ECLI:CZ:US:2006:2.US.722.05
sp. zn. II. ÚS 722/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. ledna 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Prof. A. W., zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem v Praze, Národní 11, proti nepravomocnému usnesení Policie ČR, Správa hl. m. Prahy, SKPaV - odbor hospodářské kriminality, ze dne 3. 2. 2005, ČTS PSP-4035/OHK-3-2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodněníí:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 12. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení orgánu činného v trestním řízení. Shledal, že napadené rozhodnutí porušuje jeho ústavně garantovaná práva, konkrétně právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na účinný prostředek nápravy dle čl. 13 Úmluvy a právo na stíhání jen ze zákonných důvodů a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 8, 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V níže popsaném postupu orgánů činných v trestním řízení spatřoval stěžovatel rovněž porušení ustanovení zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu, tedy porušení zásady stíhání jen ze zákonných důvodů, práva na obhajobu, jakož i porušení mezinárodního závazku ČR - dohody mezi USA a ČSFR o vzájemné podpoře a ochraně investic.
Napadené rozhodnutí je usnesením o sdělení obvinění, neboť policejní orgán došel k závěru, že bylo dostatečně odůvodněno trestní stíhání proti stěžovateli a dalším v usnesení uvedeným osobám - ing. V. H. a E. Š. - pro trestný čin vydírání dle §235 odst. 1, 3 tr. zákona. Zatímco posléze uvedeným osobám bylo napadené usnesení doručeno již 3. 2. 2005, stěžovateli doručeno doposud nebylo a o probíhajícím vyšetřování se dozvěděl zprostředkovaně od spoluobviněných a ze sdělovacích prostředků (ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že mu hrozí vážná a neodvratitelná újma na jeho právech, mj. proto, že informace o trestním řízení proti jeho osobě byly zveřejněny). Proti napadenému rozhodnutí podal stěžovatelův právní zástupce dne 22. 9. 2005 opravný prostředek. Jelikož policejní orgán nereagoval předložením opravného prostředku dozorujícímu státnímu zástupci, zaslal právní zástupce stěžovatele opravný prostředek dne 14.10.2005 rovněž Městskému státnímu zastupitelství v Praze. V reakci Městské státní zastupitelství v Praze právnímu zástupci stěžovatele podáním ze dne 19. 10. 2005 sdělilo, že v dané fázi trestního řízení podaný opravný prostředek neakceptuje a tento bude toliko založen do vyšetřovacího spisu. Z tohoto postupu stěžovatel dovozuje, že se Městské státní zastupitelství v Praze řídí (dle stěžovatelova názoru nepřípadným) stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství, poř. č. 13/2002, a deklaruje, že osoba, jíž doposud nebylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, není dosud obviněným ve smyslu trestního řádu, a tedy neobviněná osoba nemůže mít ani obhájce a jím podaný opravný prostředek je pouze nespecifikovaným podnětem, jímž není zapotřebí formálně se zabývat. Nadto stěžovatel namítá, že prostřednictvím svého právního zástupce dne 24.10.2005 podal k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze podnět k výkonu dohledu nad postupem Městského státního zastupitelství v Praze, ovšem reakce na tento podnět dosud nebyla učiněna, právnímu zástupci stěžovatele bylo pouze doručeno usnesení v záhlaví jmenovaného policejního orgánu o vyloučení řízení proti stěžovateli k samostatnému řízení (vzhledem k obviněným ing. V. H. a E. Š.).
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu projednání.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Již z textu ústavní stížnosti je zjevné, přičemž ani Ústavní soud tento stěžovatelův závěr nikterak nezpochybňuje, že stěžovateli hrozí či již vznikla újma na právech úzce spjatých s jeho osobností, neboť informace o trestním řízení proti němu byly zveřejněny. V obecné rovině vzato tedy není nelogickým závěr, že osoba, jíž nebylo řádně doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž v souvislosti s dosud vůči ní nepravomocným usnesením o zahájení trestního stíhání je její jméno po delší dobu vystaveno negativní mediální pozornosti, se touto případnou difamizací cítí poškozena na svých osobnostních právech. Na druhou stranu musí Ústavní soud konstatovat, že v popsaném případě nejde o zásah do základních práv a svobod stěžovatele toho druhu, který je Ústavní soud příslušný posuzovat a o něm rozhodnout. Pakliže není v konkrétní věci vyčerpán okruh jiných prostředků nápravy stěžovatelových práv (čímž není myšlena pouze škála řádných či mimořádných opravných prostředků dle příslušné procesní normy, nýbrž tento okruh je zapotřebí vykládat v širším kontextu právního řádu jako celku), byl by zásah Ústavního soudu předčasným, tedy bezprávně zasahujícím do rozhodovací činnosti obecných soudů.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že k ochraně dotčených práv stěžovatele v současném okamžiku slouží odlišné, totiž občanskoprávní instituty, nebyl naplněn výše popsaný materiální aspekt subsidiarity ústavní stížnosti. Proto se Ústavní soud nemohl zabývat ústavní stížností po věcné stránce v rámci stížnostních námitek stěžovatele. Nicméně k těmto námitkám ohledně porušení citovaných ustanovení trestního řádu Ústavní soud závěrem konstatuje, že se v posuzované věci ztotožňuje s postupem orgánů činných v trestním řízení v tom směru, že osoba právního zástupce stěžovatele není coby stěžovatelův obhájce. Již z tvrzení samotného stěžovatele je zjevné, že usnesení o sdělení obvinění v jeho případě nebylo stěžovateli doručeno. Ovšem právě s tímto okamžikem spojují trestní předpisy významnou řadu procesních oprávnění osoby, proti níž se trestní řízení vede, vč. nejširší míry ústavně garantovaného práva na obhajobu. Pakliže se stěžovatel ve smyslu trestního řádu nedostal doposud do pozice obviněného, je opodstatněn výše vymezený postup orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k jeho právnímu zástupci. Zasahuje-li ovšem postup orgánů činných v trestním řízení do základních práv a svobod jinak, než jak je právě popsáno, Ústavní soud se ztotožňuje s postojem stěžovatele bránit svá práva soudní cestou u příslušného a k tomu povolaného soudu.
Za daného stavu věci postupoval soudce zpravodaj dle §43 odst. 1 písm. d) zák. o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2006