ECLI:CZ:US:2002:2.US.753.2000
sp. zn. II. ÚS 753/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelů A) H. H., B) E. K., a C) J. H., všech právně zastoupených advokátem JUDr. V. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2000, čj. 27 Co 345/2000-109, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Ing. J. Ž., zastoupeného advokátem JUDr. V. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadli stěžovatelé v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Krajský soud tím, že zamítl žalobu stěžovatelů, porušil jejich právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 4 a 90 Ústavy České republiky a vlastnické právo ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 Ústavy. Dále došlo dle návrhu k porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to čl. 6, který podle stěžovatelů znamená odmítnutí spravedlnosti, a konečně čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě, když soudy neposkytly ochranu stěžovatelům pokojně užívat vlastnictví. Rozhodnutí soudu považují stěžovatelé i za diskriminační, a to proto, že byli odsouzeni k náhradě nákladů řízení. Navrhli odložení vykonatelnosti výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze i jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 2. 12. 1999, čj. 3 C 204/97-89, ve smyslu §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu pro Prahu-východ, sp. zn. 3 C 204/97, z něhož zjistil následující.
Okresní soud pro Prahu-východ rozsudkem ze dne 2. 12. 1999, čj. 3 C 204/97-89, zamítl žalobu stěžovatelů, kterou se domáhali, aby soud určil, že žalobci jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky pozemku číslo katastrální 1223/3 o výměře 284 m2 v katastrálním území Ř. (dále jen "předmětný pozemek"), a to na základě řádně uplatněného restitučního nároku po JUDr. J.H., a aby žalovanému byla uložena povinnost tento pozemek vyklidit. Z odůvodnění vyplývá, že stěžovatelé neprokázali naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§80c zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o.s.ř."). Stěžovatelé svůj naléhavý právní zájem dovozovali z toho, že Ústava i Listina chrání vlastnictví. Soud připustil, že pokud by stěžovatelé osvědčili, že jsou vlastníky předmětného pozemku, pak mají právo na ochranu svého vlastnictví, a to podle ustanovení §123 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Stěžovatelé se ovšem touto cestou ochrany svého vlastnického práva nedomáhali. V případě, že stěžovatelé podali žalobu určovací, pak musí prokázat naléhavý právní zájem. Ten ovšem soud neshledal, neboť naléhavý právní zájem je dán tehdy, kdyby se bez daného určení stalo právní postavení účastníků nejistým. Určovací žaloba má preventivní povahu, má poskytnout ochranu právu dříve, než bude porušeno. Není proto na místě tam, kde dané právo či právní vztah již porušeny byly. Naléhavý právní zájem by byl v projednávaném případě dán, pokud by stěžovatelé prokázali, že oni jsou skutečnými vlastníky pozemků. To však neprokázali. K vyklizení předmětného pozemku proto neshledal soud právní důvod. Vzhledem k tomu, že byli stěžovatelé v řízení neúspěšní, rozhodl soud, že žalovaný Ing. J. Ž. (nyní vedlejší účastník) má právo na náhradu nákladů.
Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že k podání žaloby na určení je aktivně legitimován vlastník pozemku nebo jeho dědic. Pouze ti mohou mít naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, pokud je jejich vlastnické právo zpochybněno. Proto se znovu zabýval skutkovým závěrem okresního soudu, že žalobci nejsou vlastníky sporného pozemku. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelé odvozují své vlastnické právo z toho, že vlastnictví pozemku bylo odňato jejich právnímu předchůdci podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru (dále jen "vládní nařízení č. 15/1959 Sb.). Vyplývá to z pravomocných rozhodnutí Okresního národního výboru v Říčanech, finančního odboru, ze dne 11. 2. 1960, čj. 17-133/60-88, a Okresního národního výboru Praha - východ, finanční komise, ze dne 14. 4. 1961, čj. 17-133/61-88. Z toho dle Krajského soudu vyplývá i závěr, že právním předchůdcům stěžovatelů se stala majetková křivda v důsledku skutečnosti uvedené v ustanovení §1 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen zák. č. 198/1993 Sb.). Je to patrné i z okolnosti, že uvedený zákon směřuje právě k nápravě majetkových křivd způsobených na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Stěžovatelé jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen zák. č. 403/1990 Sb.), aniž by ovšem svůj restituční nárok uplatnili podle §5 odst. 4 citovaného zákona. Soud ve svém rozsudku dovodil, že žádný z restitučních zákonů - ani zákon č. 198/1993 Sb. - automaticky nezpůsobuje neúčinnost uvedených správních rozhodnutí, na základě kterých ke křivdám došlo. Vlastnictví se neobnovuje automaticky, ale až na základě vydání nemovitosti povinnou osobou, ve smyslu §5 zák.č. 403/1990 Sb. To stěžovatelé ani netvrdili, ani neprokázali, a tímto způsobem se tedy vlastníky pozemku nestali. Vznik vlastnického práva odvozovali stěžovatelé i z věcné nesprávnosti správních rozhodnutí. K tomu ale odvolací soud uvedl, že se zkoumáním jejich eventuální věcné nesprávnosti nezabýval, neboť to pro obnovení vlastnického práva nepovažoval za rozhodné. I kdyby totiž byla tato správní rozhodnutí vadná, byla by i nadále právně účinná, a to až do okamžiku jejich případného zrušení výrokem soudu. Zkoumal pouze, zda napadnutá správní rozhodnutí nejsou nulitní. Dovodil, že je za nulitní nelze označit, neboť netrpí natolik závažnými vadami, jež by byly způsobilé nulitu vyvolat. Proto k obnovení vlastnického práva nedošlo ani z tohoto důvodu. Krajský soud shrnul, že se ztotožňuje se závěry soudu první instance, že stěžovatelé nejsou vlastníky sporného pozemku, a proto ani nejsou aktivně legitimováni k podání určovací žaloby, neboť na ní nemají naléhavý právní zájem. Rozsudek okresního soudu potvrdil, a to i ve výroku o nákladech řízení.
