ECLI:CZ:US:2009:2.US.708.09.1
sp. zn. II. ÚS 708/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. D. S., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, Ph. D., advokátkou se sídlem Španělská 6, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2008, č. j. 28 Cdo 3480/2008-83, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2007, č. j. 19 Co 305/2007-57, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. dubna 2007, č. j. 5 C 224/2006-36, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a A. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 18. dubna 2007, č. j. 5 C 224/2006-36, zamítl žalobu, kterou se žalobce (stěžovatel) po žalované (vedlejší účastnice) domáhal zaplacení částky 36.000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná zneužívá postavení nájemce s regulovaným nájemným, neboť byt v žalobcově domě užívá nejen k bydlení, ale bez jeho souhlasu jako vlastníka i k výdělečné činnosti (hostinská živnost bez ubytovacího zařízení a koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej), jakož i k registraci místa podnikání podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (dále jen "živnostenský zákon"). Soud prvního stupně konstatoval, že neexistuje zákonný ani smluvní důvod, na jehož základě by měla žalovaná plnit žalobci požadovanou finanční částku, neboť žalobce neprokázal, že by žalovaná v předmětném bytě provozovala podnikatelskou činnost, když ke vzniku povinnosti žalované plnit žalobci požadovanou finanční částku nepostačuje, že žalovaná na adrese bytu nechala evidovat místo podnikání.
3. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26. září 2007, č. j. 19 Co 305/2007-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem a dodal, že současné platné občanskoprávní předpisy neznají žalobcem uplatněný nárok na kompenzaci možných rizik, která by žalobci jako vlastníku domu mohla vzniknout v souvislosti s podnikáním nájemců v jeho domě. Dále uvedl, že nárok nemohla založit ani ustanovení o bezdůvodném obohacení, neboť nelze dovodit, že by pouhým zaevidováním sídla společnosti nebo místa podnikání na adrese bytu, čímž navíc nebyla porušena žádná právní povinnost, došlo k jeho užívání v rozporu s kolaudačním stavem k nebytovým účelům. Nebylo totiž ani prokázáno, že by žalovaná v bytě skutečně realizovala svou podnikatelskou činnost, resp. provozovala živnost.
4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2008, č. j. 28 Cdo 3480/2008-83, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud v projednávané věci neshledal rozpor řešené otázky (zda osoba oprávněná užívat byt poruší vlastníkova práva, jestliže bez jeho souhlasu zaregistruje na adrese bytu místo podnikání ve smyslu živnostenského zákona, a zda takové osobě vzniká bezdůvodné obohacení) s hmotným právem ani rozdílné rozhodování soudů o této otázce. Dovolací soud zdůraznil, že, neplyne-li z nájemní smlouvy něco jiného, může osoba oprávněná k užívání bytu zaregistrovat na jeho adrese místo podnikání ve smyslu živnostenského zákona, i pokud k tomu nemá vlastníkův souhlas. Proto jí takovým jednáním nevzniká ani bezdůvodné obohacení. Dovolací soud nesdílí dovolatelův právní názor, že právo nájemce nebo jiné oprávněné osoby na užívání bytu lze redukovat na "holé" bydlení (jíst, sledovat televizi, sprchovat se, spát) a že by nájemce musel pronajímateli kompenzovat zisk z výdělečných aktivit provozovaných v bytě. Zdůraznil, že předeslaný závěr by představoval zásah do ústavně garantovaných práv na soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a věta 2 a čl. 10 odst. 2 Listiny (srov. i nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny), neboť jak vlastní, tak i pronajatý byt představuje místo, kde se svoboda soukromí realizuje v nejsilnější míře, přičemž nelze po nájemci spravedlivě požadovat, aby za situace, kdy se k tomu výslovně nezavázal, informoval pronajímatele o svých soukromých aktivitách. Může-li nájemce v bytě i bez vlastníkova souhlasu vykonávat určité výdělečné aktivity (příkladmo vytvoření uměleckého díla či počítačového programu), není důvod dospět k jinému závěru, jde-li o výkon týchž aktivit podle živnostenského oprávnění, neboť existují živnosti, které vůbec není nutno provozovat v provozovně a bylo by nepřípustným omezením práv nájemce trvat na požadavku, že v bytě nesmí vykonávat žádnou administrativní činnost souvisící s jeho podnikatelskou činností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1846/2000). Dovolací soud dále uvedl, že k získání živnostenského oprávnění je nezbytné uvést místo podnikání (srov. např. §45 odst. 2 živnostenského zákona; viz též §2 odst. 3 obch. zák.). Za této situace by nájemcova povinnost žádat vlastníka o svolení měla za důsledek podstatné ztížení možnosti podnikat dle živnostenského zákona, zvláště v případě odepření souhlasu. Z uvedeného plyne, že výklad zastávaný žalobcem, totiž že nájemce musí vlastníka žádat o souhlas s registrací místa podnikání podle živnostenského zákona i za absence smluvního ujednání, by (dovolává-li se žalobce ústavní roviny) vedl k bezdůvodnému omezení nájemcovy ústavně chráněné svobody podnikání (čl. 26 odst. 1 Listiny). Naproti tomu, konstatoval dále Nejvyšší soud, nepředstavuje podstatnější, pokud vůbec nějaký, zásah do vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny výklad opačný, totiž že osoba oprávněná užívat byt nemusí mít vlastníkův souhlas k registrování místa podnikání podle živnostenského zákona. Ke střetu základních práv či svobod Nejvyšší soud poukazuje i na konstantní judikaturu Ústavního soudu, která dovodila z čl. 4 odst. 4 Listiny zásadu minimálního zásahu do dotčených základních práv či svobod.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podobně jako ve svých předchozích podáních (odvolání, dovolání) poukazuje na to, že podle jeho názoru neměla žalovaná právo podnikat v bytě a uvádět adresu bytu jako místo podnikání v úřední evidenci bez výslovného souhlasu stěžovatele. K porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod stěžovatel uvádí, že vlastnické právo může vlastník omezit pouze vlastním právním úkonem (v daném případě nájemní smlouvou). Právem žalované tedy bylo právo užívat věc dohodnutým způsobem (tj. byt užívat pouze k bydlení). Z obsahu nájemního práva však nikterak nevyplývá možnost využívání bytu k výdělečné činnosti nájemce. Právo užívat byt k jinému účelu než k bydlení na nájemce převedeno nebylo a proto nelze po vlastníku spravedlivě požadovat, aby strpěl zásah do svého vlastnického právo bez jakéhokoliv protiplnění a hlavně bez možnosti se bránit či danou záležitost ovlivňovat. Žádný právní předpis nestanovuje, že nájemník má právo automaticky umístit místo svého podnikání do svého bydliště. Stěžovatel považuje užívání bytu nájemcem k podnikání jako užívání bytu bez právního důvodu a soudy danou věc nesprávně právně posoudily. Ve vztahu k namítanému porušení čl. 1 a čl. 3 Listiny uvádí, že úprava nájemní smlouvy je v důsledku nečinnosti zákonodárce nevyvážená a diskriminuje stěžovatele. V této souvislosti poukazuje i na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 20/05. Stěžovatel uzavřel, že soudy nepřípustně vykládají právo žalované umístit místo svého podnikání do bytu, k němuž jí takovéto právo nesvědčí.
6. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis Obvodního soudu pro Prahu 7 a vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení.
7. Nejvyšší soud, Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 7 ve vyjádřeních k ústavní stížnosti v podstatě odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí s tím, že v nich nespatřují žádné stěžovatelem namítané porušení ústavně zaručených práv a svobod. Vedlejší účastnice se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřila.
8. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy.
9. Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména porušení práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě), jakož i práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), kterého se měly dopustit obecné soudy tím, že nepřiznaly stěžovateli nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči vedlejší účastnici, neboť neshledaly, že by umístění sídla podnikání v nájemním bytě bez souhlasu pronajímatele zakládalo důvod pro jeho vznik. Stěžovatel v podstatě zpochybňuje právní hodnocení provedené obecnými soudy, přestože se mu snaží dát ústavněprávní rozměr. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Rovněž právo na spravedlivý proces zajišťuje účastníkům řízení dodržování pravidel procesu a rovné zacházení, ale nikoliv právo na vítězství ve sporu.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji dřívější argumentaci. Obecné soudy a zejména pak Nejvyšší soud se k argumentaci (i ústavněprávní) stěžovatele podrobně vyjádřily, přičemž z hlediska ústavněprávního nelze mít proti jejich závěrům žádné výhrady. Ústavní soud zdůrazňuje, že pro danou věc je rozhodující posouzení, k jakým účelům byl nájemní byt užíván, tedy zda nebyl užíván v rozporu s účelem, pro který byl zkolaudován. Pouhé umístění sídla podnikání do nájemního bytu, byť bez souhlasu pronajímatele, nepředstavuje porušení povinností nájemce vyplývajících z nájemního vztahu, pokud je byt užíván v souladu se svým účelem. Existují profese (např. spisovatel, účetní, překladatel apod.), které jsou běžně vykonávány v domácnosti, aniž by bylo zapotřebí pro ně mít speciální provozovnu. Výše uvedenou skutečností (administrativním umístěním sídla podnikání) tedy nemohlo být vlastnické právo stěžovatele nikterak dotčeno. Za situace, kdy v řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že by v předmětném nájemním bytě žalovaná živnost fakticky provozovala, jsou úvahy nad jejím možným bezdůvodným obohacením bezpředmětné.
12. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že tvrzené porušení základních práv stěžovatele Ústavní soud v souzené věci neshledal. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu