ECLI:CZ:US:2011:2.US.747.11.1
sp. zn. II. ÚS 747/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. akad. malíře J. B., 2. Z. B., 3. Ing. Č. B., 4. K. B., 5. J. D., 6. A. D., všichni zastoupeni JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Na Příkopě 391/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010 č.j. 28 Cdo 3754/2010-95, výroku I. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2008 čj. 69 Co 326/2008-77 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 10. 2007 čj. 9 C 227/2004-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na pokojné držení majetku, požadují zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými nebylo vyhověno žalobě, jíž se jako postupníci domáhali vydání v žalobě specifikovaných náhradních pozemků. Rovněž požadují zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné jejich dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Stěžovatelé nesouhlasí s odůvodněním všech výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Zdůrazňují, že žalobou se domáhali u soudu uspokojení nároků na převod náhradních pozemků, neboť žalovaný, v původním řízení Pozemkový fond, nebyl dlouhodobě schopen uspokojit jejich oprávněné nároky. Jsou seznámeni s nálezem Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 6/2005, ale vycházejí z toho, že obecné soudy přistoupily k projednávané věci extrémně formalisticky a nerozlišily uvnitř skupiny postupníků případy, kdy se jedná o spekulativní postoupení pohledávky od případu, kdy se jednalo o řešení rodinné situace. Pro nejstarší generaci totiž bylo příliš náročné podstoupit pracné a obtížné uplatňování restitučních nároků, proto byly restituční nároky postoupeny uvnitř širší rodiny na příslušníky mladší generace a jejich partnery či manžely. Tento postup zvolila rodina ještě před zavedením oněch konečných lhůt pro vyřízení restitučních nároků a žaloba na převod náhradních pozemků byla podána ještě včas, tj. v roce 2004. Dle stěžovatelů není možné, aby v průběhu soudního řízení zanikl uplatněný nárok uplynutím lhůty, a to zvlášť za situace, kdy stěžovatelé, jako tehdejší žalobci, neměli vliv na uspokojení svého nároku a nemohli tedy svojí aktivitou ovlivnit vyřízení restitučního nároku. Takovýto náhled na věc by byl popřením dlouhodobě uplatňované zásady, že podaná žaloba staví běh promlčecí nebo prekluzivní lhůty. Paradoxně tak dochází k situaci, kdy Pozemkový fond, jako žalovaný, v řízení před obecnými soudy uspěl na základě svého liknavého a svévolného postupu při vyřizování restitučních nároků.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy s odvoláním na platnou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nevyhověly žalobě stěžovatelů, jíž se domáhali vůči Pozemkovému fondu uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétních pozemků dle §11 odst. 2 zákona o půdě, neboť stěžovatelé nárok na poskytnutí náhradních pozemků odvíjeli od smluv o postoupení pohledávek uzavřených s oprávněnými osobami a sami tak nebyli původně oprávněnými osobami, které by splňovaly požadavky §4 a §6 odst. 1 zákona o půdě, případně dědici této osoby. Jejich nárok proto zanikl v důsledku tzv. restituční tečky ke dni 31. 12. 2005 na základě čl. VI zák. č. 253/2003 Sb., s přihlédnutím k §13 odst. 6, 7. zák. č. 229/1991 Sb., a to nezávisle na tom, kdy byla žaloba podána, přičemž v této souvislosti soudy v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/2005. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, neboť za situace, kdy rozhodnutí městského soudu je založeno na již přijaté judikatuře Nejvyššího soudu, nebylo možné rozsudku odvolacího soudu přiznat zásadní právní význam dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s obecnými soudy provedeným výkladem tzv. jednoduchého práva, tj. posouzením dopadů zákona č. 253/2003 Sb. a následného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, kterými byla v zákoně o půdě upravena tzv. restituční tečka. Stěžovatelé přitom dovozují určitou výjimečnost jejich případu a vyžadují, aby v jejich případě ze strany obecných soudů nebylo ve smyslu tzv. restituční tečky postupováno.
Ústavní soud předesílá, že ve své judikatuře opakovaně potvrdil aplikovatelnost nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/2005 v případě rozhodování obecných soudů o žalobách postupníků a jejich rozhodnutí, ve kterých dovodily zánik nároku z důvodu prekluze, označil za ústavně konformní (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 606/08, II. ÚS 2397/07, II. ÚS 643/08, II. ÚS 310/09, I. ÚS 1788/09, I. ÚS 2523/09, IV. ÚS 3362/09, IV. ÚS 1078/10 a řada dalších). Stejně tak činí i v projednávané věci a na závěry prezentované ve svých předchozích rozhodnutích v podrobnostech odkazuje.
Ústavní soud pouze uvádí, že zmiňovaným nálezem bylo zrušeno ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. Sb., stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků, ovšem jen ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a k jejich dědicům. V odůvodnění nálezu Ústavní soud podrobně vyložil, z jakého důvodu vyjmul z dosahu derogačního výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Mimo jiné uvedl, že "smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 - §852), a tudíž je lze postoupit na základě ustanovení §524 občanského zákoníku, bylo rozšířit možné alternativy uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, podle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadly i na postupníky. Platí v této souvislosti, že pekunární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupující museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem, pročež na jejich straně při posuzování podle §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě (ve znění zákona č č. 253/2003 Sb.) a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (článek 1 odst. 1 Ústavy), případně rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva z článku I. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod".
V daném případě tedy k zániku práva došlo uplynutím v zákoně stanovené doby 2 let, tj. dnem 31. 12. 2005, a stěžovatelé jako postupníci se po jejím marném uplynutí nemohou oprávněně domáhat práva na převod náhradních pozemků, bez ohledu na to, že ohledně jejich nároku na vydání náhradních pozemků probíhal soudní spor. Stěžovatelům však i po uplynutí lhůty zůstal postoupený nárok zachován jen s limitací způsobu jeho uspokojení, tj. peněžním plněním.
Tvrzení stěžovatelů, že jejich nárok bylo třeba od jiných případů odlišit, nepovažoval Ústavní soud za relevantní, neboť rozhodující pro jeho závěr bylo zjištění, že stěžovatelé nabyli a uplatnili svůj nárok z titulu smlouvy o postoupení pohledávky, tedy jako postupníci, nikoliv jako oprávněná osoba, které vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě (tj. původní restituent), či její dědic. Jakkoliv se subjektivně může jevit právní úprava v tom kterém konkrétním případě příliš "přísná", nelze shora uvedené předpisy vykládat natolik extenzivně, že by umožňovaly individuální přístup k jednotlivým postupníkům a shora uvedené závěry by nebyly aplikovány na neurčitý okruh postupníků z tzv. "širší rodiny", nebo byla dovozována povinnost soudu posuzovat, zda v tom kterém případě se jednalo o postoupení pohledávky z důvodů spekulativních či nikoliv.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti v rámci stanoveném rozsahem svých kompetencí uzavírá, že z hlediska ústavnosti nemá závěrům obecných soudů co vytknout, neboť obecné soudy, které při svém rozhodování respektovaly uvedený nález Ústavního soudu a dovodily zánik nároku stěžovatelů coby postupníků na náhradní pozemek, postupovaly ústavně konformně.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu