ECLI:CZ:US:2003:2.US.698.02
sp. zn. II. ÚS 698/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J.L., zastoupeného JUDr. P. Z., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2002, č.j. 51 Co 169/2002-86, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 2. 2001, č.j. 42 C 257/99-43, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 8. 11. 2002 doručena ústavní stížnost stěžovatele, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o určovací žalobě tak, že vlastníkem v žalobě uvedených nemovitostí je Česká republika a tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel sdělil, že podal současně s ústavní stížností i dovolání a Ústavní soud zjistil, že tomuto návrhu byla Nejvyšším soudem přidělena spisová značka 30 Cdo 2398/2002. Věc nebyla do dnešního dne pravomocně rozhodnuta.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Podle občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 zákona č. 99/1961 Sb., v tehdy účinném znění, dále jen "o.s.ř."). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Protože občanský soudní řád ponechal závěr o přípustnosti dovolání na úvaze dovolacího soudu, musel Ústavní soud vyložit pojem "poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje" (§72 odst. 2 věta druhá zákona). V nálezu III. ÚS 40/93 Ústavní soud judikoval, že "v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základních práv a svobod, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu" [srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, nález č. 6, Praha, ročník 1993/94]. Za této situace mohlo snadno dojít ke zmeškání propadné lhůty k podání ústavní stížnosti. Stěžovatelé vedení zásadou procesní opatrnosti na zmíněné riziko reagovali tak, že současně s dovoláním podávali i ústavní stížnost [viz též rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 213/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6, usnesení č. 30, Praha, ročník 1996 nebo sp.zn. I. ÚS 22/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, usn. č. 1, Praha, ročník 1995]. Podle výsledku dovolacího řízení poté buď napadali novou ústavní stížností rozhodnutí dovolacího soudu. Ústavní soud za této situace vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Od této většinové praxe soudců Ústavního soudu, předpokládající souběžné podání mimořádného opravného prostředku a ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí obecných soudů, Ústavní soud upustil rozhodnutím pléna ze dne 21. 1. 2003, vyhlášeným ve Sbírce zákonů pod číslem 32/2003 Sbírky předpisů ČR, s ohledem na názor Evropského soudu pro lidská práva, vyslovený v rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu ze dne 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a v rozhodnutí téže sekce Evropského soudu pro lidská práva z téhož dne ve věci stížnosti č. 47273/99. Napříště budou soudci a senáty Ústavního soudu vykládány přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti, o které Ústavní soud rozhoduje dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení, takto:
1) V případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. 2) Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou obnovy řízení bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené stanovisko pléna bylo nutno za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Ústavní stížnost, která nenapadala poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona ), nemohla být věcně přezkoumána.
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2003
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj