ECLI:CZ:US:2003:2.US.750.02
sp. zn. II. ÚS 750/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci stěžovatele J. H., zastoupeného advokátkou JUDr. J. H., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 4. 2. 2000, čj. 3 Cm 7/2000-21, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 8. 2002, čj. 7 Cmo 357/2000-35, za účasti Krajského obchodního soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2002 a doplněnou 3. 1. 2003 a 13. 10. 2003, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Krajského obchodního soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zakotvená v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis bývalého Krajského obchodního soudu v Brně, sp. zn. 3 Cm 7/2000, z něhož zjistil následující:
Krajský obchodní soud v Brně vydal dne 25. 11. 1999, pod čj. 3 Sm 369/99-10, směnečný platební rozkaz, jímž stěžovateli (žalovanému č. 4) a dalším žalovaným č. 1. - 3. uložil povinnost, aby do tří dnů zaplatili žalobci společnosti D. , spol. s r.o., společně a nerozdílně směnečný peníz 432.755,- Kč a náklady řízení v částce 30.162,- Kč nebo aby v téže lhůtě počítané ode dne doručení platebního rozkazu podali odůvodněné námitky. Stěžovatel podal proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky. Krajský obchodní soud v Brně jeho námitky odmítl jako pozdě podané svým usnesením ze dne 29. 12. 1999, čj. 3 Sm 369/99-15. Stěžovatel se proti tomuto usnesení odvolal. V odvolání uvedl, že námitky podal opožděně z omluvitelných důvodů, neboť byl po podstatnou část běhu lhůty mimo území České republiky. Současně podal návrh na prominutí zmeškání lhůty. Krajský obchodní soud v Brně rozhodl o návrhu stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty usnesením ze dne 4. 2. 2000, čj. 3 Cm 7/2000-21. Zmeškání lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu mu neprominul. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že návrh na prominutí zmeškání lhůty je třeba podat spolu se zmeškaným úkonem do 15 dnů po odpadnutí překážky. Pokud tvrzená překážka skončila dne 14. 12. 1999, kdy námitky byly skutečně podány, 15denní lhůta k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty skončila dnem 29. 12. 1999. Stěžovatel však návrh učinil až podáním ze dne 27. 1. 2000. Stěžovatel se proti tomuto usnesení odvolal. V odvolání uvedl, že o prominutí zmeškání lhůty požádal až poté, kdy zjistil, že námitky nepodal včas. Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení soudu prvního stupně svým usnesením ze dne 2. 8. 2002, čj. 7 Cmo 357/2000-35. Se závěrem soudu prvního stupně se ztotožnil. Upozornil na to, že návrhu nelze pro nesplnění podmínky jeho včasného podání vyhovět, neboť předpoklady pro prominutí zmeškání lhůty jsou v zákoně stanoveny taxativně. Dalším usnesením ze dne 2. 8. 2002, čj. 7 Cmo 312/2002-37, potvrdil i usnesení, jímž soud prvního stupně odmítl námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu jako opožděné.
Stěžovatel napadl usnesení Krajského obchodního soudu v Brně o neprominutí zmeškání lhůty k podání námitek a navazující potvrzující usnesení Vrchního soudu v Olomouci projednávanou ústavní stížností. Uvádí v ní, že existovaly závažné okolnosti, pro něž námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu podal opožděně. Za omluvitelný důvod považuje jeho nepřítomnost na území České republiky po podstatnou dobu běhu lhůty. Dle svého přesvědčení se s podáním námitek zpozdil o pouhých několik hodin. Namítl dále, že směnečný platební rozkaz byl vydán přes překážku litispendence, neboť řízení o stejném návrhu bylo v dřívější době zastaveno v důsledku jeho zpětvzetí. Vyslovil rovněž názor, že soud postupoval při aplikaci ustanovení §175 odst. 3 občanského soudního řádu nepřiměřeně přísně, neboť ze tří dnů běhu lhůty stěžovatel pobýval téměř dva dny mimo své bydliště, z toho částečně mimo území republiky, přičemž den jeho návratu byl dnem pracovního klidu. Následná doba na přípravu námitek byla nedostatečná. Přes uvedené okolnosti nabyl směnečný platební rozkaz právní moci.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Brně poukázal na obsah ústavní stížnosti, z něhož plyne, že stěžovatel nepopírá zmeškání lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Pokud neměl, jak tvrdí, dostatek času k podání námitek pro omluvitelné překážky, mohl současně s podanými námitkami požádat soud o prominutí zmeškání lhůty. Této možnosti však nevyužil včas, nýbrž až s prodlením celých 29 dnů. Napadené rozhodnutí považuje tudíž za správné. Tvrzení stěžovatele o tom, že směnka byla proti ostatním odpůrcům shledána za neplatnou, označil za nepravdivé. Upřesnil, že předmětem řízení byla formálně platná směnka a všichni žalovaní byli zavázáni solidárně k její úhradě žalobci. Navrhl proto, aby Ústavní soud návrh stěžovatele jako nedůvodný zamítl.
Vrchní soud v Olomouci odkázal ve vyjádření na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž své právní závěry zcela zřetelně formuloval a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel spatřuje porušení hlavy páté Listiny, tj. práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 a násl. Listiny v tom, že obecné soudy nepřiměřeně aplikovaly příslušná ustanovení zákona.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr. Stěžovatel v ní vedle věcných argumentů, jimiž odůvodňuje své přesvědčení, že neměl být zavázán k povinnosti zaplatit směnku, polemizuje s právními závěry obecných soudů, jež nevyhověly jeho návrhu na prominutí zmeškání lhůty. V podstatě se tak domáhá přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn, neboť není dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a do jejich nezávislého rozhodování nemůže zasahovat. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pokud by jeho právní závěry byly výsledkem takové interpretace a aplikace právních předpisů, jež je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, či výsledkem svévolné interpretace příslušných právních předpisů (srov. např. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17 a násl.). Ústavní soud se tudíž zabýval ústavností interpretace a aplikace použitých ustanovení.
Stěžovatel namítá, že soudy aplikovaly ustanovení §175 odst. 3 občanského soudního řádu nepřiměřeně přísně. Poukazuje na to, že prokazatelně pobýval ze tří dnů lhůty k podání námitek téměř dva dny mimo své bydliště. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí námitek stěžovatele, jež předcházelo vydání napadených rozhodnutí, soud v něm prioritně řešil otázku včasnosti podaných námitek. Takový postup plně odpovídá dikci ustanovení §175 odst. 4 občanského soudního řádu, dle něhož soud věcně přezkoumává toliko včas podané námitky. Opožděné námitky je povinen odmítnout (§175 odst. 3, věta druhá občanského soudního řádu). Zákon sice váže podání námitek na velmi krátkou lhůtu (§175 odst. 1 občanského soudního řádu), nepřipouští však v této otázce jakékoli uvážení. Soud neměl tudíž jinou možnost, než opožděné námitky odmítnout. Námitka "nepřiměřené přísnosti" tak nemá jakoukoli oporu v zákoně a z hlediska ústavních principů spravedlivého řízení je zjevně nepřípadná.
Pokud stěžovatel neměl, jak tvrdí, dostatek času k podání námitek z omluvitelných důvodů, měl spolu s námitkami (byť opožděnými) požádat soud o prominutí zmeškání lhůty. Z odůvodnění napadených rozhodnutí však vyplývá, že tento návrh podal až v souvislosti s odvoláním proti usnesení o odmítnutí námitek. Oba soudy aplikovaly při rozhodování o návrhu na prominutí zmeškání lhůty ustanovení §58 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon. Z dikce tohoto ustanovení vyplývají jednotlivé taxativně stanovené předpoklady pro prominutí zmeškání lhůty, mezi něž patří podmínka, aby návrh byl podán spolu se zmeškaným úkonem do 15 dnů po odpadnutí překážky. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že tvrzená překážka - cesta do zahraničí - odpadla dne 14. 12. 1999, kdy stěžovatel také podal námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu. Od tohoto okamžiku počítal lhůtu k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty a dospěl k závěru, že návrh stěžovatele ze dne 27. 1. 2000 byl podán po uplynutí stanovené 15denní lhůty. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Dodal k tomu, že je zcela nadbytečné zabývat se otázkou, zda důvod zmeškání byl ve smyslu §58 odst. 1 občanského soudního řádu omluvitelný. Ústavní soud konstatuje, že oba soudy svá zjištění stran opožděnosti návrhu na prominutí zmeškání lhůty srozumitelně, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Jejich závěr má oporu v provedeném dokazování (které stěžovatel nijak nezpochybňuje) a odpovídá dikci zákona.
Za dané situace, kdy stěžovatel opomenul podat návrh na prominutí zmeškání lhůty spolu se zmeškaným úkonem, nemůže Ústavní soud svým rozhodnutím jeho opomenutí suplovat. Pokud stěžovatel namítá, že byl přesvědčen o včasnosti svých námitek, a neměl tedy důvod žádat spolu s námitkami o prominutí zmeškání lhůty, je jeho tvrzení vzhledem k řádnému poučení o lhůtě k podání námitek, jež obsahoval směnečný platební rozkaz, zjevně nedůvodné. I pro stěžovatele platí zásada "vigilantibus iura" (každý nechť si střeží svá práva), která ovládá kontradiktorní řízení v právním státě a kterou je Ústavní soud povinen respektovat.
Ústavní soud připomíná, že předmětem napadeného usnesení soudu prvního stupně a následně i rozhodnutí odvolacího soudu byla výlučně otázka včasnosti podaného návrhu na prominutí zmeškání lhůty. Soudy obou stupňů se nemohly bez odpovědi na ni zabývat otázkou, zda stěžovatel zmeškal lhůtu z omluvitelných důvodů. Proto ani Ústavní soud, jenž se při svém rozhodování řídí zásadou subsidiarity, není oprávněn tuto okolnost přezkoumávat. Ze stejného důvodu je vyloučen i věcný přezkum směnečného platebního rozkazu (stěžovatel namítá neplatnost směnky a překážku litispendence), neboť ani obecné soudy kauzální námitky v důsledku opožděného podání námitek neřešily.
Ústavní soud tudíž neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu dle hlavy páté Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud má za to, že obecné soudy provedly výklad a aplikaci příslušných norem ústavně konformním způsobem a v mezích zákona. Jejich rozhodnutí je nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 5. listopadu 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu