ECLI:CZ:US:2011:2.US.705.11.1
sp. zn. II. ÚS 705/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Alde Securities Ltd., se sídlem Britannia House Bentwaters Park, Rendlesham Nr. Woodbridge, IP 12 2TW Sulffok, Spojené království Velké Británie a Severního Irska právně zastoupeného Mgr. Petrem Plockem, advokátem se sídlem Klimentská 1515/22, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. 64 Co 513/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí městského soudu ve věci nákladů řízení, neboť jím mělo dojít k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele dle čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Unesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 9. 2010. čj. 13 C 364/2006 bylo rozhodnuto o zastavení řízení vůči vedlejšímu účastníkovi, neboť stěžovatel vzal žalobu zpět, a to s ohledem na nově vydané rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2010, čj. 6 Cmo 12/2010-167, který rozhodoval v obdobné záležitosti. Zároveň v uvedeném usnesení obvodní soud nepřiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatel původně uplatnil předmětnou žalobu výhradně proti České republice - Ministerstvu financí, které však vzneslo námitku pasivní legitimace. Stěžovatel, ač byl přesvědčen o výlučné pasivní legitimaci České republiky - Ministerstva financí, navrhl z procesní opatrnosti, kdy v této době nebyl znám obdobný judikát v této věci, přistoupení vedlejšího účastníka do řízení.
Napadeným usnesením Městský soud v Praze změnil usnesení soudu I. stupně tak, že uložil stěžovateli uhradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi ve výši 224.652,- Kč. Městský soud shledal, že nelze použít závěr o tom, že jde o subjekt státu, který má personální i odborné zázemí pro jednání před soudy a náklady vedlejšího účastníka jsou náklady účelně vynaloženými. Vzhledem ke složitosti problematiky byl postup vedlejšího účastníka při zvolení advokáta důvodným, neboť se nejedná o běžnou agendu, ale o značně složitou kauzu související s privatizací.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vedlejším účastníkem byl v projednávané věci Pozemkový fond České republiky, tedy právnická osoba zřízená ze zákona přímo Českou republikou. K výkonu rozsáhlé agendy má poměrně rozsáhlý počet zaměstnanců, včetně právních odborů zaměstnávajících odborné pracovníky. Nepochybně má tak vedlejší účastník vytvořeny dostatečné materiální i personální předpoklady pro správu své agendy. Přesto, a bez bližšího odůvodnění, konstatoval odvolací soud v napadeném usnesení, že nelze použít závěr o tom, že jde o subjekt státu, který má personální i odborné zázemí projednání před soudy.
Stěžovatel s tímto názorem odvolacího soudu nesouhlasí, neboť z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2010, čj 6 Cmo 12/2010-167 vyplývá, že v této věci, která byla totožná s projednávanou věcí, byl právě vedlejší účastník zastoupen výhradně odborným pracovníkem právního oddělení vedlejšího účastníka. Je tedy nepochybné, že vedlejší účastník má zcela dostatečné personální i odborné předpoklady.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Jak vyplývá z již ustálené judikatury Ústavního soudu, problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení však může nabýt ústavněprávní dimenze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení a extrémního rozporu s principy spravedlnosti
Ústavní soud již v nálezu ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 zastával názor, že "Je-li stát, k hájení svých právních zájmů, vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým byl v přezkoumávaném případě advokát. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, soud svůj výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil jen odkazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ. Otázkou, zda se skutečně jedná o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, se nezabýval. Tím zatížil své rozhodnutí vadou, mající ústavně právní rozměr, spočívající v porušení článku 36 odst. 1 Listiny".
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že při aplikaci výše uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit (srov. např. nález ÚS sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. 12. 2010).
V projednávané věci takto obecné soudy postupovaly. Odvolací soud rozhodující o nákladech řízení v napadeném usnesení uvedl, že v této věci nelze použít paušální závěr o tom, že jde o subjekt státu, který jednak má personální i odborné zázemí projednání před soudy, jednak byl pro jeho zastupování zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Odvolací soud dospěl k závěru, že náklady vynaložené druhým žalovaným na právní zastoupení advokátem jsou náklady účelně vynaloženými, a to i s přihlédnutím k jednomu z posledních nálezů Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 2513/09 ze dne 2. 2. 2010, v němž Ústavní soud i s odkazem na svá předchozí rozhodnutí zaujal stanovisko, že hodnocení toho, co jsou účelně vynaložené náklady, přísluší pouze obecnému soudu a každý z účastníků, tedy i stát si může zvolit zástupcem advokáta, jemuž za zastupování náleží odměna a náhrada hotových výdajů, čehož si vždy musí být účastník vědom, včetně toho, že v případě neúspěchu ponese náklady právního zastoupení protistrany.
Odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem ke složitosti problematiky byl postup druhého žalovaného při zvolení advokáta důvodným, neboť nejde o věc běžné agendy, jde o značně složitou kauzu související s privatizací, kde je třeba řešit celou řadu právních problémů ve vztahu k ručitelským závazkům státu, konkurzu, postoupení pohledávek atd. Důvodnosti postupu druhého žalovaného při zvolení právního zastoupení advokátem odpovídá i postup žalobce, který poté, co obdržel vyjádření druhého žalovaného, vzal žalobu vůči němu zpět. Důvodnou pak odvolací soud shledal též námitku druhého žalovaného, že za prvého žalovaného jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, zájmy obou žalovaných jsou rozdílné, když ani jeden ve sporu neshledal svoji pasivní legitimaci. Zvolit zastoupení obou účastníků prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, byť patrně různými pracovníky, se jeví i odvolacímu soud nevhodné, jakkoli by takový postup nebyl v rozporu se zákonem. Postup druhého žalovaného, který zvolil zastoupení advokátem, považuje odvolací soud za odpovídající stávající situaci.
e shora citovaného odůvodnění odvolacího soudu zřetelně vyplývá, že se otázkou účelnosti vynaložených nákladů žalovaného dostatečným způsobem zabýval, nepominul judikaturu Ústavního soudu týkající se obdobných případů a že vzhledem ke konkrétním okolnostem dané věci dospěl k ústavně konformnímu závěru, který lze akceptovat.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu