ECLI:CZ:US:2004:2.US.724.02
sp. zn. II. ÚS 724/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti H. S., zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 3. 2002, č. j. 2 T 202/2001-469, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2002, č. j. 3 To 320/2002-480, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 3. 2002, č. j. 2 T 202/2001-469, uznán vinným podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 a 2 písm. a) a b) trestního zákona. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2002, č. j. 3 To 320/2002-480, bylo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně jako nedůvodné zamítnuto.
Proti shora uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 11. 2002, v níž navrhuje zrušení zmíněných rozhodnutí s odůvodněním, že postupem obecných soudů byl zkrácen na svých právech garantovaných mu ustanoveními čl 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud zjistil, že proti uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal stěžovatel dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl svým usnesením ze dne 2. 7. 2003, č. j. 7 Tdo 174/2003-504, kterým dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 24. 7. 2003. Zákonná lhůta k napadení rozhodnutí dovolacího soudu v řízení před Ústavním soudem uplynula (§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), aniž stěžovatel ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podal.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k vlastnímu věcnému přezkumu opodstatněnosti ústavní stížnosti, zkoumá, zda byly splněny formální (procesní) předpoklady a podmínky stanovené zákonem. V této souvislosti nemohl odhlédnout v předmětné věci od obsahu petitu ústavní stížnosti, jímž je vázán.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Pakliže je přípustný opravný prostředek i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usnesení č. 2, str. 331 a násl.).
Jak vyplývá z řečeného, stěžovatel nedostál požadavku, vyjádřenému ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto byl jeho návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2004