ECLI:CZ:US:2007:2.US.695.06
sp. zn. II. ÚS 695/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti RNDr. Ing. J. N., CSc., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 4. 2006 sp. zn. 1 VZT 231/2006 a proti "rozhodnutí" státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 3 NZT 33/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze a opatření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud zjistil z dokumentů k ústavní stížnosti přiložených, že usnesením policejního orgánu Policie ČR, Správy hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality v Praze, ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. PSP 4165/OHK-2-2006, bylo zahájeno dle ust. §160 odst. 1 trestního řádu trestní stíhání stěžovatele pro pomoc k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle ust. §10 odst. 1 písm. c) k ust. §128 odst. 2, odst. 4 trestního zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, na jejímž základě státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze napadené rozhodnutí policejního orgánu zrušila a podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu sama rozhodla ve věci tak, že zahájila trestní stíhání stěžovatele pro pomoc k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle ust. §10 odst. 1 písm. c) k ust. §128 odst. 2, odst. 4 trestního zákona. V odůvodnění svého usnesení, napadeného projednávanou ústavní stížností, státní zástupkyně konstatovala, že skutečnosti, které byly zjištěny šetřením policejního orgánu, odůvodňují zahájení trestního stíhání stěžovatele na základě stejné právní kvalifikace, avšak rozhodnutí policejního orgánu je třeba zrušit, neboť skutek, který je popsán v zásadě správně, vyžaduje určitého upřesnění, aby výstižněji vyjadřoval konkrétní formy pomoci, kterou stěžovatel odsouzenému Romanovovi ke spáchání trestného činu poskytl, včetně upřesnění časového.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel "stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání", kterou doplnil podáním nazvaným "stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání doplnění stížnosti (podnět k výkonu dohledu nad postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze Nejvyššímu státnímu zastupitelství)". Uvedená podání byla Nejvyšším státním zastupitelstvím podle obsahu hodnocena jako podnět k výkonu dohledu nejblíže vyššího státního zastupitelství nad postupem nejblíže nižšího státního zastupitelství ve smyslu ust. §12d a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, a posouzena jako nedůvodná, a tudíž odložena (přípisem ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 3 NZT 33/2006).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vzhledem k tomu, že napadeným usnesením vrchního státního zastupitelství bylo původní usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele zrušeno a následně bylo nově rozhodnuto o zahájení trestního stíhání, rozhodla státní zástupkyně jako orgán prvního stupně, a tudíž měl stěžovatel vzhledem k odkazu na ust. §141 odst. 2 věta druhá trestního řádu možnost podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, stížnost. Stěžovatel dále podává vlastní výklad o charakteru a přípustnosti stížnosti v českém trestním řízení, podporující jeho shora uvedené stanovisko v dané věci.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, v obecné poloze platí, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z ust. čl. 36 odst. 1 Listiny a ust. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud či jiný orgán veřejné moci rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Usnesení, kterým se podle ust. §160 odst. 1 trestního řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (ust. čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, ust. čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Důvodnost a zákonnost trestního stíhání bude příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu řízení.
K argumentaci stěžovatele, jež značí nesouhlas se závěrem vrchního státního zastupitelství a Nejvyššího státního zastupitelství, že usnesení vrchního státního zastupitelství bylo rozhodnutím orgánu ve druhém stupni, a proto proti němu není přípustná stížnost, Ústavní soud uvádí následující.
Nutno především uvést, že argumentace stěžovatele vychází z nesprávné reflexe úlohy státního zástupce a jeho rozhodování o stížnostech proti rozhodnutí policejního orgánu v přípravném řízení trestním. V českém trestním procesu vystupuje státní zástupce v předsoudním stadiu jako dominus litis a osud trestního stíhání je v této fázi řízení v podstatě zcela v jeho dispozici. Tento princip se uplatňuje mimo jiné i prostřednictvím dozoru státního zástupce nad rozhodovací činností policejního orgánu. Vztah mezi státním zastupitelstvím a policejním orgánem je v mezích zákonů a dalších navazujících předpisů vztahem nadřízenosti a podřízenosti orgánů moci výkonné (viz zařazení ust. čl. 80 v hlavě třetí Ústavy České republiky), kvalitativně odlišným např. od vztahu soudů jednotlivých stupňů. Z charakteru tohoto vztahu vyplývají i šíře a určitá volnost při uplatňování oprávnění státního zástupce vůči rozhodnutím učiněným policejním orgánem podle §ust. 160 odst. 1 trestního řádu.
