ECLI:CZ:US:2007:2.US.736.06
sp. zn. II. ÚS 736/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti obchodní společnosti CCC BOTY CZECH, s.r.o. se sídlem 28. října 829/270, Ostrava, zastoupené Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem se sídlem Na Příkopě 15/583, Praha 1, proti opatření Celního úřadu v Karlových Varech ze dne 25. 8. 2006, čj. 9408/06-0861-032, opatření Celního úřadu v Karlových Varech ze dne 25. 8. 2006, čj. 9408/06-0861-032, a rozhodnutí ředitele Celního úřadu v Karlových Varech, ze dne 5. 9. 2006, čj. 9594/06-0861-021, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozhodnutí a opatření orgánů veřejné moci uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a navrhla proto, aby je Ústavní soud zrušil.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:
V záhlaví specifikovanými opatřeními Celního úřadu v Karlových Varech bylo podle ustanovení §23c zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele"), v provozovně stěžovatelky zajištěno zboží (blíže specifikovaná obuv) nabízené k prodeji, u něhož bylo zjištěno důvodné podezření, že uvedené výrobky klamou spotřebitele, neboť údajně porušují duševní vlastnictví. Zajištěné zboží bylo uskladněno mimo dosah stěžovatelky. O námitkách stěžovatelky proti vydaným opatřením rozhodl ředitel Celního úřadu v Karlových Varech tak, že jim nevyhověl.
Stěžovatelka tvrdí, že v řízení před uvedenými orgány veřejné moci nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání napadených rozhodnutí, a došlo tak k dotčení jejích ústavně zaručených práv. Opatření o zajištění a vydání zboží i úřední záznamy o nich jsou podle jejího názoru nedostatečně odůvodněné. V opatření údajně chybí speciální náležitosti uvedené v ustanovení §23c zákona o ochraně spotřebitele i obecné náležitosti rozhodnutí, jak je stanovuje §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Konkrétně v nich není dostatečně popsán důvod zajištění výrobků, není zřejmé, jaké konkrétní ochranné známky společnosti Adidas a Puma mají být zbožím dotčeny a chybí i popis jednotlivých výrobků, který by umožňoval jejich jednoznačnou identifikaci. Do řízení byla přibrána tzv. odborně způsobilá osoba, s níž byl konzultován postup při kontrole zboží, přičemž tato osoba je podle stěžovatelky přímo zainteresována na výsledku řízení, neboť zastupuje jejího přímého konkurenta. Kvalifikaci odborně způsobilé osoby splňuje pouze soudní znalec, u něhož je však stanovena podmínka nepodjatosti.
Dle stěžovatelky došlo i k porušení instančního postupu, neboť celní úřad prováděl příslušné procesní úkony na základě pokynů Generálního ředitelství cel a Celního ředitelství Brno, které však prostřednictvím těchto pokynů předjímaly vlastní rozhodnutí.
Na rozhodování ředitele celního úřadu o námitkách stěžovatelka vztahuje úpravu správního řádu týkající se odvolání. Ředitel se podle ní dostatečně nezabýval otázkou, zda byly splněny důvody pro vydání opatření.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka vyslovila nesouhlas s usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 738/06, jímž byla ústavní stížnost stěžovatelky v obdobné věci odmítnuta pro nepřípustnost.
Ústavní soud předesílá, že shodnou ústavní stížností téže stěžovatelky, obsahující totožnou skutkovou i právní argumentaci, se již zabýval v usnesení ze dne 24. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 738/06, a vzhledem k tomu, že v podstatě nemá důvod se odchylovat od závěrů zde přijatých, obdobně uvádí:
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity pak nalezl své konkrétní vyjádření v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky k ochraně práva, a to nejen opravné procesní prostředky, ale též další prostředky v jiných řízeních, které jsou způsobilé vést k ochraně práv.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí proto uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž případnou protiústavnost spočívající v porušení základních práv jednotlivce již nelze napravit jiným způsobem.
Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nejsou rozhodnutími konečnými, u nichž by případné zásahy do základních práv stěžovatelky (vedle práva na fair proces, které tvrdila stěžovatelka, především vlastnické právo garantované čl. 11 Listiny základních práv a svobod) zůstaly definitivními a neodčinitelnými. Naopak charakter těchto opaření, jak vyplývá z ust. §23c zákona o ochraně spotřebitele, je předběžný a dočasný. Zajištění zboží bude trvat do doby, než bude pravomocně rozhodnuto ve věci samé, tj. do doby, než bude rozhodnuto o propadnutí zboží nebo naopak o tom, že se nejedná o výrobky porušující práva duševního vlastnictví (§23c odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele). V průběhu řízení ve věci samé bude zajištěné zboží podrobováno bližšímu zkoumání a v rámci tohoto řízení je stěžovatelka oprávněna vznášet námitky a předkládat důkazy, dokládající, zda zajištěné zboží porušuje či neporušuje práva duševního vlastnictví. Teprve výsledky takového řízení jsou s to ukázat, zda zajištění zboží bylo zákonným a ústavně konformním omezením ústavně zaručených základních práv (především vlastnického práva).
Ústavní soud nesouhlasí ani s názorem stěžovatelky uvedeným v doplnění ústavní stížnosti, které je svou podstatou nesouhlasnou reakcí na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 738/06, v němž stěžovatelka namítá, že řízení o zajištění zboží podle §23c zákona o ochraně spotřebitele a řízení o správním deliktu klamání spotřebitele podle §8 odst. 2 cit. zák. představují dvě samostatná řízení, jejichž předmět se liší. Dle stěžovatelky v řízení o zajištění zboží celní úřad řeší předběžnou otázku, zda zboží porušuje práva duševního vlastnictví či nikoli, a v řízení o správním deliktu řeší, zda zboží klame spotřebitele či nikoli. V navazujícím řízení o správním deliktu klamání spotřebitele celní úřad z rozhodnutí o zajištění zboží nevychází a nehodnotí jeho zákonnost či správnost.
Ústavní soud zastává názor, že pokud se dle ustanovení §8 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele za klamání spotřebitele považuje také nabídka nebo prodej výrobků nebo zboží porušujících některá práva duševního vlastnictví, jakož i skladování těchto výrobků nebo zboží za účelem nabídky nebo prodeje, pak otázka, zda se jedná o zboží způsobilé klamat spotřebitele právě z důvodů porušení práva duševního vlastnictví, musí být projednána v rámci řízení o správním deliktu klamání spotřebitele. Jinými slovy, jak již bylo výše uvedeno, správní orgán se musí zabývat otázkou, zda se v dané věci jednalo o zboží porušující práva duševního vlastnictví (k jehož zajištění by tedy oprávněně došlo), a byl proto spáchán delikt klamání spotřebitele, nebo zda se v daném případě nejednalo o zboží porušující práva duševního vlastnictví, a je třeba postupovat dle §23c odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele a opatření o zajištění zboží zrušit (event. následně dalšími právními prostředky řešit otázku případné náhrady škody způsobené opatřením o zajištění zboží, a to především v návaznosti na výsledky předchozího řízení).
Uvedené konstatování platí tím spíše, že vlastní opatření celního orgánu, kterým se zajišťuje zboží, je činěno ústně a je pouze vyhotovován úřední záznam o jeho provedení (úřední záznam, přestože k němu má výhrady, stěžovatelka ani v petitu ústavní stížnosti nenapadá). O námitkách podaných ve lhůtě 3 dnů je pak povinen rozhodnout ředitel celního úřadu neprodleně. Z toho je zřejmé, že v ústním opatření, ani v rozhodnutí o námitkách nemůže být konečným a vyčerpávajícím způsobem rozhodnuto o tom, zda se skutečně jedná o zboží porušující práva duševního vlastnictví. Za dané situace ani Ústavní soud nemůže být oprávněný, aby v podstatě v postavení první soudní instance přezkoumával konkrétní ústní opatření (rozhodnutí o námitkách proti němu) celního orgánu o zajištění zboží, vykazujícího znaky zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví.
Ústavní soud dodává, že odkaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu, týkající se předběžných opatření vydaných v občanskoprávním řízení, je nepřípadný, neboť se jedná o zcela jiný typ řízení.
Ústavní soud podotýká, že důvodem odmítnutí ústavní stížnosti tedy není, že dosud nebyly vyčerpány všechny opravné prostředky směřující proti napadeným rozhodnutím celních orgánů (ve smyslu konečného rozhodnutí ze strany správních soudů), ale že ústavní stížnost je předčasná, neboť stěžovatelka má jiné prostředky, které jsou způsobilé vést k ochraně jejích práv, a to v řízení o správním deliktu.
Rozhodování Ústavního soudu o nyní podané ústavní stížnosti by proto, bez ohledu na výsledek řízení u správních soudů, bylo předčasné a představovalo by nepřípustný zásah do rozhodovací pravomoci jiných orgánů veřejné moci.
S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2007
Stanislav Balík
soudce zpravodaj