Rozhodnutí Krajského soudu napadli stěžovatelé projednávanou ústavní stížností. Dle jejich názoru neposkytl krajský soud ochranu jejich právům tím, že prohlásil, že nejsou vlastníky sporného pozemku, v důsledku toho nejsou aktivně legitimováni k podání určovací žaloby a nemají ani naléhavý právní zájem na určení vlastnictví. To je v rozporu s tím, že soud uznal, že se právním předchůdcům stěžovatelů stala majetková křivda. Byli tudíž vlastníky pozemku a ten jim byl svévolně a protiprávně odňat zločinným komunistickým režimem, tak jak zní dikce zákona č. 198/1993 Sb. Stěžovatelé dále uvádí, že, protože se jednalo o zločin komunistického režimu, musely být veškeré právní kroky subjektu za tento zločin odpovědného (MěNV v Ř.), kterými převáděl pozemek na další subjekty, neplatné. Uvedené "transakce" postrádaly navíc náležitosti, vyžadované tehdy platnými předpisy. K porušení práv stěžovatelů pak došlo i tím, že soud prohlásil, že zákon č. 182/1993 Sb. ani zákon č. 403/1990 Sb. bez dalšího nezpůsobují právní neúčinnost aktů (správních rozhodnutí), v jejichž důsledku ke křivdě došlo. Podle názoru stěžovatelů postačuje, když zákon "konstatuje zločinnou podstatu komunistického režimu", který stál za vydáním rozhodnutí, jímž byla jejich právním předchůdcům způsobena křivda. Stěžovatelé dále odkazují na nález Ústavního soudu č. 14/1994 Sb., týkající se hodnotové diskontinuity s komunistickým režimem. Domnívají se, že uvedené rozhodnutí Ústavního soudu krajský soud náležitě při svém rozhodování nezohlednil. Napadeným rozhodnutím krajského soudu, včetně rozhodnutí o nákladech řízení, tak došlo k porušení jejich shora uvedených ústavních práv.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení Krajský soud v Praze a vedlejšího účastníka řízení ing. J. Ž., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl jako nedůvodnou. Napadeným rozsudkem nedošlo k porušení Ústavy České republiky, Listiny ani Úmluvy v článcích uváděných ve stížnosti. Soud odkázal na odůvodnění rozsudku napadeného ústavní stížností, z něhož plynou důvody, které vedly k rozhodnutí ve věci samé. Výrok o náhradě nákladů řízení je odvislý od úspěchu ve věci samé. Stěžovatelé nebyli v řízení ve věci samé úspěšní, proto byli uznáni povinnými zaplatit žalovanému (vedlejšímu účastníku) náklady, jež mu ve sporu v souvislosti s právním zastoupením vznikly.
Vedlejší účastník uvedl, že obecné soudy rozhodly správně a po právu, neboť podmínkou určovací žaloby je prokázání naléhavého právního zájmu, který ovšem stěžovatelé neprokázali. Nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatelů, že správní rozhodnutí jsou neplatná a v rozporu s tehdy platnými předpisy. Tato rozhodnutí jsou platná, protože nebyla zrušena a ani netrpí takovými vadami, aby je bylo možno považovat za nulitní. Dále uvedl, že předmětnou nemovitost nabyl na základně řádné a náležitě registrované smlouvy, za cenu odpovídající tehdejším cenovým předpisům. Vedlejší účastník se ohradil proti tvrzení, že jeho matka byla členkou či kandidátkou KSČ. Členkou ani kandidátkou KSČ naopak nikdy nebyla. Uvedl, že byla pouze zaměstnaná na MěNV Ř. na stavebním odboru s tím, že smlouvy o zřizování osobního užívání pozemků spadaly do kompetence odboru finančního. Konečně dodal, že si je vědom, že se právním předchůdcům stěžovatelů stala odnětím pozemků křivda. Jejich eventuální vrácení by však vyvolalo křivdu novou, a to na jeho straně, protože o pozemek se řádně stará a stěžovatelé si podali u příslušných státních orgánů žádost o náhradu za pozemky, které se nevydávají, včetně předmětného pozemku č.1223/3.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v tomto ustanovení o.s.ř., nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení důkazů obecnými soudy znovu "hodnotit".
To plně platí i pro projednávaný případ. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §§2, 132, 157 o.s.ř.), a uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily. Takový právní názor považuje Ústavní soud za projev nezávislého soudního rozhodování. Skutečnost, že soudy nevyhověly návrhu stěžovatelů na určení vlastnictví k předmětnému pozemku a vyslovily právní názor, který se neztotožňuje s právním názorem stěžovatelů, nezakládá sama o sobě důvod, aby Ústavní soud návrhu vyhověl.
Ústavní soud považuje za vhodné vyjádřit se k tvrzení stěžovatelů, že zákon č. 198/1993 Sb. i nález Ústavního soudu č. 14/1994 Sb. vycházejí ze zločinnosti komunistického režimu, a v důsledku toho z hodnotové diskontinuity demokratického českého státu s ním. Uvedený závěr stěžovatelů je správný, vyvozují však z něj chybné právní důsledky. Právě z ideje hodnotové diskontinuity vznikla koncepce restitucí, jež stojí na tom, že zločinný režim způsobil aplikací tehdejších zákonů četné křivdy a tyto křivdy je třeba individuálně napravovat na základě zvláštní restituční procedury, v jejímž středu se nachází "oprávněná" osoba k restituci, nikoli "vlastník". Zločinnost komunistického režimu ani hodnotová diskontinuita tedy nevyústily v ČSFR v diskontinuitu právní. Zákony předlistopadového Československa neztratily automaticky platnost. Ústavní soud tak potvrzuje závěr obecných soudů, že ani zák. č. 198/1993 Sb. ani žádný z restitučních zákonů "neobnovuje vlastnické právo" ex lege. Ústavní soud shodně s obecnými soudy nezpochybňuje, že se stěžovatelům stala křivda, avšak k jejímu odstranění (zmírnění) měli v určených lhůtách využít zákonný postup, což neučinili. Vlastníky se tudíž nestali.
Obdobně posuzuje restituční nároky i Evropský soud pro lidská práva ve světle čl. 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě. Jak v řadě stížností směřujících proti ČR nebo Slovensku zdůraznil, není z důvodu ratione temporis příslušný posuzovat soulad či rozpor s Evropskou úmluvou u těch aktů vyvlastnění, k nimž došlo před 18. 3. 1992, kdy ČSFR Evropskou úmluvu ratifikovala. Evropský soud taktéž vyslovil v četných restitučních záležitostech svou nepříslušnost ratione materiae, neboť restituenti nejsou vlastníky ve smyslu čl. 1 Protokolu a Evropská úmluva negarantuje žádné "právo na restituci".
Ústavní soud neshledává ústavně nekonformním postup krajského soudu ani v souvislosti s tvrzením stěžovatelů, že transakce s původně vlastněným pozemkem jsou neplatné. Pro danou záležitost je rozhodná platnost správních rozhodnutí, jimiž byl pozemek předchůdcům stěžovatelů odňat, nikoli platnost pozdějších transakcí s ním. Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku s touto otázkou vypořádal, když konstatoval, že "po opakování důkazu originály zmíněných rozhodnutí však dospěl k závěru, že netrpí takovými vadami, aby je bylo možno považovat za nulitní".
Jak vyplývá z mnoha dřívějších rozhodnutí, může Ústavní soud poskytnout ve smyslu čl.11 Listiny ochranu vlastnictví existujícímu, nikoli tvrzenému, resp. v této věci nenabytému. Poukaz stěžovatelů na údajné porušení tohoto článku Listiny je tedy nepřípadný.
Pokud se jedná o tvrzené porušení článků 90 a 95 Ústavy České republiky, je z jejich systematického řazení v Ústavě zřejmé, že v podstatě garantují zásadní principy soudní moci a neupravují ústavně garantované základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst.1 písm. d) Ústavy. V tomto smyslu nepodléhají uvedená ustanovení kontrole Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo porušení ústavně zaručených práv či svobod navrhovatele, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
S přihlédnutím ke způsobu vyřízení ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za možné rozhodnout o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu