ECLI:CZ:US:2007:2.US.744.06
sp. zn. II. ÚS 744/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele DELVITA, a. s., se sídlem Za Panskou zahradou č. p. 1018, 252 19 Rudná, zastoupeného JUDr. Karlem Trojanem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Na Žertvách 2230/42, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4.září 2006, č. j. 6 Cmo 156/2006-117, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2005, č. j. 48 Cm 160/2002-91, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a EUROPEN TRADING HOUSE spol. s r. o., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy České republiky, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel byl v řízení, které vyvolal vedlejší účastník, žalován o zaplacení částky 2.013.000 Kč s příslušenstvím. Původně se jednalo o pohledávku firmy Ing. I. P.-PATENIDIS FRUIT (dále jen "firma Patenidis"). Ta byla touto firmou postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 14. 5. 2001 (v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je chybně uvedeno, že jde o smlouvu ze dne 14. 5. 2004) vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatel namítal její neplatnost pro neurčitost, protože podle jeho názoru vedlejší účastník řádně neidentifikoval postoupené pohledávky. Dále namítal, že oznámení postupitele o postoupení pohledávky bylo stěžovateli oznámeno dopisem ze dne 14. 5. 2002, v době, kdy na firmu Patenidis byl již veden konkurz. Z toho dovozoval, že vedlejší účastník nebyl oprávněn v postavení úpadce takový krok právoplatně učinit. Z okolnosti, že se tak stalo až více jak rok po uzavření postupní smlouvy, usuzoval, že ve skutečnosti byla uzavřena později ve snaze neoprávněně zmenšit konkurzní podstatu. Konečně namítal započtení své pohledávky ve stejné výši, o níž tvrdil, že mu vznikla na základě smlouvy s firmou Patenidis o propagaci jeho výrobků a která byla započtena třemi samostatnými dohodami o započtení, které předložil, a které byly za jeho stranu podepsány pracovnicí účtárny, I. P., a za firmu Patenidis osobou, kterou se podle podpisu nepodařilo identifikovat.
Stěžovatel byl v řízení uznán povinným zaplatit vedlejšímu účastníkovi žalovanou pohledávku včetně příslušenství. V ústavní stížnosti brojí proti rozsudkům obecných soudů argumentací, která je v podstatě totožná s argumentací, kterou uplatnil jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení před odvolacím soudem. Tvrdí, že soudy postupovaly zcela svévolně, neboť ignorovaly zásadní důkazy, tvrzení a právní argumenty, které v řízení uplatnil a bez jakéhokoliv odůvodnění neumožnily výslech jím navržených svědků, ačkoliv k důkazům předloženým druhou stranou bylo přihlíženo a všechny jí navržené důkazy byly provedeny. V této souvislosti rozvádí svoji interpretaci důkazů provedených v rámci soudního řízení a z ní dovozuje, že obecné soudy učinily chybné skutkové závěry a na základě nich i nesprávně posoudily předmět sporu po stránce právní. Vedle toho pak dále namítl, že soudy nevedly žádné dokazování ohledně toho, kdo za firmu Patenidis podepsal jím předložené tři dohody o započtení pohledávek, aniž však uvedl jaké důkazy, které v tomto směru navrhl, nebyly soudy provedeny. Konkrétně pak vytýká, že nebyl proveden jím navržený důkaz svědectvím V. S., vedoucí jeho všeobecné účtárny, jejíž výpověď považuje za klíčový důkaz k prokázání existence pohledávky, kterou uplatnil na základě výše uvedených tří dohod k započtení. Cítí se tím zkrácen na svých procesních právech, neboť soudy vyhodnotily tuto pohledávku jako fiktivní, a proto ji k započtení neuznaly.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pod tímto zorným úhlem posuzoval Ústavní soud důvodnost podané ústavní stížnosti.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Praze, především k posouzení otázky, jak bylo v průběhu řízení nakládáno s důkazy, které byly navrženy stěžovatelem. Ze spisu zjistil, že stěžovatel navrhl, poté, co po skončení jednání dne 20. 4. 2005 byl poučen podle §119a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), mimo jiné, důkaz svědeckou výpovědí svědkyně I. P. (jeho bývalé zaměstnankyně) k prokázání existence pohledávky stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi, kterou uplatňoval k započtení. Následně pak písemným podáním ze dne 26. 4. 2005 navrhl, aby k téže otázce byla ještě vyslechnuta svědkyně V. S., která byla jeho zaměstnankyní stále.
Soud prvního stupně obeslal toliko svědkyni P., a pokud jde o svědkyni S. uložil stěžovateli, aby zajistil její účast u jednání, které se konalo dne 26. 10. 2005. Ještě před tímto jednáním zaslal stěžovatel soudu sdělení, že svědkyně je nemocná, a proto její účast u soudu nemůže zajistit. U tohoto jednání však byla vyslechnuta další svědkyně navržená stěžovatelem - I. P.. Soud po skončení její výpovědi opětovně poučil účastníky řízení podle §119a o. s. ř. Po tomto poučení stěžovatel navrhl provedení několika listinných důkazů, které byly všechny provedeny. Svědectví svědkyně S. ani žádné další důkazy v této věci nenavrhl. Soud další návrhy stěžovatele i vedlejšího účastníka na doplnění dokazování zamítl. V protokole o jednání ani v odůvodnění rozsudku tento svůj postup výslovně nezdůvodnil. Stěžovatel v odvolání namítal, že nalézací soud nevedl žádné dokazování ohledně dohod o započtení a že nebyl proveden důkaz svědectvím svědkyně S.. Odvolací soud tuto skutečnost zmiňuje v odůvodnění svého rozhodnutí a učinil závěr, že soud prvního stupně provedl všechny důkazy k prokázání rozhodných skutečností.
Neprovedení důkazu svědectvím svědkyně S. není samo o sobě vadou řízení, neboť soud nemusí provést všechny důkazy navržené stranami. Za vadu lze považovat pouze stav, kdy neprovedení navrženého důkazu není soudem zdůvodněno. Jde o případ tzv. opomenutých důkazů, tj. o stav, kdy z celého průběhu řízení a z obsahu odůvodnění nelze dovodit, že možnost provedení takového důkazu soud nebral vůbec do úvahy. Tak tomu však v daném případě nebylo, neboť z obsahu odůvodnění soudu prvního stupně vyplývá jeho závěr, že provedené důkazy postačovaly k prokázání rozhodných skutečností. Z toho lze dovodit, že provádění dalších důkazů považoval za nadbytečné. V okolnosti, že obecné soudy v protokole o jednání ani v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedly důvody, které je vedly k neprovedení uvedeného důkazu, je možno spatřovat pochybení, nejde však o pochybení tak závažné, že by nutně muselo způsobit porušení základních práv (shodně viz nález sp. zn. I. ÚS 189/05). Ústavní soud vychází z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci rozhodnutí. Nelze totiž přehlížet, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zahrnuje též právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě.
Výtka, že soudy neprováděly žádné důkazy k prokázání toho, kdo podepsal za firmu Patenidis dohody o započtení jde k tíži stěžovatele, který žádný další důkaz nenavrhl a soud v řízení, které je ovládáno zásadou projednací a nikoliv zásadou vyšetřovací, nebyl ani oprávněn, při povinnosti zachovat rovnost stran, žádné další důkazy provádět. Ústavní soud tak uzavírá, že podmínky řádného procesu ze strany obecných soudů nebyly porušeny.
Další výhrady stěžovatele se pohybují v rovině hodnocení zjištěného skutkového stavu. Otázka hodnocení důkazů je sféra, do níž Ústavní soud zásadně nezasahuje, neboť nevykonává přezkumný dohled nad činností obecných soudů a výjimečná situace, za níž tak může učinit, tak, jak je uvedeno shora, v daném případě nenastala. Závěry obecných soudů jsou logické, opírají se o provedené důkazy a vycházejí z interpretace zákonných ustanovení, která nevybočuje z obvyklého výkladu právních předpisů.
Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu