ECLI:CZ:US:2006:2.US.715.05
sp. zn. II. ÚS 715/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové 3, Komenského 241, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2005, č. j. 28 Cdo 2020/2005-352, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 16. 3. 2005, č. j. 18 Co 544/2004-300, a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. 6. 2004, č. j. 6 C 70/2002-258, spojené s návrhem na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 12. 2005 a i v ostatním splňovala všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byl dotčen na svých ústavně zaručených právech plynoucích z čl. 1, čl. 32 odst.1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Současně požádal o přerušení řízení o ústavní stížnosti a o předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru.
Ze spisu Okresního soudu v Chrudimi, sp. zn. 6 C 70/2002, bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Chrudimi zamítl rozsudkem ze dne 25. 6. 2004, č. j. 6 C 70/2002-258, žalobu stěžovatele o určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. 578, parc. č. 938/4, parc. č. 942/8, parc. č. 942/9 a parc. č. 938/5 v katastrálním území Heřmanův Městec. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 16. 3. 2005, č. j. 18 Co 544/2004-300, jímž rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že stěžovatelovo vlastnické právo zaniklo konfiskací provedenou na základě dekretu č. 12/1945 Sb. Namítané formální vady správního rozhodnutí odmítly s tím, že tyto vady nezpůsobují jeho nulitu a je třeba vycházet z presumpce správnosti tohoto správního aktu.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud toto dovolání odmítl usnesením ze dne 27. 9. 2005, č. j. 28 Cdo 2020/2005-352. Neshledal naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. V této souvislosti poukázal na své rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dle dovolacího soudu nebylo ze strany odvolacího soudu v tomto směru opomenuto nic podstatného. Podrobně se vypořádal i s tím, proč nepředložil předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku za účelem výkladu čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii ohledně předpokladů a podmínek přenesení rozhodovací pravomoci soudců členského státu EU v konkrétní věci na soudy jiného členského státu.
Všechna rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel velmi obsáhlou ústavní stížnosti. Má za to, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány neprávem. Veškerý svůj majetek nabyl děděním po smrti svého otce, který zemřel v r. 1938, a podmínky prezidentských dekretů na něho osobně nedopadaly, neboť nebyl osobou německé národnosti ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb., a s ohledem na svůj útlý věk se nemohl při sčítání lidu přihlásit k německé národnosti či být členem sdružení, spolků a svazů sdružujících osoby německé národnosti. V době konfiskace majetku žil se svou matkou v Argentině a pro účely jakéhokoli řízení, tedy i konfiskačního, měl být podle tehdejších předpisů zastoupen zástupcem, jemuž mělo být také doručováno, což se nestalo. Otázku absence zastoupení nezletilého v řízení a řádného doručení správního rozhodnutí jeho zástupci stěžovatel označil za zásadní pro posouzení věci a učinil ji předmětem svého dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. To, že Nejvyšší soud podmínky pro přípustnost dovolání neshledal a věcně se jím nezabýval, stěžovatel označil za úmyslné vyhnutí se této problematice.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel s poukazem na obecně platné principy dokazování v civilním řízení tvrdí, že soudy obou stupňů zásady vyplývající z ustanovení §132 o.s.ř. hrubě porušily. Jejich zjištění ohledně totožnosti adresáta předmětné vyhlášky nebylo podloženo provedenými důkazy. Stěžovatel tvrdí, že přístup soudů k jeho věcem (kdy soudy většinou argumentují tím, že stát konfiskoval stěžovatelův majetek po právu, neboť byl údajně Němec, a to po svém otci - nacistovi) je z hlediska principů obecné spravedlnosti a lidskosti absolutně nepřijatelný. V tomto směru vystavuje kritice interpretaci samotného dekretu č. 12/1945 Sb. provedenou obecnými soudy a vyslovuje přesvědčení, že byl fakticky potrestán za postoje svého otce. Argumentaci oponující právním závěrům soudů I. a II. stupně ve věci samé stěžovatel doplnil podrobnými odkazy na právní předpisy platné v době probíhající konfiskace, mezinárodní dokumenty a dobovou judikaturu Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatel dále tvrdí, že postupem dovolacího soudu byl odňat svému zákonnému soudci, neboť jeho věc byla projednána senátem č. 28 namísto senátu č. 22 určeného dle rozvrhu práce. Má za to, že za tím stojí nepřípustný tlak na soudy a soudce, který v jeho věcech vyvíjí výkonná a zákonodárná moc, což stěžovatel prokazuje zejména Analýzou mediální prezentace kauzy K.. Citací článků z denního tisku upozorňuje na hrubé politické ovlivňování svých případů ze strany tehdejšího ministra spravedlnosti či současného prezidenta republiky. Dovolacímu soudu také vytýká, že bez přesvědčivého důvodu nevyhověl jeho návrhu na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru, kterými vyslovil svůj názor, že by v jeho věcech neměly rozhodovat soudy České republiky (v důsledku nepřípustných zásahů ze strany jiných orgánů státu). Má za to, že potřeba předložit výše uvedenou předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru nadále trvá a činí v tomto směru Ústavnímu soudu příslušný návrh. Připojuje výčet jednotlivých zásahů moci zákonodárné a výkonné do moci soudní, v důsledku nichž nemohou tuzemské soudy rozhodovat jeho věci nestranně. Kriticky se vyjadřuje i k závěrům vysloveným ve stanovisku Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud zopakoval svoji argumentaci, jíž použil v odůvodnění svého rozhodnutí, a na niž v podrobnostech odkázal. Dle jeho názoru není ústavní stížnost opodstatněná. Rovněž Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, a Okresní soud v Chrudimi zcela odkázaly na důvody vyslovené v napadených rozsudcích.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal je nedůvodným. Tak tomu je i v projednávané věci, která je jen jednou z řady dalších ústavních stížnosti stěžovatele, jimiž brojí proti rozsudkům obecných soudů zamítajících jeho žaloby na určení vlastnického práva k majetku zabavenému mu konfiskací.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu proto, že podmínky přípustnosti dovolání opřené o ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. nebyly shledány, Ústavní soud odkazuje na svou dosavadní rozhodovací praxi, v níž vyjádřil, že není oprávněn přezkoumávat úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu. Takové rozhodnutí by mohlo být přezkoumáno pouze z hlediska odepření spravedlnosti, jestliže se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím šlo o projev svévole (srov. III. ÚS 40/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, nález č. 6, III. ÚS 280/03, táž sbírka, sv. 31, a další). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud u usnesení, odmítajících tzv. nenároková dovolání, nepožaduje extenzivní výklad práva, jak se zřejmě domnívá stěžovatel, ale pouze "uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel (např. citací judikátů, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod)"(viz nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03, publ. pod č. 153/2004 Sb.). Těmto požadavkům napadené usnesení Nejvyššího soudu vyhovělo.
S uplatněnou námitkou porušení práva na zákonného soudce se Ústavní soud vypořádal v usnesení ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. III. ÚS 62/06. Zaujal v něm názor, že věc stěžovatelova dovolání je podřaditelná pod agendu určenou rozvrhem práce účinným v době rozhodné pro posouzení jejího přidělení k projednání senátu 28 občanskoprávního kolegia. Ke stejnému názoru dospěl i v dalších rozhodnutích (např. I. ÚS 565/05, IV. ÚS 712/05, III ÚS 182/06). Vzhledem k tomu, že ve všech uvedených případech šlo o dovolání proti rozhodnutím obecných soudů, kterými byly zamítnuty stěžovatelovy žaloby na určení, že je vlastníkem konkrétně označeného majetku, který mu byl na základě prezidentských dekretů konfiskován, lze tyto závěry aplikovat i na projednávanou věc.
Ani námitku ohledně nepředložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru (se záměrem dosáhnout přenesení rozhodovací pravomoci tuzemského soudu na soud jiného členského státu Evropské unie) nepovažuje Ústavní soud za relevantní. K takovému návrhu již dříve Ústavní soud vysvětlil, proč nejsou tyto úvahy namístě. Pro účely nyní projednávané věci proto postačí plně odkázat na závěry vyslovené např. v odůvodnění nálezu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04, či v usnesení ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 71/06, přičemž těmito závěry lze odůvodnit i postup Ústavního soudu v této věci, jímž nevyhověl návrhu, aby sám předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru předložil.
Stran námitek týkajících se věci samé je v projednávané věci rozhodující stěžovatelem kritizované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněné jako Sdělení Ústavního soudu pod č. 477/2005 Sb.), jehož přijetí bylo vyvoláno jedním z případů stěžovatele (sp. zn. II. ÚS 14/04). V něm učiněné závěry pléna jsou plně použitelné i na projednávanou věc a druhý senát Ústavního soudu se jimi cítí být vázán (§23 zákona o Ústavním soudu). Podle citovaného stanoviska "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) o.s.ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy." Ústavní soud tak ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nich k zániku došlo. Protože z hlediska ústavně právního přezkumu nebyl výsledek řízení před obecnými soudy se stanoviskem v rozporu, lze na argumentaci v něm rozvedenou odkázat. V důsledku v něm uvedených závěrů stává se z pohledu konečného rozhodnutí stěžovatelova argumentace, brojící proti meritorním rozhodnutím obecných soudů, jako irelevantní.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zcela opomíjí, že provádění jím navržených důkazů by muselo být v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, protože by se tu hodnotily skutečnosti staré desítky let. Typickým příkladem jsou i stěžovatelem namítané "opomenuté důkazy" a skutečnosti, které nebyly údajně obecnými soudy v jeho věci vzaty v úvahu, a které není možno po šesti desítkách let, jež od té doby uplynuly, v jakémkoli představitelném procesu smysluplně provést. Eventuálním vyhověním určovací žalobě by se ve skutečnosti protiústavně zasáhlo do vlastnického práva nynějšího vlastníka. Jak totiž ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 Ústavní soud uvedl, "Česká republika je povinna hájit právní zájmy osob, které podléhají její jurisdikci - tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, eventuálně platnosti dalších majetkových převodů".
K žádosti stěžovatele o veřejné projednání ústavní stížnosti odkazuje Ústavní soud na výklad příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, který byl v souvislosti se stejným návrhem učiněn v usneseních I. ÚS 565/05 a I. ÚS 19/06. Bylo v nich připomenuto, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon ustanovením §43 odst. 2 písm. a) dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánu veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků či vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí, či repliku stěžovatele. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006
Stanislav Balík předseda senátu