ECLI:CZ:US:2004:2.US.708.02
sp. zn. II. ÚS 708/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele společnosti B., spol. s r.o., zastoupené advokátem JUDr. P. K., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 3 To 110/02, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 11. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka usnesení Vrchního soudu v Praze uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jím byl porušen článek 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z obsahu připojeného spisového materiálu zjistil, že usnesením vyšetřovatele Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy ze dne 25. 4. 2001 ve spojení s usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 11. 2001 byly v souvislosti s trestní věcí vedenou proti obviněnému ing. V. B., stíhanému pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona, zajištěny na účtu stěžovatelky č. 01-04346001/0300 peněžní prostředky ve výši 101.909.104,96 Kč. Usnesením ze dne 6. 2. 2002 vyhověl státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze žádosti stěžovatelky (odůvodněnou nutností úhrady celního dluhu vyčísleného rozhodnutím Celního úřadu Frýdek - Místek z 20. 12. 2001) a zajištění finančních prostředků omezil o částku 280.672,-Kč. Stěžovatelka poté opakovaně žádala o další omezení zajištění peněžních prostředků na označeném účtu. Její žádosti byly zamítnuty coby nedůvodné. O žádostech z 5. 6. 2002, 17. 6. 2002 a 21. 6. 2002 rozhodl státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze svým usnesením ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 3 VZv 3/2001. Žádostem o omezení zajištění finančních prostředků o částky 1.791.448,- Kč, 1.054.605,-Kč a 515.887,-Kč k úhradě celních dluhů stanovených rozhodnutími Celního úřadu Praha IV nevyhověl. Dospěl k závěru, že rozhodnutí o uvolnění zajištěných peněžních prostředků by mohlo ohrozit účel, pro nějž byly prostředky zajištěny, neboť rozhodnutí celního úřadu nejsou pravomocná a výše celního dluhu může být cestou odvolání a soudní žaloby změněna.
Stěžovatelka i obviněný ing. B. podali proti tomuto usnesení stížnosti. Stěžovatelka ve své stížnosti upozornila na to, že důvodem pro zajištění finančních prostředků bylo uhradit z nich případný celní dluh, k čemuž by uvolněné prostředky také použila. Není přitom schopna projednávaný celní dluh uhradit z jiných zdrojů a svou neschopností se dostane do prodlení.
Vrchní soud v Praze zamítl stížnosti svým usnesením ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 3 To 110/02. V odůvodnění konstatoval, že peněžní prostředky na účtu stěžovatelky byly zajištěny pro důvodné podezření, že jde o prostředky získané trestnou činností a rovněž používané k dalšímu jejímu páchání. Argument stěžovatelky, že ze zajištěných prostředků potřebuje uhradit celní dluh vyčíslený v rozhodnutích Celního úřadu Praha IV, neshledal důvodným. Uvedl, že další rozhodnutí o omezení zajištění peněžních prostředků na základě nepravomocných celních rozhodnutí by bylo předčasné a mohlo by ohrozit účel tohoto institutu trestního řízení.
Stěžovatelka napadla usnesení stížnostního soudu projednávanou ústavní stížností. Poukázala na své argumenty uplatněné ve stížnosti proti rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství i na to, že postupem orgánů činných v trestním řízení je společnost poškozována tím, že vůči ní bude uplatněna penalizace za pozdní zaplacení vyčísleného celního dluhu, a to přesto, že je ochotna zaplatit. Byly jí totiž zajištěny prakticky veškeré finanční prostředky. Stížnostní soud se s jejími námitkami nevypořádal. Stěžovatelka má za to, že v předmětné věci došlo k zajištění finančních prostředků proto, aby bylo možno je použít pro úhradu dlužného celního dluhu, pokud bude zjištěn. Celní orgány také vedou v tomto směru řízení, jehož výsledkem může být i zjištění celního dluhu. Při vydání rozhodnutí o vyměření celního dluhu je dlužník povinen zaplatit ho ve lhůtě splatnosti, tedy do 30 dnů od doručení rozhodnutí. V případě, že tak neučiní, je povinen zaplatit penále. Stěžovatelka má za to, že kombinovaným postupem celních orgánů i orgánů činných v trestním řízení dochází ke zneužití zákona v její neprospěch a v důsledku toho také k porušení čl. 4 Listiny.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Vrchní soud v Praze a vedlejšího účastníka řízení Vrchní státní zastupitelství v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření poukázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se námitkami stěžovatelky dostatečně zabýval. V rámci přezkumu usnesení zjistil, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, jež by umožňovaly učinit závěr, že předmětné zajištění finančních prostředků pro účely trestního řízení již není potřebné. Soustředil se na podstatné otázky, a to, zda jsou při uplatněných námitkách stěžovatelky nadále dány obavy státního zástupce, na jejichž podkladě rozhodl, že se žádosti o omezení zajištění nevyhovuje, a zda v případě vyhovění stížnosti by nemohl být ohrožen účel tohoto institutu. Poukázal na to, že v dané trestní věci bylo ve smyslu §79a) odst. 1 trestního řádu důvodně rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků proto, že zjištěné skutečnosti nasvědčovaly a nadále nasvědčují tomu, že předmětné finanční prostředky měly být výnosem z trestné činnosti obviněných osob. Ekonomické dopady, jež stěžovatelka namítá, jsou důsledkem této trestné činnosti. Vrchní soud navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ustanovení článku 4 Listiny, na jehož porušení stěžovatelka upozorňuje, se lze domáhat jen akcesoricky, v návaznosti na zásah do konkrétního základního práva či svobody (srov. Pl. ÚS 12/94). Ústavní soud současně podotýká, že není v rozporu s jeho posláním, když napadené rozhodnutí přezkoumá i z jiných hledisek hodných ústavního zřetele. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka napadá právní závěry stížnostního soudu, zabýval se důvodností ústavní stížnosti z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny.
