ECLI:CZ:US:2000:2.US.76.2000
sp. zn. II. ÚS 76/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. L. H., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7.12.1999, č.j. 55 Co 586/99-26, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25.8.1999, č.j. 11 C 96/99-5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7.12.1999, č.j. 55 Co 587/99-28, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.10.1999, č.j. 11 C 96/99-14, o náhradě škody, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7.12.1999, č.j. 55 Co 586/99-26, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25.8.1999, č.j. 11 C 96/99-5, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7.12.1999, č.j. 55 Co 587/99-28, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.10.1999, č.j. 11 C 96/99-14, když tvrdil, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na ústavně zaručenou svobodu projevu, neboť ukládáním pořádkových pokut byla a nadále je tato svoboda protiprávně potlačována. Obecné soudy, podle jeho názoru, porušily základní právo zaručené stěžovateli článkem 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 9 odst. 1 a článkem 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel uvádí, že se u soudu domáhá náhrady škody podle zákona č. 58/1969 Sb. a připouští, že k ilustraci frapantnosti nezákonného postupu použil slovní obrany, které sice nejsou obvyklé v běžné hovorové řeči, ale v daném případě:
- odpovídají stěžovatelem zastávaným názorům, získaným informacím a poznatkům, jejichž rozšiřování je zaručeno ústavou, jakož i zkušenostem, které z pobytu na území státu nabyl,
- nebyly učiněny v cílem někoho hrubě urazit, neboť zásadně odrážely pravdivé skutečnosti a měly pouze dokumentovat již dále neúnosný, avšak odpovědnými pracovníky přehlížený, stav v oblasti výkonu státní moci,
- jsou výrazem svobody myšlení a svobody projevu jedince, který je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva oprávněn veřejně vyslovit názor, a to i způsobem, za nějž mu byla opakovaně uložena pořádková pokuta, zakládá-li se tento veřejně vyslovený názor na pravdě (pravdivost tvrzení stěžovatele nebyla vyvrácena),
- neměly za následek hrubé stěžování postupu řízení ani narušení důstojného průběhu řízení.
Na podporu své argumentace se stěžovatel dovolává i vybraných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Ústavní stížnost není důvodná.
Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25.8.1999, č.j. 11 C 96/99-5, byla stěžovateli podle §53 odst. 1 obč. soudního řádu uložena pořádková pokuta ve výši 1 000,- Kč za učinění hrubě urážlivého podání, když jeho žaloba obsahuje řadu vulgárních výrazů. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7.12.1999, č.j.55 Co 586/99-26, bylo prvostupňové rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty potvrzeno. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.10.1999, č.j. 11 C 96/99-14 byla stěžovateli, kromě jiného, uložena další pořádková pokuta, tentokrát ve výši 5 000,- Kč, na základě zjištění soudu, že stěžovatel i v dalším podání použil vulgárních výrazů, navíc se v něm uchýlil k několika urážlivým invektivám na adresu soudu. Městský soud usnesením ze dne 7.12.1999, čj. 55 Co 587/99-28, výrok o uložení další pořádkové pokuty potvrdil.
Ustanovení čl. 17 odst. 1 Listiny zaručuje každému svobodu projevu a právo na informace, tj. právo svobodně (nerušeně) projevovat své myšlenky, příp. své znalosti, a právo být informován. Svoboda projevu je konkretizována v čl. 17 odst. 2 Listiny, v němž se projevem rozumí vyjádření názoru. V tomto smyslu je vhodné chápat svobodu projevu jako právo vyjádření svých myšlenek, resp. idejí, vědomostí (znalostí), představ, přání apod., a to jak vůči určitému adresátu, tak veřejně vůči komukoliv. Také toto právo je však nutno pojímat v jeho společenském kontextu. Ústavní soud již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 359/96 (Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8, str. 367. Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1998) konstatoval, že svoboda projevu a vyjádření vlastních názorů nemá charakter filosofické kategorie, ale jako pojem ústavněprávní při své aplikaci na konkrétní skutkový základ podléhá obvyklým zásadám a pravidlům právní interpretace. Ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory, bez ohledu na případně možné omezení zákonem (čl. 17 odst. 4 Listiny), je již obsahově omezeno právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy a hodnoty; nejen tato obsahová omezení mohou právo vyjadřovat názory zbavit jeho ústavní ochrany, neboť i forma, jíž se názory navenek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná. Vybočí-li publikovaný názor z mezi v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku a jako takový se pravidla ocitá již mimo rámec ústavní ochrany. Přístup Ústavního soudu konvenuje rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva při aplikaci čl. 10 Úmluvy. Byť soud uznává, že svoboda projevu se vztahuje též na "informace" nebo "myšlenky", které urážejí, šokují nebo zneklidňují stát nebo určitou vrstvu obyvatelstva, současně vyslovuje, že osoba, která tvrdí, že její svoboda projevu byla zbytečně omezena, musela ji sama vykonávat způsobem konsistentním s demokratickými principy; musela být v dobré víře ohledně legitimity svých tvrzení a vyslovit je způsobem slučitelným s demokratickými cíli (např. rozsudek ve věci Observer a Guardian versus Spojené království z roku 1991, A-216, a to na základě rozsudků počínaje případem Handyside z roku 1976, A-24, přes případ Lingens z roku 1986, A -103 a případ Oberschlick z roku 1991, A 204). V rozsudku ve věci Handyside (§49) výslovně uvedl, že kdokoli vykonává práva svobody garantované prvním paragrafem čl. 10 Úmluvy, má určité povinnosti a nese určitou odpovědnost. Mezi tyto lze právem zahrnovat závazek vyhnout se v mezích možností urážejícím výrazům, které lze pokládat za útok na práva jiných. Z toho vyplývá, že v podstatě lze pokládat za nezbytné, v určitých demokratických společnostech, sankcionování či prevenci před urážlivými útoky proti objektům ochrany, pokud "formality", "podmínky", "omezení" či "sankce" jsou přiměřené legitimnímu účelu.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by bylo napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základního práva stěžovatele na svobodu projevu ve smyslu čl. 17 Listiny, či k porušení čl. 9 a 10 Úmluvy. neboť sankce, uložené mu obecnými soudy, nikterak jeho základní právo projevovat myšlenky, šířit informace neomezily. Sankce mu byly uloženy za nekultivovaný způsob jejich šíření, když v určitých situacích (mezi něž patří i soudní řízení) je třeba volit adekvátní výrazové prostředky respektující obecně přijímané zásady ekvity.
Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně , dne 3. srpna 2000
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu