Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.01.2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 14/21 SbNU 101 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.77.2000

sp. zn. II. ÚS 77/2000 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti M. Š., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 1999, č.j. 22 Cdo 1186/98-117, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 1998, č.j. 11 Co 371/97-95, a rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 2. 1997, č.j. 5 C 163/96-76, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníků řízení, a 1/ BFT T., spol. s r.o., a 2/ ESSO, s.r.o., IČO 43870198, jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Stěžovatelka podala dne 4. 2. 2000 k poštovní přepravě ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 1999, č.j. 22 Cdo 1186/98-117. Tímto rozsudkem bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 1998, č.j. 11 Co 371/97-95, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 2. 1997, č.j. 5 C 163/96-76. Podle názoru stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její práva podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu, sp. zn. 5 C 163/96, který je veden u Okresního soudu v Domažlicích, vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Na základě žaloby stěžovatelky rozhodoval Okresní soud v Domažlicích o určení, že stěžovatelka je vlastnicí blíže specifikované nemovitosti v k.ú. H. F. Stěžovatelka tyto nemovitosti prodala 1/ vedlejšímu účastníkovi s podmínkou, že je nepřevede na jinou osobu do úplného zaplacení kupní ceny, ke kterému mělo dojít do 31. 8. 1996 (č.l. 46 soudního spisu). Kupní smlouvou ze dne 5. 4. 1996, jejíž účinky nastaly 24. 4. 1996, však byly nemovitosti prodány 2/ vedlejšímu účastníkovi. Dne 12. 9. 1996 stěžovatelka platně odstoupila od smlouvy, neboť z dohodnuté částky nebylo zaplaceno více než 4.000.000,- Kč. Následně se domáhala určovací žalobou výroku soudu, že je vlastnicí těchto nemovitostí, když tvrdila, že odstoupením od smlouvy se její vlastnictví obnovilo. Soudy 1. a 2. stupně však došly k závěru, že 2/ vedlejší účastník nabyl vlastnictví v dobré víře, vlastnictví se proto obnovit nemohlo, neboť v době odstoupení od smlouvy již byly pozemky ve vlastnictví 2/ vedlejšího účastníka. Odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání, které stěžovatelka využila, nebyla však úspěšná. Rubrikovaným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo dovolání zamítnuto s odůvodněním, že v hmotném právu se tradičně uplatňuje zásada ochrany dobré víry. Proto dodatečné odpadnutí důvodu, na jehož základě se převodce stal vlastníkem věci, nemůže mít za následek zánik vlastnictví nabyvatele, který nemovitosti nabyl v dobré víře. Z §457 o.z. a z §458 odst. 1 o.z. nepochybně plyne, že zákon počítá s případy, kdy nebude možné vydání toho, co účastníci podle zrušené smlouvy dostali. Ze zákona nelze též dovodit, že by řádně nabyté vlastnické právo mohlo zaniknout jen proto, že odpadl právní důvod, o který opíral své vlastnictví předchůdce vlastníka. Rozsudky obecných soudů napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které pokračuje v argumentaci z odvolání a dovolání. Její výtky lze shrnout do těchto základních bodů: 1) Obecné soudy akcentovaly pragmatická hlediska řešení, neboť by vznikla komplikovaná situace ve vztazích mezí ní a zhotovitelem čerpací stanice na sporných pozemcích. V souladu s §610 o.z. lze dohodnout jiná vedlejší ujednání ke kupní smlouvě. Může jít o výhrady hmotněprávní povahy, ale i o jiné závazky. Rozdíl je jen v tom, že v prvém případě se strana, která porušila smlouvu, nemůže úspěšně bránit, ve druhém případě, o který se jedná, má možnost žalovat na neplatnost odstoupení od smlouvy. Z pohledu §80 písm. c) o.s.ř. nelze ale v obou případech spatřovat rozdíl. Proto stěžovatelka namítá, že čl. 95 Ústavy ČR nelze vykládat tak, jako by soudcovská nezávislost měla povahu neomezenou a nadčasovou a de facto "nadzákonnou". Soudci však jednali nad rámec těchto hranic; 2) Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny zaručuje rovné právo vlastníků navzájem, stejný obsah a ochranu tohoto práva. Soudy však svým jednáním navodily stav, kdy stěžovatelka není vlastnicí, přitom jí nebyla uhrazena kupní cena a s ohledem na zřetelně podvodné jednání přinejmenším 1/ vedlejšího účastníka jí už nikdy uhrazena nebude. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se proto cítí oprávněnou domáhat se nápravy faktického stavu u Ústavního soudu. Na tomto základě navrhla zrušení všech tří rozsudků. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Nejvyšší soud ČR se vyjádřil předseda senátu JUDr. J. S., který uvedl, že Nejvyšší soud byl vázán skutkovým zjištěním, jak bylo vytvořeno v předchozím řízení. Předmětem dovolacího rozhodnutí byla otázka, zda porušení obligačního závazku věc nepřevést má za následek neplatnost smlouvy s nabyvatelem, který o tomto závazku nevěděl a věc nabyl v dobré víře a zda dodatečné odpadnutí právního důvodu, na základě kterého získal převodce vlastnické právo k věci, má za následek ztrátu vlastnického práva nabyvatele. Se závěry dovolacího soudu (viz výše) k těmto otázkám ústavní stížnost prakticky nepolemizuje. Dovolací soud nepopřel, že by stěžovatelka od smlouvy platně neodstoupila a že by neměla zájem na uvedení do předešlého stavu. Otázkou naléhavého právního zájmu na určení se dovolací soud nezabýval. Jde o to, že platně nabyté vlastnické právo již nemohlo zaniknout. K porušení žádného z uváděných základních práv proto nedošlo. Za Krajský soud v Plzni se vyjádřil JUDr. M. P., který odkázal v celém rozsahu na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a nad jeho rámec poukázal i na výklad §48 odst. 1, §457 a §458 odst. 1 o.z. ve shodně s argumentací Nejvyššího soudu. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Za Okresní soud v Domažlicích se vyjádřila B. K., která uvedla, že rozhodnutí soudu bylo potvrzeno v rámci odvolacího i dovolacího řízení. K porušení základního práva podle čl. 11 Listiny v řízení nedošlo. Zda jsou aplikovaná ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. a §49 a §457 o.z. v souladu s Listinou, nepřísluší okresnímu soudu posuzovat. Má však za to, že oživit vlastnické právo stěžovatelky nemohlo. Nedostatek ošetření smluvních vztahů včetně případného oživení vlastnictví nemůže být chápán jako rozpor zákona s Ústavou, resp. Listinou. Postup, který navrhuje stěžovatelka, by naopak mohl takovým zneužíváním práv a svobod být. Proto navrhla zamítnutí ústavní stížnosti. Z vedlejších účastníků se vyjádřil pouze 2/ vedlejší účastník, který se ztotožnil se závěry obecných soudů. Soudy postupovaly v souladu s platným právem a k žádnému rozporu s Ústavou či Listinou nedošlo. To, že stěžovatelka ve sporu neuspěla a s ohledem na ustanovení hmotného práva ani uspět nemohla, nezakládá rozpor s Ústavou, popř. Listinou. Navrhl současně zamítnutí ústavní stížnosti. Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, včetně dovolání. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Stěžovatelka především vznáší námitky k právním závěrům obecných soudů, které se týkají výkladu ustanovení občanského práva hmotného a procesního. Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu nepřísluší. Pokud stěžovatelka své odvolací a dovolací důvody znovu přednáší Ústavnímu soudu, činí tak vůči orgánu soudní ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), v jehož působnosti není poskytovat ochranu právům bez rozdílu jejich povahy, neboť to je v kompetenci obecných soudů (čl. 90 Ústavy ČR). Kompetence Ústavního soudu je dána teprve tehdy, když jsou současně zasaženy práva a svobody základní nad rámec kautel čl. 4 Listiny, a to způsobem, který lze označit za jejich porušení. Pouhý zásah v rámci kautel čl. 4 Listiny nestačí. Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Základním právům stěžovatelky v dané věci ochrana soudy odepřena nebyla. Měla možnost ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy domáhat se stanoveným postupem svých práv (nejen základních) a soudy jí tuto ochranu neodepřely, když v řádně vedeném soudním procesu přijaly postupně její žalobu, odvolání a dovolání a rozhodly o nich předepsaným způsobem. To, že stěžovatelka v řízení neuspěla, samo o sobě nelze za porušení základních práv považovat. Všechna namítaná porušení základních práv jsou obecná a neodůvodněná. Ústavní soud přezkoumal, zda byl soudní proces spravedlivý jako celek. Z tohoto hlediska neshledal pochybení, neboť řízení bylo veřejné, strany sporu měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a věc byla projednána v přiměřené lhůtě obecnými soudy, u nichž není důvodu ani důkazu, které by vedly k domněnce, že v souzené věci nepostupovaly nezávisle a nestranně. Tvrzené porušení čl. 95 Ústavy ČR v této souvislosti neobstojí z následujících důvodů. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy nedovolávala neústavnosti výše uvedených ustanovení o.s.ř. a o.z. a soudům proto nelze oprávněně vytýkat, že se touto otázkou zvláště nezabývaly, když nedospěly k závěru, že by aplikace čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR byla na místě. Toto ustanovení ovšem nezakládá subjektivní právo účastníků soudního řízení, nýbrž vymezuje vztah kompetence obecných soudů a Ústavního soudu při soudní ochraně ústavnosti. Pokud jde o výtku porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, je nutno opět zdůraznit, že se jedná o řízení o ústavní stížnosti, kde se posuzuje zásah do ústavně zaručeného veřejného subjektivního práva stěžovatelky. Dané ustanovení je ovšem především kompetenční normou, která negativně vymezuje vztah výkonné a soudní moci a chrání soudní moc před zásahy moci výkonné. Ústavně zaručené subjektivní právo stěžovatelky z tohoto ustanovení bezprostředně dovodit nelze. Takové ustanovení samo o sobě je jen reflexem, nikoli zakotvením subjektivního veřejného ústavního práva. Je jeho institucionální zárukou ve formě zákonného podkladu výkonu soudní moci a její nezávislosti na moci výkonné. Jistě i taková ustanovení mohou být základem přezkumu ústavnosti právních předpisů, ovšem jen v případě, že návrh podá navrhovatel, který splňuje podmínky k podání návrhu na abstraktní přezkum ústavnosti. Tyto podmínky v daném případě stěžovatelka nesplňuje a neústavnosti ustanovení o.s.