Východiskem argumentace stěžovatelky uplatněné v její ústavní stížnosti je tvrzení, že kombinovaným postupem celních orgánů při vyměření celního dluhu a orgánů činných v trestním řízení při rozhodování o zajištění finančních prostředků i o jejich uvolnění došlo ke zneužití zákona v její neprospěch.
Argumentace stěžovatelky má svou logiku. Ústavní soud nicméně upozorňuje na to, že je dle své ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení. Nemůže jej sám měnit ani překročit. Za situace, kdy stěžovatelka navrhla zrušit rozhodnutí stížnostního soudu ve věci nevyhovění žádosti o omezení zajištění finančních prostředků na účtu, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat toliko rozhodnutí vydaná v řízení o této žádosti. Není oprávněn zabývat se postupem celních orgánů při zjišťování a vyměření celního dluhu, ani přezkoumávat jejich rozhodnutí vydaná ve správním řízení, neboť k tomu není petitem návrhu zmocněn (z obsahu spisového materiálu navíc vyplývá, že zmíněná celní rozhodnutí nejsou dosud pravomocná a konečná). Ústavní soud se nemůže tudíž vyjádřit ani k tomu, zda kombinovaným postupem příslušných orgánů v celním řízení i v řízení trestním byl zneužit zákon v neprospěch stěžovatelky. S ohledem na návrhové žádání (a s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti) je toliko oprávněn zabývat se otázkou, zda použitá ustanovení §79a) odst. 3, 4 trestního řádu byla vyložena a aplikována ústavně konformním způsobem. Jinými slovy, Ústavní soud posoudil, zda se interpretace a aplikace uvedeného zákonného ustanovení nedostaly do příkrého rozporu s elementárními požadavky spravedlnosti.
Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky podle ustanovení §79a) odst. 1 trestního řádu představuje specifický druh zajištění věci v trestním řízení a zvláštní formu omezení vlastnického práva majitele účtu. Zákonným předpokladem je, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že peněžní prostředky na účtu u banky byly určeny ke spáchání trestného činu či k jeho spáchání byly užity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Jestliže zajištění peněžních prostředků na účtu u banky pro účely trestního řízení již není třeba nebo zajištění není potřebné ve stanovené výši, příslušný orgán činný v trestním řízení zajištění zruší nebo je omezí [§79a) odst. 3, věta první trestního řádu)] Takto může rozhodnout i z podnětu žádosti majitele účtu o zrušení nebo omezení zajištění [§79a) odst. 4, věta první trestního řádu].
Z dikce uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že je věcí úvahy rozhodujícího orgánu, zda nadále trvá potřeba zajištění peněžních prostředků pro účely trestního řízení. V posuzovaném případě bylo předmětné zajištění podle §79a) odst. 1 trestního řádu odůvodněno tím, že existuje důvodné podezření, že finanční prostředky na účtu stěžovatelky jsou výnosem z trestné činnosti, a nikoli tím, že je třeba zabezpečit případnou úhradu nedoplatků na celním dluhu, jak namítá stěžovatelka (příčinou namítané špatné ekonomické situace stěžovatelky je trestná činnost obviněných osob, včetně bývalého jednatele stěžovatelky, uplatněný institut zajištění je až jejím následkem). Důvodem pro zrušení či omezení zajištění finančních prostředků by tedy mohla být okolnost, že již tato potřeba pro účely trestního řízení netrvá, nikoli skutečnost, že stěžovatelce hrozí možnost ekonomických ztrát či znemožnění její hospodářské činnosti. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí o nevyhovění žádosti stěžovatelky, státní zástupce dospěl k závěru, že uvolnění zajištěných peněžních prostředků by mohlo ohrozit účel tohoto institutu trestního řízení. Jako podpůrný argument uvedl obavu, že by stěžovatelka nepoužila uvolněné prostředky k účelu, jenž uvedla ve své žádosti (pro takový závěr měl dostatečnou oporu ve skutkových zjištěních). Stížnostní soud se v napadeném rozhodnutí s vysloveným závěrem ztotožnil. Jak poukázal ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, v řízení o žádosti stěžovatelky nebyly zjištěny žádné skutečnosti, jež by umožňovaly učinit závěr, že předmětné zajištění finančních prostředků na účtu pro účely trestního řízení již není třeba.
Ústavní soud nesdílí námitku stěžovatelky, že stížnostní soud posoudil věc po právní stránce nesprávně. Má za to, že státní zástupce i stížnostní soud dodržely obecné principy dané pro řízení o uvolnění zajištění peněžních prostředků na účtu dle §79a) odst. 3, 4 trestního řádu. Dostály tak své povinnosti interpretovat a aplikovat uvedené ustanovení ústavně konformním způsobem. Jejich závěry odpovídají vykonaným skutkovým zjištěním. K zásadám spravedlivého a nestranného procesu patří i právo každého, aby orgány státní moci dbaly zákonného postupu. Takovým postupem se rozumí respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících. V daném případě Ústavní soud nezjistil, že by orgány státní moci svými rozhodnutími zneužily zákon v neprospěch stěžovatelky a tím se dostaly do rozporu s elementárními požadavky spravedlnosti i s článkem 4 Listiny. Okolnost, že stěžovatelka nebyla se svou žádostí úspěšná, nelze proto samu o sobě považovat za porušení jejího práva na spravedlivý proces. Za dané situace považuje Ústavní soud rozhodnutí stížnostního soudu za projev nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 11. března 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu