ECLI:CZ:US:2002:2.US.696.01
sp. zn. II. ÚS 696/01
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. B., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001, sp. zn. 14 Co 637/2001, za účasti Krajského soudu v Plzni, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. M. A-vou, jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení: 1) Okresního soudu v Rokycanech a 2) Zemědělského družstva O. se sídlem v O., takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11. 2001, sp. zn.
14 Co 637/2001, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje
veškeré náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993
Sb."), a nebyl tedy důvod pro její odmítnutí, napadá stěžovatel
rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001, sp. zn. 14 Co
637/2001, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
v Rokycanech ze dne 3.7.2001, sp. zn. 5 C 164/99.
Předmětným rozsudkem okresní soud rozhodl o žalobě
stěžovatele proti žalovanému Zemědělskému družstvu O., o zaplacení
35.971,40 Kč s příslušenstvím tak, že Zemědělskému družstvu O.
(dále jen "zemědělské družstvo") uložil povinnost zaplatit
stěžovateli do tří dnů od právní moci rozsudku 18.027,50 Kč
s úrokem z prodlení, blíže označeným ve výroku předmětného
rozsudku.
Žaloba o 17.943,90 Kč, a o příslušenství pohledávky ve výši
35.971,40 Kč nad přiznané úroky z prodlení, byla zamítnuta.
Dále bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení.
Jak z obsahu ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud,
stěžovatel podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání.
S ohledem na tuto skutečnost vyčkal Ústavní soud rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR o podaném mimořádném opravném prostředku.
Dne 7.5.2002 Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 28 Cdo
111/2002-127, odmítl dovolání stěžovatele, jako nepřípustné.
Dovolací soud v odůvodnění předmětného usnesení konstatoval, že
při posuzování dovolání vycházel z ustanovení bodu 1. hlavy první
dvanácté části zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn
občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.") s tím, že přípustnost
dovolání posoudil (v souladu s dovolacím důvodem) podle §237
odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Jak dále konstatoval Nejvyšší soud, dovolání směřovalo proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001, sp. zn. 14 Co
637/2001, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ze dne
3.7.2001, č.j. 5 C 164/99-97 (ve výroku, jímž byla zamítnuta
žaloba ve věci samé do částky 17.943,90 Kč a do příslušenství
pohledávky ve výši 35.971,40 Kč nad přiznané úroky z prodlení).
Při výkladu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že v daném případě pouze první ze dvou
rozsudků soudu prvního stupně (tj. rozsudek Okresního soudu
v Rokycanech ze dne 30.8.2000, čj. 5 C 164/99-72) vyhovuje
podmínkám, výše uvedeného §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť
pouze tímto rozsudkem bylo rozhodnuto ve věci samé jinak, než
v dřívějším rozsudku, protože prvostupňový soud byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Nejedná se tedy o dovolání přípustné a z tohoto důvodu, Nejvyšší
soud dovolání odmítl.
Po odmítavém výroku dovolacího soudu přikročil Ústavní soud
k posouzení důvodnosti námitek, obsažených v ústavní stížnosti.
Z jejího obsahu je zřejmé, že podstatou nesouhlasu stěžovatele
s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho odlišný právní
názor na skutkovou stránku projednávané věci. Podle mínění
stěžovatele bylo jeho vlastnické právo k předmětným pozemkům
omezeno zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen "zákon o půdě"), tím, že k uzavření nájemní smlouvy
k nemovitostem v jeho vlastnictví došlo ze zákona, dle §22 odst.
2 zákona o půdě, v tehdy platném znění, s účinností od 24.6.1991,
aniž k tomu bylo třeba projevu vůle i vlastníka pozemků.
V souladu se zákonným omezením vlastnického práva bylo však
nezbytné vlastníku pozemků poskytnout adekvátní náhradu, která
však, podle názoru stěžovatele, nemůže být stanovena dle vyhlášky
z doby nesvobody, neboť ta institut smluvního nájemného a soukromé
vlastnictví zemědělských pozemků vůbec nepředpokládala.
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že je vlastníkem
pozemků v obci a v kat. území L., okres Rokycany, které jsou
v nájmu zemědělského družstva. Mezi stěžovatelem a nájemcem nebylo
dosaženo dohody ohledně výše nájemného k předmětným pozemkům,
proto sporná výše nájemného byla důvodem již předchozí žaloby
stěžovatele, kdy spor byl ukončen pravomocným rozsudkem ze dne
1.2.1996, jímž byla výše nájemného stanovena v částce 3,-Kč za 1
m2, podle vyhlášky č. 393/1991 Sb.
Pro neplacení nájemného zemědělským družstvem podal
stěžovatel proti nájemci žalobu na zaplacení dlužného nájemného za
období od 1.3.1994 do 28.2.1997, včetně úroků z prodlení. Obecné
soudy však v tomto případě jeho žalobě na zaplacení částky
112.671,- Kč s příslušenstvím vyhověly pouze částečně, když podle
názoru stěžovatele bezdůvodně nepřihlédly při stanovení výše
obvyklého nájemného k hodnotě pronajaté věci, k výši obvyklého
nájemného a dále ke skutečnosti, že v mezidobí došlo ke změně
příslušných oceňovacích předpisů. Všechny tyto výše uvedené
skutečnosti proto měly být zahrnuty v právním závěru obecných
soudů, stanovujícího výši nájemného předmětných pozemků a způsobu
jeho určení. Pokud tedy obecné soudy námitky stěžovatele nevzaly
vůbec v úvahu, rozhodly prý v rozporu s dobrými mravy, požadavkem
právní jistoty a principy právního státu.
Z rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 3.7.2001,
č.j. 5 C 164/99-97, se zjišťuje, že označený soud rozhodl o žalobě
stěžovatele proti Zemědělskému družstvu O. o 35.971,40 Kč
s příslušenstvím tak, že zemědělskému družstvu uložil zaplatit
stěžovateli do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku
18.027,50 Kč, s úrokem z prodlení ve výši, ve výroku citovaného
rozsudku blíže rozvedeném (výrok , zde označený I., nabyl právní
moci dne 27.7.2001).
Žaloba na zaplacení 17.943,90 Kč, a o příslušenství
pohledávky ve výši 35.971,40 Kč nad přiznané úroky z prodlení,
byla zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení (výrok v těchto částech označený
jako II. a III., nabyl právní moci dne 19.11.2001).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že při svém
rozhodování se řídil právním názorem odvolacího soudu, vysloveným
v zrušujícím usnesení ze dne 14.5.2001, č.j. 14 Co 720/2000-91,
a dospěl k závěru, že v dané právní věci se jedná o spor ohledně
výše nájemného u pozemků ve výměře 12.519 m2. Podle názoru
odvolacího soudu činí nájemné za předmětné pozemky 6.259,50 Kč
ročně, když za období od 1.3.1994 do 28.2.1997 činí celkem
18.778,50 Kč. Vzhledem k tomu, že rozsudkem tohoto soudu ze dne
30.8.2000, č.j. 5 C 164/99-72, bylo již na nájemném stěžovateli
přiznáno 751 Kč, náleží mu nyní za žalované období částka
18.027,50 Kč. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001, č.j..14
Co 637/2001-113, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně
v odvoláním napadené části, tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta
žaloba do částky 17.943,90 Kč, a co do příslušenství pohledávky ve
výši 35.971,40 Kč, nad přiznané úroky z prodlení, a ve výroku
o nákladech řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku stručně zopakoval
právní a skutkové závěry, ke kterým dospěly soudy obou stupňů
v průběhu řízení, a jež byly podrobněji rozebrány v jeho
jednotlivých usneseních, zejména pak v usnesení ze dne 14.5.2001,
kde vyslovil a podrobně odůvodnil svůj právní názor, že při určení
výše nájemného je třeba vycházet z vyhl. č. 182/1988 Sb. o cenách
staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva
osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhl. č. 182/1988 Sb.").
Odvolací soud zdůraznil, že nájemní vztah k pozemkům ve
vlastnictví stěžovatele vznikl na základě §22 odst. 2 zákona
o půdě v původním znění. Zákon o půdě nabyl účinnosti dnem
24.6.1991, kdy došlo rovněž ke vzniku předmětného nájemního
vztahu. Nájemné se stanoví především dohodou mezi pronajímatelem
a nájemcem, nelze-li však dospět k dohodě, náleží podle ustálené
judikatury pronajímateli nájemné ve výši, která je v daném místě
a čase obvyklá, přičemž je nutno vycházet ze stavu nemovitostí
v okamžiku vzniku nájemního vztahu.
Pokud odvolací soud řešil otázku, co lze považovat za nájemné
v daném místě a čase obvyklé, vycházel z ustanovení §853
občanského zákoníku (dříve §496 občanského zákoníku, ve znění
platném do 31.12.1991), podle kterého občanskoprávní vztahy, pokud
nejsou zvláště upraveny ani tímto ani jiným zákonem, se řídí
ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem a účelem
jim nejbližší. Takovým vztahem bylo, podle názoru odvolacího
soudu, přenechání nemovitostí k dočasnému užívání podle §397
a následujících ustanovení občanského zákoníku, ve znění platném
do 31.12.1991. Výši úhrad za přenechání nemovitostí k dočasnému
užívání upravovala, s účinností od 1.1.1989 do 31.10.1991, vyhl.
č. 182/1988 Sb. Příslušná ustanovení výše uvedené vyhlášky vzal
odvolací soud za základ pro určení náhrady za nájem (užívání)
pozemku v místě a čase obvyklém s tím, že i případná dohoda o výši
úhrady za dočasné užívání pozemků nesměla přesáhnout výši
zjištěnou podle vyhl. č. 182/1988 Sb. Vzhledem k tomu, že výši
nájemného u nezemědělských pozemků žádný právní předpis
nereguluje, dospěl odvolací soud k závěru, že i za období od
1.3.1994 do 28.2.1997 je třeba při určení nájemného obvyklého
v době vzniku nájemního vztahu vycházet z vyhl. č. 182/1988 Sb.
K námitce stěžovatele (žalobce) odvolací soud konstatoval, že
pokud stěžovatel nepovažuje soudem určené nájemné za odpovídající
hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, když oba
účastníci nájemního vztahu se na výši nájemného nedohodli, má
stěžovatel možnost (podle §22 odst. 9 zákona o půdě v platném
znění) nájemní vztah, založený zákonem o půdě kdykoliv vypovědět
v tříměsíční výpověďní lhůtě, neboť se nejedná o zemědělskou půdu,
jak již vysvětlil odvolací soud ve svém usnesení ze dne 29.3.2000.
Ústavní soud si vyžádal k předmětné ústavní stížnosti podle
§42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. vyjádření účastníka
a vedlejších účastníků řízení.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Plzni, jako účastník
řízení ve vyjádření pouze stručně odkázala na odůvodnění ústavní
stížností napadeného usnesení s tím, že na důvodech v něm
uvedených i nadále trvá.
Vedlejší účastník, označený ad 1) - Okresní soud
v Rokycanech, ve svém vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne
30.9.2002, rovněž pouze odkázal na obsah svého rozhodnutí.
Zemědělské družstvo O., jako vedlejší účastník ad 2) se
k ústavní stížnosti, ač vyzván, do doby projednání ústavní
stížnosti nevyjádřil.
Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele
s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, zejména s jeho právním
názorem, vyjádřeným v napadeném rozsudku tohoto soudu ze dne
7.11.2001. Stěžovatel je toho názoru, že při stanovení výše
nájemného za předmětné nezemědělské pozemky v nájmu zemědělského
družstva, za období od 1.3.1994 do 28.2.1997, mělo být přihlédnuto
k hodnotě pronajaté věci, k obvyklému nájemnému v daném místě
a čase a zejména ke změně oceňovacích předpisů, které nabyly
v mezidobí účinnosti.
Jinak řečeno, jestliže v označeném období docházelo ke změnám
ve způsobu výpočtu nájemného a jeho výše dle tehdy platných
právních předpisů, měl k této skutečnosti odvolací soud
přihlédnout.
Ústavní soud si k prošetření důvodnosti námitek, obsažených
v ústavní stížnosti vyžádal zapůjčení spisu, vedeného u Okresního
soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 164/99, ze kterého zjistil
následující:
Stěžovatel se žalobou podanou v roce 1997 domáhal, aby
žalovanému zemědělskému družstvu bylo uloženo, zaplatit mu
112.671,-Kč se 17% úrokem od 1.1.1995 do zaplacení, z důvodu
dlužného nájemného z pronajatých pozemků. Žalobu stěžovatel
odůvodnil tím, že je vlastníkem pozemků parc. č. 543 a parc. č.
544 v katastrálním území L. Žalované zemědělské družstvo užívá
tyto pozemky o celkové ploše 12.519 m2. Tato plocha je zčásti
plochou stavební, zčásti plochou manipulační a je tvořena
i komunikací. Za užívání těchto pozemků však zemědělské družstvo
stěžovateli neplatí, neboť k dohodě o výši úhrady mezi stranami
právního vztahu nedošlo.
V projednávané věci rozhodl Okresní soud v Rokycanech nejprve
rozsudkem ze dne 19.10.1999 tak, že zemědělskému družstvu uložil
zaplatit stěžovateli do tří dnů od právní moci rozsudku
112.671,-Kč s úroky ve výši 17% z jednotlivých dlužných částek,
počínaje od 1.1.1995 do zaplacení, a ve zbytku žalobu zamítl. Dále
rozhodl o nákladech řízení. Na základě odvolání zemědělského
družstva byl výše označený rozsudek soudu prvního stupně zrušen,
když odvolací soud konstatoval, že se jedná o nájemní vztah
založený ex lege ustanovením §22 odst. 2 zákona o půdě (ve znění
platném od 24.6.1991, nyní §22 odst. 3 zákona o půdě),
s účinností od 24.6.1991, a při stanovení výše úhrady nájemného za
období od 1.3.1994 do 28.2.1997, je třeba vycházet z právní úpravy
náhrady za dočasné užívání pozemků, obsažené ve vyhl. č. 182/1988
Sb.
V rozsudku okresního soudu ze dne 30.8.2000, č.j. 5
C 164/99-72, uložil soud prvního stupně zemědělskému družstvu
zaplatit stěžovateli 36.722,40 Kč se 16% úrokem z jednotlivých
dlužných částek nájemného, počínaje dnem 1.1.1995 do zaplacení; ve
zbytku žalobního návrhu byla žaloba stěžovatele zamítnuta.
Také tento, výše označený rozsudek prvostupňového soudu, byl
zrušen usnesením odvolacího soudu v odvoláním napadené části, tj.
do částky 35.971,40 Kč, dále ohledně příslušenství této pohledávky
i ohledně výroku o nákladech řízení. Důvodem zrušujícího
rozhodnutí krajského soudu byla skutečnost, že soud prvního stupně
zcela nerespektoval právní názor odvolacího soudu, kterým byl ve
svém rozhodování vázán.
V dalším průběhu řízení rozhodl Okresní soud v Rokycanech
rozsudkem ze dne 3.7.2001 tak, jak bylo již výše konstatováno
s tím, že označený rozsudek byl potvrzen v odvoláním napadené
části rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001.
Ústavní stížnost je důvodná.
Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel shodně jako v ústavní
stížnosti, argumentoval již v řízení před obecnými soudy, a ty se
jeho námitkami velmi obsáhle zabývaly, ale zcela pominuly, že
jejich odkaz na ustanovení §16 odst. 4, §15 a §14 odst. 1,
odst. 2 vyhl. č. 182/1988 Sb. je nutno konkretizovat s ohledem na
různé znění předmětné vyhlášky.
Krajský soud ve svém usnesení ze dne 14.5.2001, sp. zn. 14 Co
720/2000, správně vyložil, že při stanovení výše nájemného
v daném místě a čase obvyklém, je třeba vycházet z náhrady za
dočasné užívání pozemku, neboť tento právní vztah je vztahu
nájemnímu nejbližší již z toho důvodu, že do nabytí účinnosti
zákona o půdě (24.6.1991) náš právní řád nájemné k pozemkům
neupravoval, takže nebylo možno jednoznačně zjistit nájemné
obvyklé v daném místě i čase. Jak vyplynulo z žalobního návrhu
stěžovatele, k dohodě o výši nájemného mezi účastníky nedošlo,
takže byly obecné soudy nuceny přikročit ke stanovení výše
nájemného za žalované období od 1.3.1994 do 28.2.1997 za pozemky
v katastrálním území Litohlavy, okresu Rokycany, které, v době
vzniku nájmu byly vedeny v evidenci nemovitostí jako zastavěná
plocha a nádvoří. Oba soudy mimo pochybnost rovněž správně v této
souvislosti dospěly k závěru, že výše nájemného za zastavěné
pozemky (nenáležející do pozemkového půdního fondu) musí vycházet
ze znění vyhl. č. 182/1988 Sb., ovšem ve znění platném k době
vzniku nájmu, tj. k datu 24.6.1991.
Za této situace oba obecné soudy pochybily, pokud při
stanovení výše nájemného vycházely ze znění vyhl. č. 182/1988 Sb.,
platného do 31.8.1990, a nikoli z vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění
vyhl. č. 316/1990 Sb., vyhl. č. 589/1990 Sb. a vyhl. č. 40/1991
Sb. Obecné soudy tedy sice dospěly ke správnému právnímu závěru,
jak již bylo shora uvedeno, že nájemní vztah vznikl k datu
24.6.1991 (dle §22 odst. 2 zákona o půdě), k tomuto datu bylo
také nutné stanovit i obvyklé nájemné s tím, že náhrady za dočasné
užívání pozemku v této době upravovala vyhl. č. 182/1988 Sb., ale
předmětnou vyhlášku neaplikovaly v odpovídajícím znění; v dané
věci tedy prakticky ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb., která nabyla
účinnosti 1. 10.1990, a jež mimo jiné novelizovala právě
ustanovení §14 odst. 1, odst. 2 a ustanovení §16 odst. 1, odst.
4 vyhl. č. 182/1988 Sb.
Nesprávnou aplikací znění příslušného právního předpisu došlo
v projednávané věci ze strany Krajského soudu v Plzni k porušení
čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 Listiny.
Po shrnutí všech výše uvedených skutečností proto Ústavní
soud vyhověl ústavní stížnosti a napadený rozsudek Krajského soudu
v Plzni ze dne 7.11.2001, sp. zn. 14 Co 637/2001, podle §82 odst.
3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. prosince 2002