ECLI:CZ:US:2001:2.US.713.2000
sp. zn. II. ÚS 713/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti D. Z., zastoupené JUDr. J. M., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2000, č.j. 22 Co 527/99-192, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 7. 1999, č.j. 14 P 369/93-157, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Ing. M. Z., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se cestou ústavní stížnosti domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2000, č.j. 22 Co 527/99-192, kterým bylo vyhověno odvolání vedlejšího účastníka proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 7. 1999, č.j. 14 P 369/93-157. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o zvýšení výživného na dcery stěžovatelky. Odvolací soud tento rozsudek změnil tak, že návrh na zvýšení výživného za dobu od 1. 1. 1997 do 31. 12. 1998 zamítl. Vedlejší účastník tvrdil, že jeho příjmy se snížily. Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu je nejen v rozporu s dobrými mravy, ale i se zásadami pro stanovení výživného podle §96 zákona o rodině. Soud měl rovněž zkoumat to, zda se vedlejší účastník nevzdal bez náležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu. V dubnu 2000 ukončil provoz autoškoly pro finanční propad a je veden jako uchazeč o zaměstnání. Od května 2000 již výživné neplatí vůbec. Přitom v roce 1998 zakoupil dva osobní automobily a přívěs, provedl renovaci kuchyně ve svém bytě, koupil sporák, mikrovlnou troubu a pračku. Má vysokoškolské vzdělání a v jeho bydlišti je několik chemických závodů, kde by mohl sehnat zaměstnání. Rovněž tak by podle stěžovatelky mohl pracovat jako instruktor v autoškole. Soud se tak nedostatečným způsobem zabýval otázkou možnosti a schopnosti otce získat zaměstnání. Dále stěžovatelka nesouhlasí s tím, že odvolací soud do příjmů otce nezahrnul cestovní náhrady podle §7 odst. 2 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách. Rovněž tak se nezabýval otázkou, kde vzal otec prostředky na nákup automobilu Ford Escort v roce 1998. Tímto postupem odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále bylo zasaženo do jejího práva na ochranu soukromého života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, neboť veškerá vyživovací povinnost byla ponechána matce, aniž bylo spravedlivě přihlédnuto k majetkovým a finančním poměrům obou rodičů a jejich možnostem, a tím byl popřen i základní princip stanovený v zákoně o rodině. Stěžovatelka jako matka se snažila najít si jakékoli zaměstnání, kdežto otec se na výchově dcer nepodílel a platil jen výživné určené soudem. Sám vypověděl, že jeden z automobilů (Škoda 105), které vlastnil, daroval své přítelkyni. Náklady na tehdy nezletilou dceru byly a jsou značné a soud se spokojil s výpovědí otce, že je nezaměstnaný, aniž přihlédl k navrhovaným důkazům matky, které měly objasnit otázku, zda by sehnal zaměstnání a jakých by mohl dosahovat příjmů.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vedlejší účastník řízení na výzvu soudu nereagoval. Za Okresní soud v Pardubicích se vyjádřil JUDr. P. Š., který odkázal na obsah soudního spisu 14 P 369/93. Námitky stěžovatelky považuje přinejmenším za zkreslené. Rozhodnutím nebylo zasaženo do jejích základních práv a svobod a proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Za Krajský soud v Hradci Králové se vyjádřil předseda senátu JUDr. P. K., který odkázal na odůvodnění soudního rozhodnutí, ve kterém je vyloženo, jakými úvahami byl soud veden a z jakých důvodů dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro zvýšení výživného a poukázal na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí, roč. 1994 pod č. 17). Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (§72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Takový zásah se stěžovatelce nepodařilo prokázat ani v případě práva na spravedlivý proces, ani v případě ochrany soukromého života. Stěžovatelka především vznáší námitky k právním závěrům obecných soudů, které se týkají výkladu obyčejných zákonů, jako je v daném případě zákon o rodině a zákon o cestovních náhradách. Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu nepřísluší. Pokud stěžovatelka své žalobní a odvolací důvody znovu přednáší Ústavnímu soudu, činí tak vůči orgánu soudní ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), v jehož působnosti není poskytovat ochranu právům bez rozdílu jejich povahy, neboť to je v kompetenci obecných soudů (čl. 90 Ústavy ČR). Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Základním právům stěžovatelky v dané věci ochrana soudy odepřena nebyla. Měla možnost ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy domáhat se stanoveným postupem svých práv (nejen základních) a soudy jí tuto ochranu neodepřely, když v řádně vedeném soudním procesu přijaly postupně její žalobu a odvolání a rozhodly o nich předepsaným způsobem. To, že stěžovatelka v řízení neuspěla, samo o sobě nelze za porušení základních práv považovat. Ústavní soud není další instancí, která by mohla rozhodovat ve sporu vyplývajícím z rodinných vztahů. Nemůže proto ani přehodnocovat důkazní řízení provedené před obecnými soudy, pokud by tyto důkazy neprovedl sám. Jiný postup by byl v rozporu s obecně uznávaným procesním principem přímosti dokazování. To však v dané věci nebylo Ústavním soudem shledáno. Jde o výklad obyčejných zákonů a obecné soudy své právní názory řádně odůvodnily, aniž by byly jejich právní závěry v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
Pro výše uvedené byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu