ECLI:CZ:US:2001:2.US.699.2000
sp. zn. II. ÚS 699/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatelky J. V., zastoupené advokátkou JUDr. J.T., Ph.D., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 8. 2000, čj. 15 Co 552/2000-94, a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. 5. 2000, čj. 10 C 146/99-82, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl.1, 3, 4, 11, a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1. odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 Ústavy domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech a Krajského soudu v Plzni.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Klatovech zjistil Ústavní soud následující:
Prvním z napadených rozhodnutí, rozsudkem ze dne 18. 5. 2000, čj. 10 C 146/99-82, zamítl Okresní soud v Klatovech návrh stěžovatelky, kterým se domáhala určení, že je ve smyslu ustanovení §§4 a 4a odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též "zákon o půdě"), oprávněna k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 1 téhož zákona k pozemku parc. č. 34/2 v kat. úz. Ž., obec Ž. (dále jen "předmětný pozemek"). Obecný soud po provedeném dokazování dospěl ke zjištění, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno, neboť v řízení nebylo doloženo rozhodnutí o přídělu předmětného pozemku, ale pouze rozhodnutí o přídělu rodinného domu čp. 320 v kat. úz. a obci Ž. Bylo sice prokázáno, že rodiče stěžovatelky zaplatili přídělovou cenu a písemným prohlášením se vzdali přídělů nemovitosti včetně předmětného pozemku, stěžovatelka však dle názoru soudu neprokázala, že by její rodiče byli vlastníky předmětného pozemku, ani, zda její rodiče měli předmětnou nemovitost v držbě. Podle ustanovení §5 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb. totiž přídělce nabýval přidělenou půdu do vlastnictví dnem převzetí držby a přídělce byl povinen ujmout se držby dnem, který byl stanoven v rozhodnutí o přídělu. Jak bylo výše uvedeno, rozhodnutí o přídělu doloženo nebylo.
Proti tomuto rozhodnutí podala navrhovatelka odvolání, v němž zejména uvádí, že bylo rozhodnuto na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů. Druhým z napadených rozhodnutí, rozsudkem ze dne 28. 8. 2000, čj. 15 Co 552/2000-94, Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Z odůvodnění rozhodnutí o odvolání vyplývá, že odvolací soud neshledal důvod ani možnost hodnotit doposud provedené důkazy odlišným způsobem než soud prvního stupně. Ten provedl dle jeho názoru všechny dostupné důkazy a hodnotil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti. Poukázal na to, že podle §4a zákona o půdě musí domnělá oprávněná osoba prokázat existenci titulu k nabytí vlastnictví k nemovitostem, pokud svůj nárok nemůže jednoznačně prokázat výpisem z úřední evidence a "tento titul není k dispozici". V řízení sice bylo předloženo rozhodnutí o přídělu, tedy titul k nabytí vlastnictví, to se však netýkalo předmětného pozemku. Přestože z provedených důkazů bylo zjištěno, že rodiče stěžovatelky zaplatili přídělovou cenu předmětného pozemku a vlastnictví přídělu se vzdali i vůči tomuto pozemku, nelze z toho dovodit, že přídělová listina existovala, resp. že rodiče stěžovatelky byli vlastníky i předmětného pozemku. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka nenavrhla provedení dalších důkazů, odvolací soud závěry soudu prvního stupně potvrdil.
Obě shora uvedená rozhodnutí napadá stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. Domnívá se především, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu tím, že se "soudním řízením nedomohla svého práva u odpůrce jakožto nezávislého a nestranného soudu". Uvádí dále, že důkazy provedenými v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že její rodiče měli předmětný pozemek ve své držbě, čímž v souladu s §5 odst. 2 dekretu č. 28 z 20. 7. 1945 získali do vlastnictví i předmětnou nemovitost, jíž se také písemným prohlášením ze dne 5. 5. 1960 vzdali. Tvrdí, že vlastnické právo Státního plemenářského statku ve V. k předmětnému pozemku ke dni 5. 5. 1960 neexistovalo, jak tvrdí obecné soudy, neboť zájem státu, aby se její rodiče vlastnického práva vzdali, by pak nebyl odůvodněný. Konečně bez ústavněprávní argumentace dovozuje, že napadenými rozhodnutími byla porušena i její další ústavně zaručená práva, mezi nimi právo vlastnické.
Na základě výzvy Ústavního soudu (§42 odst. 4 a §76 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) podal k ústavní stížnosti vyjádření Krajský soud v Plzni. Domnívá se, že ústavní stížnost není důvodná, neboť stěžovatelka namítá zásah do svých ústavně zaručených práv v podstatě pouze na základě toho, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy. V dalším odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Okresní soud v Klatovech se, ač doloženě vyzván, ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil. Státní statek Křimice, st. podnik, v původním řízení žalovaný, se přípisem ze dne 15. 12. 2000 svého postavení vedlejšího účastníka podle ustanovení §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdal.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není proto oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v tomto ustanovení, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. To platí i pro projednávaný případ.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s hodnocením důkazů, jak je provedly obecné soudy. Z napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že obecné soudy provedly v řízení rozsáhlé dokazování, zejména řadou listinných důkazů, a dospěly k závěru, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno, neboť neprokázala existenci přídělové listiny k předmětnému pozemku, resp. neprokázala, že by její rodiče byli jeho vlastníky. Podle názoru Ústavního soudu se s provedenými důkazy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly v souladu s §132 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a svá rozhodnutí řádně a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu. Nelze jej však přirozeně vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Ústavní soud si je pochopitelně vědom skutečnosti, že dominantním cílem restitučních předpisů, včetně použitého zákona o půdě, je zmírnění následků některých minulých majetkových a jiných křivd, v projednávaném případě však k podpoře stěžovatelky nenašel ústavně právní prostor.
Ani námitku stěžovatelky, dle níž bylo napadenými rozhodnutími porušeno její vlastnické právo, nelze považovat za relevantní. Ústavní soud totiž neshledal důvod odchýlit se od své konstantní judikatury, podle níž se právo vlastnit majetek vztahuje pouze na vlastnictví už nabyté, existující, a nikoli pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C.H. Beck, Praha, 1995, str. 295). V tomto směru tedy názoru stěžovatelce také nelze přisvědčit.
Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Nedospěl tedy k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu