ECLI:CZ:US:2007:2.US.702.07.2
sp. zn. II. ÚS 702/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti S. W., zastoupené JUDr. M. B., PhD., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 5 To 3/2007, a usnesení Policie České republiky, Útvar odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Brno, ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. ČTS: FIPO - 7/BR-D-2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její vlastnické právo dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ve spojení s čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy.
Z obsahu spisového materiálu bylo zjištěno, že Útvar odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky, expozitura Brno, stíhá obviněného M. W. (manžela stěžovatelky), spolu s dalšími spolupachateli pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr.z., přičemž jednáním, které je obviněnému kladeno za vinu, měl způsobit škodu ve výši 24.054.521,40 Kč, která je ekvivalentní s výnosem z trestné činnosti, který měl obviněný získat.
Napadeným usnesením policejní orgán podle §79d odst. 1 tr.ř. zajistil nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky, blíže specifikované ve výroku tohoto usnesení, s tím, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že nemovitosti jsou výnosem z trestné činnosti. Současně ve smyslu §79d odst. 2 tr.ř. vlastníkovi nemovitostí zakázal, aby s nimi nakládal a uložil mu, aby sdělil, zda a kdo má k nemovitostem předkupní nebo jiné právo. O stížnosti stěžovatelky a obviněného rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením, jímž obě stížnosti jako nedůvodné zamítl. Přisvědčil závěru policejního orgánu, že učiněná zjištění ve vztahu k příjmům obviněného a stěžovatelky nasvědčují tomu, že k pořízení nemovitostí byly přinejmenším zčásti užity finanční prostředky, jež obviněný získal trestnou činností, pro niž je stíhán.
V ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje na obecné zásady spravedlivého procesu a na základní principy ochrany vlastnictví a vyslovuje přesvědčení, že napadená rozhodnutí tyto zásady a principy nerespektují, nejsou řádně odůvodněna a jsou založena toliko na jednostranných informacích. Policejní orgán vyšel jen z údajů o výši příjmů a jiné skutečnosti neprověřil. Stěžovatelka má za to, že pravděpodobnost, že zajištěné nemovitosti byly pořízeny z výnosů trestné činnosti, je nutno dovozovat z trestní kauzy a komparovat ji mj. s pravděpodobností, že z presumované trestné činnosti obviněný opravdu získal neoprávněný prospěch. V konkrétním případě je domněnka, že se manžel stěžovatelky dopustil trestné činnosti, a získal tak finanční prostředky, postavena pouze na znaleckém posudku, který však sám o sobě spáchání trestného činu neprokazuje.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje způsob nabytí zajištěných nemovitostí i jejich účel a vyslovuje přesvědčení, že se soud, který zhodnotil její tvrzení jako účelová, nezabýval v tomto směru dokládanými skutečnostmi v celé jejich souvislosti, když neprovedl ani triviální výpočty a pominul některé podstatné okolnosti financování koupě. Má za to, že původ prostředků určených na pořízení předmětných nemovitostí dostatečně prokázala a neexistuje jediný důkaz, který by směřoval byť i jen k odůvodnění vyšší míry pravděpodobnosti, že zajištěné nemovitosti měly být hrazeny z trestné činnosti manžela.
Dle stěžovatelky otázkou ve věci zůstává i ústavnost ustanovení §79d tr.ř., které orgánům činným v trestním řízení poskytuje velmi širokou pravomoc, a je sporné, zda neporušuje ústavně chráněné vlastnické právo.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí systému obecných soudů ani jiných orgánů činných v trestním řízení, a proto jejich činnost zpravidla nehodnotí a nezasahuje do ní. Jedinou výjimku představuje situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí. I zde však platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni.
Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a) a násl. tr.ř. Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jimiž dochází k omezení vlastnického práva dotčených subjektů. Jedná se však o výluku z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na taková rozhodnutí kladena z pohledu ústavně právního (srov. např. IV. ÚS 333/04). Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2, odst. 2, 3 Listiny). Jsou-li tyto požadavky dodrženy, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za protiústavní zásah do jejich vlastnických práv. Rozhodování Ústavního soudu koresponduje v tomto směru s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva, který instituty plnící obdobnou funkci jako zajištění majetku, nepovažuje za rozporné s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (srov. II. ÚS 424/99, odkazující na věc Handyside proti Spojenému království, 1976, A-24, §62).
Ústavnímu soudu proto přísluší toliko přezkoumat, zda pro zajištění nemovitosti byly splněny zákonné podmínky, jež ustanovení §79d odst. 1 tr.ř. specifikuje jako zjištění skutečností nasvědčujících tomu, že nemovitost je určena ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byla užita nebo je výnosem z trestné činnosti. Rozhodnutí musí v tomto směru srozumitelně popsat okolnosti a následné úvahy policejního orgánu, které jej vedly k podezření, že předmětné nemovitosti mohly figurovat ve stíhané trestné činnosti. Pro vynesení rozhodnutí přitom postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti; je nutno mít na zřeteli, že v tomto směru učiněný závěr není konečný a může být dalším šetřením vyvrácen. Je třeba si uvědomit, že v tomto stadiu řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit, nelze na zdroje rozhodnutí vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním řízení.
Při použití výše vymezených kriterií dospěl Ústavní soud k závěru, že orgány činné v trestním řízení vyložily a aplikovaly dotčená ustanovení trestního řádu ústavně konformním způsobem. Odůvodnění usnesení policejního orgánu obsahuje podrobný výčet okolností, které jej k vydání napadeného rozhodnutí vedly, jsou v něm uvedeny i úvahy, jakými byl policejní orgán při rozhodování veden. Pokud na základě těchto úvah dospěl k závěru, že učiněná zjištění nasvědčují tomu, že k pořízení předmětných nemovitostí přinejmenším zčásti byly užity finanční prostředky, jež obviněný M. W. získal z trestné činnosti, pro niž je stíhán, tento závěr nelze hodnotit jako projev nepřípustné libovůle v rozhodování. Rovněž stížnostnímu soudu, který se s postupem policejního orgánu ztotožnil, nelze vytknout, že by svým rozhodnutím porušil meze ústavnosti.
Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že učiněný procesní úkon je svou povahou zatímní a zajišťovací, přičemž z těchto důvodů nepředstavuje konečné rozhodnutí ve věci. Jeho potřebnost a odůvodněnost jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každé fázi řízení z úřední povinnosti (srov. ustanovení §79d odst. 7 tr.ř.) a rovněž stěžovatelka má k dispozici další procesní prostředky k ochraně svých práv (§79d odst. 8 tr.ř.).
Vzhledem k tomu, že činností orgánů činných v trestním řízení nebyla stěžovatelce způsobena újma na jejich ústavně zaručených právech a svobodách, Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu