ECLI:CZ:US:2003:2.US.697.02
sp. zn. II. ÚS 697/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MgA. T. T., právně zastoupeného adv. R. T., proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 10. 2000, č. j. 12 Nc 836/98-210, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2001, č. j. 12 Co 46/2001-270, 12 Co 47/2001-270, dále proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 9. 2001, č. j. 12 Nc 836/98-298, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2002, č. j. 12 Co 562/2001-343, a proti nečinnosti Okresního soudu v Litoměřicích ve věci úpravy práv a povinností, vedené pod sp. zn. 12 Nc 836/98, a spojené rovněž s návrhem na vydání předběžného opatření, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 7. 11. 2002, a doplněnou podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 19. 2. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 10. 2000, č. j. 12 Nc 836/98-210, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2001, č. j. 12 Co 46/2001-270, 12 Co 47/2001-270, usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 9. 2001, č. j. 12 Nc 836/98-298, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2002, č. j. 12 Co 562/2001-343, a to pro porušení čl. 4 odst. 1, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 12 odst. 1, odst. 2 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte.
Dále stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud Okresnímu soudu v Litoměřicích uložil, aby nepokračoval v průtazích ve věci úpravy práv a povinností podle §50 zák. o rodině, vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 12 Nc 836/98, a přikázal uvedenému soudu, aby v řízení neprodleně jednal.
Vzhledem k naléhavosti věci a hrozbě závažné újmy na právech nezl. M. stěžovatel dále Ústavnímu soudu navrhl, aby tento soud vydal předběžné opatření, jímž by Okresnímu soudu v Litoměřicích bylo uloženo nepokračovat ve výkonu předběžného opatření odnětím nezl. M. otci a předáním nezletilé do péče matky. Stěžovatel dále navrhl - vzhledem ke skutečnosti, že Okresní soud v Litoměřicích dožádáním pověřil výkonem rozhodnutí Okresní soud v Opavě (výkon je u uvedeného soudu veden pod sp. zn. Cd 448/2002) - aby stejná povinnost byla uložena i Okresnímu soudu v Opavě.
Usnesením ze dne 21. 3. 2001, č. j. 12 Co 46/2001-270, 12 Co 47/2001-270, Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 10. 2000, č. j. 12 Nc 836/98-210, kterým soud prvního stupně předběžným opatřením uložil otci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovateli") předat nezl. M. T. do péče matky. Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 10. 2002, č. j. 30 Cdo 1165/2002-424, podle ust. §243b odst. 4 věta prvá občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítnuto pro jeho nepřípustnost.
Usnesením ze dne 14. 2. 2002, č. j. 12 Co 562/2001-343, Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 9. 2001, č. j. 12 Nc 836/98-298, kterým soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí odnětím nezletilé M. T. otci a předání dítěte matce.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí byla vydána bez zřetele na zájem nezletilého dítěte, a již v době svého vydání byla v rozporu s několika články Úmluvy o právech dítěte. Podle stěžovatele tak došlo k porušení práva na zvláštní ochranu dětí a mladistvých dle čl. 32 odst. 1 Listiny. Odnětí nezl. M. z prostředí, které tato od narození považuje za svůj domov, by nezletilé přineslo těžké psychické trauma.
Povinnost uložená předběžným opatřením a nařízený výkon předběžného opatření jsou podle stěžovatele v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť prokazatelně nejsou zachována základní práva a svobody, včetně zájmů dítěte deklarovaných v Úmluvě o právech dítěte. Stěžovatel podotýká, že dítěti musí být poskytnuta možnost vyjádřit se ve všech záležitostech, které se ho dotýkají, tj. také u výkonu předběžného opatření (Úmluva o právech dítěte čl. 12 odst. 1, 2), přičemž se jeho názorům musí věnovat patřičná pozornost. Navíc nebyla podle stěžovatele zachována základní práva stran v jakémkoli řízení týkajícím se dětí, včetně řízení o předběžném opatření, zúčastnit se řízení a sdělit svoje stanoviska, jak stanoví Úmluva o právech dítěte (čl. 9). Soudy podle stěžovatele v řízení o výkon rozhodnutí předběžného opatření zcela pominuly podstatné odborné posudky dětských psychologů PhDr. A. S. a Prof. PhDr. Z. M.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Z Ústavním soudem vyžádaného vyjádření Okresního soudu v Litoměřicích, jakož i ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2002, sp. zn. 12 Co 562/2001, bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 11. 4. 2002. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 9. 2001, č. j. 12 Nc 836/98-298, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2002, č. j. 12 Co 562/2001-343, kterými bylo nařízeno odnětí nezl. M. otci a předání matce, tedy byla podána až po uplynutí zákonem stanovené šedesátidenní lhůty pro její podání.
Pro posouzení zbývajících částí ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal opatrovnický spis, sp. zn. 12 Nc 836/98, vedený u Okresního soudu v Litoměřicích, jakož i vyjádření tohoto soudu k námitce průtahů v řízení, vedeného u tohoto soudu.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, směřující proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 10. 2000, č. j. 12 Nc 836/98-210, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2001, č. j. 12 Co 46/2001-270, 12 Co 47/2001-270, kterými bylo otci uloženo předat nezl. M. do péče matce, uvádí Ústavní soud následující:
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit, a proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části není opodstatněná.
Ústavní soud je dále toho názoru, že posouzení konkrétních okolností případu - v projednávané věci zejména posouzení prioritních zájmů nezletilého dítěte, které má být svěřeno do výchovy jednomu z rodičů - přísluší výlučně obecným soudům, a není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jednání obecných soudů nesignalizuje porušení základních práv a svobod.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že předběžné opatření bylo vydáno za porušení i stěžovatelova práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústní jednání nařízené na 26. 10. 2000 bylo totiž telefonicky zrušeno a přeloženo na 24. 11. 2000, avšak právě dne 26. 10. 2000 bylo předběžné opatření vydáno a jednání na nový termín 24. 11. 2000 zrušeno.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 26. 10. 2000 v 10, 00 hod se konalo u Okresního soudu v Litoměřicích ústní jednání, na kterém bylo vyhlášeno výše uvedené předběžné opatření. Na toto jednání se stěžovatel ani jeho právní zástupce, ač byli řádně předvoláni, nedostavili, když v protokole o jednání obsaženém na č. l. 206 spisu Okresního soudu v Litoměřicích vedeného pod sp. zn. 12 Nc 836/98, byl uveden odkaz na omluvu otce obsaženou na č. l. 197 a č. l. 201. Na konci protokolu je uvedena dále poznámka, že "co se týče jednání ve věci samé, pak řízení se na žádost otce odročuje na neurčito".
Ustanovení §74 až §77 o. s. ř., neupravují postup soudu v řízení o předběžném opatření v plném rozsahu a zákon ani nestanoví podpůrné použití ustanovení obsažených v ostatních částech občanského soudního řádu. Soudní praxe však dospěla k závěru, že pro řízení o předběžném opatření se přiměřeně použijí též ustanovení uvedená zejm. v části třetí občanského soudního řádu, samozřejmě jen tehdy, není-li v §74 až §77 o. s. ř., uvedeno jinak, a jen v rozsahu potřebném k dosažení účelu sledovaného předběžným opatřením. Podle ust. §115 odst. 1 o. s. ř., nestanoví-li zákon jinak, nařídí předseda senátu k projednání věci samé jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba. Pokud jde o předběžné opatření, nejedná se o rozhodování ve věci samé, a podle ust. §75 odst. 3 o. s. ř., pak účastníci nemusí být při nařizování předběžného opatření vyslechnuti, což nepochybně souvisí s požadavkem, aby k rozhodnutí o předběžném opatření po splnění zákonem stanovených předpokladů soud přistoupil bez prodlení.
K uvedené námitce stěžovatele se ostatně vyjadřoval již i dovolací soud, když na str. 4 svého usnesení uvedl: "Podmínky nařízení předběžného opatření ve stadiu po zahájení řízení jsou v zásadě shodné s podmínkami, které o. s. ř. stanoví v §74 až §77 pro nařízení předběžného opatření před zahájením řízení. Je tedy zřejmé, že předběžné opatření může být soudem vydáno i mimo vlastní jednání (nejde o projednání věci samé - §115 o. s. ř.), a to i za situace, kdy vlastní nárok nemusí být zcela spolehlivě prokázán, neboť postačí, jsou-li rozhodné okolnosti alespoň osvědčeny. Z obsahu spisu vyplývá, že soudy obou stupňů takto postupovaly i v označené věci. Proto případná výtka, že se dovolatel o rozhodnutí soudu prvního stupně dozvěděl až poté, co rozhodnutí bylo doručeno jeho zástupkyni, není na místě..."
Ve svém doplňujícím podání Ústavnímu soudu doručeném dne 19. 2. 2003 stěžovatel sděluje, že soudkyně Okresního soudu v Litoměřicích zaslala Okresnímu soudu v Opavě žádost o provedení výkonu rozhodnutí předběžného opatření bez toho, že by nezl. M. T. byl ustanoven opatrovník pro řízení o výkon předběžného opatření. Proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 1. 2003, č. j. 12 Nc 836/98, jímž byl nezl. M. T. ustanoven opatrovníkem k zastupování v řízení o úpravu poměrů nezletilé Městský úřad Litoměřice, podal stěžovatel odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto, a uvedené usnesení tedy není pravomocné.
Ze spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud v Opavě byl o spolupráci ohledně výkonu předběžného opatření požádán Okresním soudem v Litoměřicích již v uplynulém roce. V souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů však bylo nutné ustanovit nezletilé nového opatrovníka k zastupování v řízení o úpravě poměrů nezletilé - Městský úřad Litoměřice, odd. sociálně právní ochrany dětí - a tak se stalo výše uvedeným usnesením. Obavy stěžovatele z toho, že ve výkonu rozhodnutí - předběžného opatření, bude pokračováno, aniž je nezl. M. ustanoven opatrovník pro řízení o výkon předběžného opatření, v tento okamžik shledává Ústavní soud jako předčasné, když ze stěžovatelova podání nevyplývá, že by k nějakému nezákonnému, resp. protiústavnímu postupu soudu již skutečně došlo.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá průtahy v řízení ve věci úpravy práv a povinností podle §50 zák. o rodině, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 12 Nc 836/98:
Podle ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Podmínkou podání ústavní stížnosti podle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je tedy vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.
Podle ust. §164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, jsou fyzické a právnické osoby oprávněny obracet se na orgány státní správy soudů se stížnostmi na průtahy v řízení. Má-li stěžovatel za to, že stížnost, kterou podal u příslušného orgánu státní správy soudu jím nebyla řádně vyřízena, poskytuje mu ust. §174 odst. 1 cit. zák. možnost uplatnění dalšího prostředku.
Z vyjádření Okresního soudu v Litoměřicích Ústavní soud zjistil, že stěžovatel u uvedeného soudu podal několik stížností na průtahy v řízení podle ust. §164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., ve stížnosti vyřízené dne 13. 5. 2002, uvádí okresní soud ve svém vyjádření, "směřoval i k postupu dle ust. §174 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb.".
K doplňujícímu podání Ústavnímu soudu doručenému dne 19. 2. 2003, byla přiložena i kopie písemného vyřízení stížnosti stěžovatele, ve kterém místopředseda Krajského soudu v Ústí nad Labem, mj. uvádí: "Vaši stížnost na průtahy v řízení považuji za důvodnou pouze částečně. Řízení, které je nepochybně tak citlivé na rychlost rozhodování, jako je řízení o výchově nezletilého dítěte a které bylo zahájeno v roce 1998 a které pokud jde o věc samu nepokročilo v podstatě nikam ani o krůček, nesvědčí o dobré organizaci práce ze strany soudkyně. Nelze ovšem jí vinit úplně ze všeho, protože objektivně vzato, spis byl z různých důvodů velice často mimo okresní soud (návrhy na delegaci, námitka podjatosti soudkyně, odvolání, dovolání). I když nadřízené soudy jednaly bez průtahů, přesto to pro soudkyni JUDr. G. určité zdržení znamenalo." Závěrem svého dopisu místopředseda soudu stěžovatele ujistil, že věc projednal s předsedkyní Okresního soudu v Litoměřicích Mgr. P. a požádal a požádal ji, aby osobně další průběh řízení sledovala.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soud prvního stupně od vydání předběžného opatření v roce 2000 neučinil žádné úkony ve směru věcného rozhodnutí a pouze vyčkává na výkon předběžného opatření. Od vydání proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 10. 2000, č. j. 12 Nc 836/98-210, jímž bylo otci uloženo, aby nezl. M. předal do péče matky, byly provedeny obecnými soudy zejména následující úkony:
21. 3. 2001 - usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 12 Co 46/2001-270, 12 Co 47/2001-270, kterým bylo potvrzeno výše uvedené usnesení Okresního soudu v Litoměřicích, kterým bylo otci uloženo, aby nezl. M. předal do péče matky
13. 9. 2001 - usnesení Okresního soudu v Litoměřicích, č. j. 12 Nc 836/98-298, kterým bylo nařízeno odnětí nezl. M. otci a její předání matce
16. 10. 2001 - opravné usnesení Okresního soudu v Litoměřicích, č. j. 12 Nc 836/98-306
14. 2. 2002 - usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 12 Co 562/2001-343, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Litoměřicích o nařízení odnětí nezl. M.,
23. 4. 2002 - zaslán opatrovnický spis sp. zn. 12 Nc 836/98, Okresnímu soudu v Opavě s žádostí o spolupráci ohledně výkonu předběžného opatření
22. 5. 2002 - zaslán opatrovnický spis sp. zn. 12 Nc 836/98, Nejvyššímu soudu ČR k projednání dovolání
1. 10. 2002 - usnesení Nejvyššího soudu ĆR ze dne 1. 10. 2002, č. j. 30 Cdo 1165/2002-424, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele
11. 11. 2002 - usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. 11. 2002, č. j. 12 Nc 836/98-466, kterým byl zamítnut návrh otce na předběžného opatření, podle něhož by nezl. M. byla předběžně svěřena do výchovy otce a předběžně upravena vyživovací povinnost matky k nezletilé
17. 12. 2002 - usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 47 Co 582/2002-481, kterým bylo potvrzeno výše uvedené usnesení Okresního soudu v Litoměřicích o zamítnutí návrhu otce na vydání předběžného opatření.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se průtahů v řízení, Ústavní soud sdílí názor stěžovatele, který ostatně vyjádřil i místopředseda Krajského soudu v Ústí nad Labem, že v době od vydání předběžného opatření v roce 2000 neučinil Okresní soud v Litoměřicích téměř žádné úkony ve směru věcného rozhodnutí. Z výše uvedeného přehledu vybraných úkonů obecných soudů však vyplývá, že v inkriminované době byla učiněna řada úkonů (i když převážně souvisejících s rozhodováním o předběžných opatřeních) - a to samozřejmě nejen Okresním soudem v Litoměřicích - ale i soudem odvolacím, jakož i Nejvyšším soudem ČR, přičemž je nutné podotknout, že k projednání a rozhodnutí věci odvolacím soudem a Nejvyšším soudem ĆR musel okresní soud postupovat i spisovou dokumentaci, což mělo nepochybně vliv na další postup Okresního soudu v Litoměřicích ve věci. Navíc nelze opomenout ani tu skutečnost, že to byl právě stěžovatel, který činil různá podání, která soudu bránila v dalším postupu v řízení ve věci svěření dítěte do výchovy.
Při shrnutí výše uvedeného posoudil Ústavní soud rovněž stížnost stěžovatele na průtahy v řízení ve věci úpravy práv a povinností podle §50 zák. o rodině, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 12 Nc 836/98, jako neopodstatněnou.
Návrh na vydání předběžného opatření má ve vtahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a sdílí její osud. To znamená, že pokud je ústavní stížnost odmítnuta, je odmítnut i návrh na vydání předběžného opatření.
Při shrnutí výše uvedeného byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout, a sice v části směřující proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 9. 2001, č. j. 12 Nc 836/98-298, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2002, č. j. 12 Co 562/2001-343, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z tohoto důvodu, že návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání cit. zákonem, v části směřující proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 10. 2000, č. j. 12 Nc 836/98-210, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2001, č. j. 12 Co 46/2001-270, 12 Co 47/2001-270, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) cit. zák., z tohoto důvodu, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný, v části směřující proti nečinnosti Okresního soudu v Litoměřicích ve věci úpravy práv a povinností, vedené pod sp. zn. 12 Nc 836/98, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) cit. zák., rovněž z toho důvodu, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Protože byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost z výše uvedených důvodů odmítnout, nezbylo mu, než odmítnout rovněž i návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 11. března 2003