ř. a o.z. se ani nedovolává. Jiný výklad by znamenal, že jakékoli soudní rozhodnutí by bylo vždy napadnutelné ústavní stížností spojenou podle §74 zákona o Ústavním soudu s návrhem na přezkoumání zákona, popř. jiného právního předpisu, který byl přitom státním orgánem aplikován. Tím by ovšem došlo ke ztotožnění roviny ústavnosti a zákonnosti, což však odporuje konstrukci ústavního soudnictví, jak je zakotvena v Ústavě ČR. Stěžovatelka porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 Ústavy spatřuje v podstatě v tom, že rozhodnutí obecných soudů nevedlo v jejím případě k úspěchu v soudním sporu. Protože, jak již bylo uvedeno, jsou však obecné soudy povinny poskytovat podle čl. 90 Ústavy ČR ve spojení s čl. 81 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny ochranu právům i druhé strany sporu, měl 2/ vedlejší účastník rovněž právo dovolávat se svých základních práv, konkrétně vlastnického práva a práva na jeho soudní ochranu. V daném případě soudy došly ke správnému závěru, že ve vztahu k 2/ vedlejšímu účastníkovi stěžovatelka není v žádném právním vztahu a proto se vůči němu nemůže dovolávat svých práv žalobou podle §80 písm. c) o.s.ř. Mezi stěžovatelkou a 1/ vedlejším účastníkem vznikl vztah obligační, závazkový, nikoli vztah věcné povahy, tzn., že práva a povinnosti z takového vztahu se týkaly pouze stran tohoto vztahu, nikoli třetích osob. Proto se stěžovatelka nemůže úspěšně dovolávat čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť ten chrání práva věcná, působící i vůči třetím osobám. Stěžovatelka však své vlastnické právo při uzavírání kupní smlouvy nezajistila věcněprávními prostředky, včetně vyznačení v katastru nemovitostí. Od vkladu smlouvy do katastru nemovitostí dne 3. 10. 1995 proto mohl 1/ vedlejší účastník jako vlastník s nemovitostmi disponovat. Její odstoupení od kupní smlouvy proto mohlo mít účinky pouze vůči 1/ vedlejšímu účastníkovi. Toto odstoupení se proto nemohlo promítnout do věcněprávního postavení 2/ vedlejšího účastníka, který vůči ní v žádném závazkovém vztahu nebyl. Naopak z jeho řádně nabytého vlastnického práva vyplýval nárok na jeho ochranu i vůči stěžovatelce právě ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny za podmínky, že toto věcné právo nabyl v dobré víře a bez rozporu s §39 o.z. Závazkový vztah mezi smluvními stranami, včetně odstoupení od smlouvy, se v takovém případě může projevit opět jen mezi smluvními stranami, a nemůže mít vliv na postavení třetích osob (mimo univerzální sukcese v případě úmrtí). Zejména pak nemůže dojít k restituci v případě, kdy nabyvatel již neměl nemovitost, která byla předmětem koupě, ve svém vlastnictví. S ohledem na okolnosti případu Ústavní soud neposoudil dovolávání se čl. 11 Listiny stěžovatelkou, která v době jeho podání nebyla podle katastru nemovitostí vlastníkem, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Ústavní předpisy umožňují dovolávat se zásahu do vlastnického práva i k věci, kde právní stav evidence vlastnictví svědčí někomu jinému. Stěžovatelka netvrdila, že vlastnictví nabýt měla a nenabyla, jak je typické pro restituční spory, nýbrž že vlastníkem je, neboť obecné soudy v rozhodnutí o její určovací žalobě posoudily věc na základě právně nesprávného názoru. Takový návrh nelze bez dalšího hodnotit jako podaný někým zjevně neoprávněným. Všechny potřebné otázky byly odvolacím a dovolacím soudem řádně vyloženy a obsáhle odůvodněny. Samo nesprávné právní posouzení by nemohlo být ve smyslu již ustálené judikatury Ústavního soudu důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem, a to proto, že není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických osob, pokud nesprávné právní posouzení není současně provázeno porušením ústavně procesních principů. To však v dané věci nebylo Ústavním soudem shledáno. Ústavní soud tak dospěl k názoru, že postupem soudů nebylo zasaženo základní právo stěžovatelky, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto nedošlo ani k porušení čl. 95 Ústavy ČR, nehledě k tomu, že stěžovatelka žádnou ústavně právní argumentaci Ústavnímu soudu nepředestřela. Nebyly tak shledány důvody, proč by se měl Ústavní soud odchýlit od své ustálené judikatury v těchto otázkách a bylo proto rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno (§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. 1. 2001