Podle ust. §174 odst. 1 trestního řádu vykonává státní zástupce dozor nad zákonností v přípravném řízení, přičemž pod pojem porušení zákonnosti lze zahrnout i všechny nedostatky, pro něž se postup orgánů činných v trestním řízení může dostat do rozporu s jeho základními zásadami podle ust. §2 trestního řádu.
Rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím policejního orgánu v přípravném řízení a v rámci toho i možnost tato rozhodnutí nahrazovat rozhodnutími vlastními je jedním ze způsobů, jímž se dozor státního zástupce nad zákonností v přípravném řízení realizuje. Oprávnění nahradit nezákonné nebo neodůvodněné rozhodnutí policejního orgánu vlastním rozhodnutím na podkladě stížnosti oprávněné osoby proti usnesení policejního orgánu expressis verbis plyne z příslušného ustanovení trestního řádu [ust. §174 odst. 2 písm. e) třetí věta za středníkem]. Takové oprávnění přitom vyplývá i z ust. §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu, které se však netýká pouze státního zástupce a jehož dopad je širší (vztahuje se obecně na "nadřízený orgán", což v případě rozhodování o stížnosti proti usnesení policejního orgánu je právě státní zástupce).
Nové rozhodnutí státního zástupce se přitom z povahy věci nutně bude odlišovat od původního rozhodnutí policejního orgánu, ať už co do výroku nebo v části odůvodnění.
Z ust. §174 odst. 2 písm. e) in fine trestního řádu arg. a contrario dále plyne nepřípustnost stížnosti proti takovému rozhodnutí. To vyplývá arg. a contrario i z ust. §141 odst. 2 věta druhá trestního řádu, z něhož lze vyvodit, že stížnost proti rozhodnutím, která vydávají soudy a státní zástupci ve druhém stupni, není přípustná (a to i v případě, kdy zruší napadené rozhodnutí orgánu prvního stupně a vynesou nové, bezvadné rozhodnutí).
Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že principy spravedlivého procesu vyjádřené v Listině a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod nezahrnují obecně právo na dvojinstančnost řízení. Zásada dvoustupňového přezkumného řízení, zakotvená v ust. čl. 2 odst. 1 dodatkového Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a v ust. čl. 14 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, se týká pouze výroku o vině a trestu obsaženého v odsuzujícím rozsudku, nikoli však usnesení o zahájení trestního stíhání.
Není proto porušením práva na spravedlivý proces, jestliže státní zástupce využije svého oprávnění podle ust. §174 odst. 2 písm. e) a §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu a na podkladě stížnosti obviněného zruší předchozí usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a nahradí je vlastním rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, proti němuž stížnost není přípustná.
V projednávaném případě navíc Ústavní soud shledal postup vrchního státního zastupitelství plně v souladu se zásadou legality (ust. §2 odst. 3 trestního řádu) a dále zejména se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení podle ust. §2 odst. 4 trestního řádu.
Ústavní soud uvádí, že stížnost na postup státního zastupitelství dle ust. §12d zákona č. 283/1993 Sb. nelze interpretovat jako procesní prostředek k ochraně práv, jehož vyčerpáním je podmíněno podání ústavní stížnosti dle ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Smysl hierarchického uspořádání státního zastupitelství a dohled vyššího státního zastupitelství totiž spočívá (již podle legální definice, obsažené v ust. §12c zákona č. 283/1993 Sb.) v zajištění řídících a kontrolních vztahů mezi různými stupni státních zastupitelství a v jejich rámci při výkonu jejich působnosti, nikoliv ve vytváření procesních prostředků k ochraně subjektivně veřejných základních práv nebo svobod dotčených subjektů. Proto také napadený přípis státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nemá ani formální ani materiální povahu takového rozhodnutí (či jiného zásahu) orgánu veřejné moci, jež by bylo způsobilé porušit základní práva stěžovatele (srov. obdobně rovněž I. ÚS 203/03), a proto k projednání části ústavní stížnosti směřující proti takovému přípisu není Ústavní soud příslušný.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a v části směřující proti přípisu státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ji odmítl dle ust. §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu