním případě vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení, v jakém rozsahu, případně závěry obecných soudů korigovat pouze s ohledem na tvrzení stěžovatelky ohledně hypotetické možnosti užívání bytu ze strany žalovaného, které jí mohlo způsobit určitou újmu. Krajský soud se v odůvodnění rozhodnutí vypořádal i s odkazem stěžovatelky na judikaturu Nejvyššího soudu a ani v tomto směru nelze jeho závěru nic vytknout. (Ústavní soud jen dodává, že odlišnost případu pojednaného rozsudkem Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 668/2002 spočívala i v tom, že zde byla posuzována povinnost platit nájem za samostatný, nevyklizený byt nacházející se v domě žalobkyně.) Ústavní soud, s ohledem na argumentaci stěžovatelky, připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně tato povinnost nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah povinnosti se může podle povahy rozhodnutí měnit a musí být analyzován ve světle okolnosti každého případu (viz Ruir Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994).
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že žalovanému v rozhodném období nevzniklo na úkor stěžovatelky bezdůvodné obohacení, neboť předmětný byt reálně neužíval, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu