ECLI:CZ:US:2003:2.US.7.01
sp. zn. II. ÚS 7/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci navrhovatele R. V., zastoupeného advokátem JUDr. P. G., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2000, čj. 44 Co 679/99-43, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 6. 1999, čj. 3 C 648/95-21, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově jako účastníků řízení, a RNDr. R. M. a L. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 1. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozsudky Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jimi byl porušen čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a články 90 a 95 odst. 1 Ústavy. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 3 C 648/95, z něhož zjistil následující:
Okresní soud ve Vyškově uložil rozsudkem ze dne 9. 6. 1999, čj. 3 C 648/95-21, stěžovateli povinnost vyklidit dům ve V. s parcelami, vše v katastrálním území V., a vyklizený ho předat žalobcům (dále "vedlejší účastníci") do 3 měsíců od právní moci rozsudku. Stěžovateli dále uložil povinnost uhradit vedlejším účastníkům náklady řízení. Soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel jako prodávající a vedlejší účastníci jako kupující uzavřeli dne 26. 10. 1994 kupní smlouvu, jíž stěžovatel prodal vedlejším účastníkům coby manželům do jejich bezpodílového spoluvlastnictví dům a pozemky označené v petitu. Dle soudu se první vedlejší účastník a stěžovatel před podpisem smlouvy znali a spojovaly je určité společné aktivity. Pokud za této situace stěžovatel kupní smlouvu podepsal, což je nesporné, musel si být vědom závažnosti svého kroku a jeho možných důsledků. Katastrální úřad ve Vyškově povolil dne 28. 4.1995 vklad vlastnického práva vedlejších účastníků k nemovitostem s účinky vkladu k 5. 4. 1995. Soud dospěl k závěru, že vedlejší účastníci nabyli platnou kupní smlouvou vlastnictví k předmětným nemovitostem, a mají proto dle §126 odst. 1 občanského zákoníku právo na ochranu vlastnického práva vůči stěžovateli, který do jejich práva neoprávněně zasahuje tím, že je bez právního důvodu "fakticky" užívá.
Stěžovatel se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal. Spatřoval nesprávnost rozhodnutí v tom, že soud nevyčkal vydání rozhodnutí o předběžné otázce týkající se vlastnictví vyklizovaných nemovitostí a věc sám nesprávně právně posoudil. Za další pochybení označil skutečnost, že nebylo rozhodnuto o jeho námitce vyloučeného soudce.
Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 6. 11. 2000, čj. 44 Co 679/99-43. Dospěl k závěru, že JUDr. J. P. nerozhodovala jako vyloučená soudkyně. Upozornil, že soudce není podjatý jen proto, že v řízení postupuje nebo nepostupuje určitým způsobem, který zcela zřetelně nevybočuje z mezí základních zásad občanského soudního řízení, zejména tam, kde volba postupu odvisí od jeho uvážení, jak je tomu i v případě aplikace §109 odst. 2 občanského soudního řádu. Podle odvolacího soudu nešlo o relevantní důvod k vyloučení podle §14 odst. 1 občanského soudního řádu, a to tím spíše, když rozhodnutí je konformní s rozhodnutím o předběžné otázce, vydaným dne 9. 12. 1998 v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 905/95, a potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2000, sp. zn. 44 Co 563/99. Těmito rozhodnutími se odvolací soud cítil v otázce vlastnictví k nemovitostem vázán. Dovodil, že jsou splněny předpoklady pro poskytnutí ochrany vedlejším účastníkům jako vlastníkům nemovitostí vůči stěžovateli, který do jejich práva neoprávněně zasahuje, neboť stěžovatel nezpochybňoval, že nemovitosti "fakticky obývá". K další odvolací námitce stran vyloučení soudce uvedl odvolací soud, že neshledal nesprávným, pokud prvostupňový soud rozhodl přes vznesenou námitku, která se míjela s relevantními důvody dle §14 odst. 1 občanského soudního řádu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel současně s ústavní stížností i dovolání, jehož přípustnost dovodil z §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné svým usnesením ze dne 28. 5. 2003, čj.22 Cdo 748/2001-63.
Stěžovatel napadl rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího projednávanou ústavní stížností. Namítá, že soud rozhodl ve věci samé, aniž by předložil spis odvolacímu soudu k posouzení vznesené námitky podjatosti. Stěžovatel má za to, že tím porušil jeho právo na rozhodnutí nezávislým a nestranným soudem dle čl. 36 Listiny. Domnívá se taktéž, že vedlejší účastníci nikdy nenabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem, neboť dosud nezaniklo omezení převodu nemovitostí. Toto omezení bylo z katastru nemovitostí vymazáno na základě postupu vedlejších účastníků, a to bez vědomí stěžovatele. Vlastnické právo nemohlo dle názoru stěžovatele přejít na nabyvatele i z důvodu, že smlouva nebyla vkladatelná, neboť na ní nebyly řádně ověřené podpisy. Poukazuje v této souvislosti na chyby, jichž se dopustila notářská kancelář při ověřování podpisů účastníků smlouvy, a banka, která provedla zúčtování platby dluhu stěžovatele. Upozorňuje rovněž na to, že z hlediska náležitostí vůle a jejího projevu šlo o simulovanou smlouvu z důvodu jistého daňového beneficia, které mělo pro vedlejšího účastníka vyplynout z podpisu daných listin.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Krajský soud v Brně a Okresní soud ve Vyškově a vedlejší účastníky RNDr. R. M. a L. M., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Brně vyjádřil přesvědčení, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Obecné soudy se zabývaly všemi podstatnými námitkami a v tomto směru lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Stěžovatel hodlá v konečném důsledku těžit z toho, že nebyl ochoten sám plnit závazek u Č., a.s. Odvolací soud vyslovil názor, že pokud by bylo tvrzení stěžovatele akceptováno, šlo by o tolerování a dokonce podporu naprosto nepřijatelného postoje, který je sám o sobě nemravný a v rozporu s právem. Navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
Okresní soud ve Vyškově odkázal ve svém vyjádření na obsah odůvodnění svého rozsudku s tím, že nemá, čím by vyslovené důvody a závěry doplnil.
Vedlejší účastníci, ač doloženě vyzváni, se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost, směřující toliko proti rozhodnutím nalézacího soudu a soudu odvolacího, přípustná za situace, kdy stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností i dovolání a Nejvyšší soud o něm rozhodl samostatným usnesením.
Účelem přípustnosti dovolání dle §239 občanského soudního řádu je přezkoumat dovolací důvody dle §241 odst. 3 občanského soudního řádu pouze v těch případech, jedná-li se o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, čili, je-li dána potřeba sjednotit interpretaci a aplikaci jednoduchého práva. Rozhodnutí o připuštění dovolání dle §239 odst. 2 občanského soudního řádu tak není spjato s možným dotčením na právech účastníků řízení, nýbrž výhradně se závažností potřeby sjednocení judikatury. V projednávaném případě dovolací soud odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť neshledal stěžovatelem předestřené právní otázky takovými, aby byly způsobilé učinit rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Ústavní soud nepovažuje tudíž usnesení dovolacího soudu za rozhodnutí o posledním prostředku, který měl stěžovatel k dispozici na ochranu svých práv ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost lze proto posoudit i z hlediska její opodstatněnosti.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že soud nepředložil spis odvolacímu soudu k posouzení vznesené námitky podjatosti, čímž údajně porušil jeho právo na rozhodnutí nezávislým a nestranným soudem. Článek 36 odst. 1 Listiny, na nějž stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukázal, zaručuje právo na spravedlivé soudní řízení, tj. právo na to, aby o věcech rozhodovaly nezávislé a nestranné soudy (čl. 82 odst. 1 Ústavy), které poskytují ochranu právům zákonem stanoveným způsobem. Základní právo na zákonného soudce zakotvuje článek 38 odst. 1 Listiny. K jeho obsahu se Ústavní soud v minulosti mnohokrát vyjádřil. Podřadil mu i právo na vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věcí z důvodu jejich podjatosti. Podmínky pro vyloučení soudce upravuje ustanovení §14 odst. 1 občanského soudního řádu, dle něhož jsou soudci vyloučeni z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti. Dle ustálené soudní judikatury, s níž se ztotožnila i judikatura Ústavního soudu, nejsou okolnosti, které spočívají toliko v postupu soudce v projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiné věci důvodem k jeho vyloučení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 7. 1996, sp. zn. 2 Cdon 828/96, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01). V dané věci stěžovatel dovozoval podjatost soudkyně jen z té okolnosti, že nevyhověla jeho návrhu na přerušení řízení. Neuvedl však žádnou skutečnost, která by byla důvodem k jejímu vyloučení podle §14 odst.1 občanského soudního řádu. Ústavní soud však především konstatuje, že se odvolací soud danou námitkou stěžovatele zabýval. Nepovažoval ji však za důvodnou. Postup soudu v otázce aplikace §109 odst. 2 občanského soudního řádu neshledal relevantním důvodem pro vyloučení soudkyně. Postupoval tak v duchu shora uvedených zásad. Ústavní soud, jehož úkolem je ujistit se o tom, zda řízení bylo spravedlivé ve svém celku, tak neshledal v uvedeném ohledu nic, co by vybočovalo z mezí ústavních principů.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že obecné soudy nesprávně posoudily vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Přes námitky stran neplatnosti kupní smlouvy dospěly k závěru o platnosti tohoto právního úkonu, na jehož základě vedlejší účastníci nabyli k nemovitostem vlastnické právo. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud ve Vyškově řešil otázku vlastnictví předmětu kupní smlouvy ze dne 26. 10. 1994 ve dvou samostatných řízeních. Předmětem prvního řízení, jež bylo napadeno projednávanou ústavní stížností, byla žaloba vedlejších účastníků na vyklizení. Předmětem druhého řízení, vedeného pod sp. zn. 4 C 905/95, byla žaloba stěžovatele na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. V obou případech dospěl nalézací soud ke stejnému závěru, že nemovitosti byly na základě platně uzavřené kupní smlouvy převedeny z vlastnictví stěžovatele do vlastnictví vedlejších účastníků, a to s účinkem vkladu ke dni 5. 4. 1995. Obě rozhodnutí stěžovatel napadl obsahově shodným odvoláním, jež odvolací soud jako nedůvodné zamítl. V odvolacím řízení, jehož se týká projednávaná ústavní stížnost, již odvolací soud neřešil samostatně předběžnou otázku platnosti smlouvy o převodu nemovitostí, neboť vyšel dle ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu z rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 12. 1998, čj. 4 C 905/95-64, jímž bylo určeno, že stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí, a jenž byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2000, čj. 44 Co 563/99-64. Ústavní soud má za to, že argumenty stěžovatele na podporu svého domnělého vlastnictví směřují vzhledem k vyslovené vázanosti odvolacího soudu jiným svým rozhodnutím o stejné otázce (již stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil ani nenapadl) ve skutečnosti proti rozhodnutím, jimiž bylo deklarováno, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí. Tato rozhodnutí však nejsou předmětem projednávaného návrhu. Stěžovatel je napadl samostatnou obsahově shodnou ústavní stížností, vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 7/01. Ústavní soud nezjistil porušení tvrzených základních práv a uvedenou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou svým usnesením ze dne 9. 10. 2001. Ústavní soud nemá ani v nyní rozhodované věci důvod své závěry obsažené v usnesení z 9. 10. 2001 jakkoli zpochybňovat.
Stěžovatel namítá, že obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do jeho vlastnických práv. Porušení tohoto práva dovozuje z nesprávných závěrů obou soudů. Článek 11 Listiny garantuje dle ustálené judikatury Ústavního soudu vlastnické právo již konstituované, existující a nikoli pouhý tvrzený nárok na ně. Ústavní soud tudíž dovozuje, že jej nelze za situace, kdy vlastnické právo vedlejších účastníků je podepřeno pravomocným soudním rozhodnutím, k němuž soudy dospěly ústavně konformním způsobem, aplikovat.
Pokud jde o tvrzené porušení článků 90 a 95 Ústavy, je s ohledem na jejich systematické zařazení v Ústavě zřejmé, že uvedené články v podstatě garantují zásadní principy činnosti soudní moci. Neupravují základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ze stejného důvodu se nelze samostatně dovolávat obecného článku 4 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu