ECLI:CZ:US:2002:2.US.727.01
sp. zn. II. ÚS 727/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 9. 2001, č. j. 10 Ca 221/2001-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost stěžovatele ze dne 17. 12. 2001 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které stěžovatel napadá rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 9. 2001, č. j. 10 Ca 221/2001-16, a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces, konkrétně pak čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti, která postrádá jakoukoliv relevantní ústavně právní argumentaci uvedl, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. 7. 2001, č. j. 10466/140/2000. Stěžovatel se správní žalobou domáhal přezkoumání citovaného rozhodnutí finančního ředitelství, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí správce daně o uložení povinnosti uhradit daňový nedoplatek na dani z nemovitostí za původního poplatníka daně ve smyslu §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen "zákon o dani z nemovitostí"). Podle názoru stěžovatele daňový nedoplatek způsobil původní vlastník nemovitosti S., spol. s r. o., na kterého byl v roce 1998 prohlášen konkurz. Stěžovatel pak nemovitost koupil od společnosti M., spol. s r. o. bez jakýchkoliv závazků, tedy od subjektu odlišného od původního vlastníka. Stěžovatel je tedy toho názoru, že právní názor krajského soudu i správce daně o tom, že na něho přešla povinnost zaplatit daň z nemovitosti za původního vlastníka, je nesprávný.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve, znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyžádal vyjádření a spis Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne 19. 2. 2002 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a dále uvedl, že nedoplatek na dani z nemovitostí vznikl skutečně v době, kdy věc vlastnila obchodní společnost S. Takto vzniklý daňový nedoplatek přešel postupem přepokládaným §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí na nového vlastníka, stěžovatele. Na tom nemění nic skutečnost, že k převodu majetku došlo poté, co na původního vlastníka byl prohlášen konkurz a pohledávka na dani byla správcem daně v konkurzu uplatněna. Právě převodem majetku na jiný subjekt na základě zákona přešla povinnost nedoplatek uhradit na stěžovatele. V konkurzním řízení proto nemohla být daná pohledávka uhrazena. Stěžovatel je ve stejné situaci, jako kdyby nemovitosti nabyl od subjektu, na který by konkurz prohlášen nebyl, avšak daň z nemovitostí nebyla převodcem řádně uhrazena. Obchodní společnost M., spol. s r. o., se zřetelem k §13b odst. 1 zákona o dani z nemovitostí poplatníkem nebyla. Ustanovení §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí nestanoví výjimku z povinnosti uhradit daňový nedoplatek pro případy převodu majetku, který je součástí konkurzní podstaty. Zákon o konkurzu a vyrovnání nelze zahrnout do kategorie zvláštních předpisů, protože předpokladem takového podřazení je převod podle zvláštních předpisů. Převodem podle takových norem je třeba rozumět vydání věcí podle restitučních zákonů, nikoli prodej majetku z konkurzní podstaty podle obecných předpisů. Postup podle obecných předpisů je ve vztahu k věcem prodávaným z konkurzní podstaty pouze modifikován tím, že vlastník nevystupuje samostatně a kupní cena je využita k uspokojení věřitelů úpadce. Soud se v přezkumném řízení zabýval zákonností napadeného rozhodnutí, věc předepsaným postupem projednal a tím poskytl stěžovateli ústavou zaručené právo na soudní ochranu. Z okolnosti, že stěžovatel úspěšný nebyl, nelze činit závěr, že mu bylo právo na spravedlivý proces odepřeno.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací praxí obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany základního práva zakotveného Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se zcela ztotožnil se shora citovaným vyjádřením krajského soudu ze dne 19. 2. 2002. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném řízení před správcem daně a před obecným soudem, jejichž průběh ostatně stěžovatel ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje, a pouze polemizuje s právními závěry, které přijal obecný soud a před ním správce daně. V tomto směru tvrzení uvedená v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a krajský soud se s nimi řádně a obsáhle vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji tak neposunují do ústavně právní roviny. Stěžovatel se snaží stavět Ústavní soud do pozice, kdy by měl opakovaně posuzovat, zda je povinností stěžovatele zaplatit daň z nemovitosti či nikoliv. To je v pravomoci správce daně, když v následném soudním řízení je jeho postup podroben přezkumu obecným soudem. Obecný soud při svém rozhodování nevybočil z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupoval v souladu se zákonným předpisem, kterým je občanský soudní řád, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecný soud řádně a obsáhle odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Stěžovateli nikdo nebránil, aby se obrátil na obecný soud se žádostí o přezkoumání zákonnosti vydaného rozhodnutí orgánu státní správy. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže jeho návrhu soud nevyhověl.
Pro výše uvedené byl návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 8. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu