ECLI:CZ:US:2009:2.US.779.09.1
sp. zn. II. ÚS 779/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, se sídlem Cihlářova 4, 571 01 Moravská Třebová, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 4. prosince 2008, č. j. 12 Co 443/2008-47, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2008, č. j. 26 C 101/2008-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. dubna 2008, č. j. 26 C 101/2008-26, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) jako pronajímatel domáhal po žalované (nájemkyni) zaplacení částky 14.514, Kč s poplatkem z prodlení z jednotlivých částek blíže specifikovaných ve výroku I., jako rozdílu mezi regulovaným nájemným a žalobcem požadovaným obvyklým nájemným, a to za užívání bytu za období od 1. února 2006 do 31. července 2006. Soud prvního stupně vycházeje z nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a sp. zn. I. ÚS 489/05, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1013/2005 konstatoval, že nájemné z bytu lze v důsledku nedostatku právní úpravy určit konstitutivním rozhodnutím pouze pro futuro, nikoliv zpětně. Jestliže tedy žaloba byla podána až v roce 2008 a žalobce požaduje zaplacení rozdílu v nájemném za dobu z roku 2006, je třeba ji odmítnout. Soud prvního stupně nepřiznal požadovanou částku ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť takové plnění lze přiznat tehdy, jestliže náleží z jiného právního důvodu. Nárok pronajímatele vůči nájemci z titulu úplaty za užívání jeho věci je nárokem na nájemné a nemůže být tedy současně (byť zčásti) nárokem na bezdůvodné obohacení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 4. prosince 2008, č. j. 12 Co 443/2008-47, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud akceptoval skutkové i právní závěry soudu prvního stupně. Zamítl návrhy žalobce na doplnění dokazování s poukazem na princip neúplné apelace s tím, že žalobce měl možnost tyto důkazy předložit již v řízení před soudem prvního stupně. Ohledně námitky nesprávného právního posouzení zdůraznil, že je třeba zohlednit proporcionální vztah obou účastníků. Tato proporcionalita by byla dle názoru odvolacího soudu porušena, jestliže by se zvýšení nájemného mělo týkat období před zahájením soudního řízení. Žalované nelze zpětně při respektování zásady zákazu retroaktivity určovat, jaké nájemné měla v době existence nájemního vztahu platit z rozhodnutí soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na ochranu vlastnictví [čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod], jakož i právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Poukazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 696/07, resp. nález sp. zn. IV. ÚS 175/08, který mu předcházel, podle nichž nelze požadavek na zvýšení nájemného z důvodu absence předvídané právní úpravy redukovat pouze na právní vztahy budoucí, resp. není důvod nespojit tento požadavek i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali nájemného nad rámec nájemného sjednaného v nájemné smlouvě za vymezenou dobu minulou.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.
Námitka stěžovatele se týkala v podstatě posouzení otázky, zda je možno požadovat rozdíl mezi regulovaným a obvyklým nájemným i za dobu, která předcházela okamžiku podání žaloby. Stěžovatel přitom poukázal na nálezy Ústavního soudu, které dle jeho mínění tuto možnost připouštějí. Oba stěžovatelem citované nálezy se sice vyjadřují k problematice související s nároky pronajimatelů vůči nájemníkům s regulovaným nájemným, ale stěžovatel se mýlí, pokud z nich vyvozuje svůj nárok na úhradu rozdílu mezi regulovaným a obvyklým nájemným za dobu před podáním žaloby. Oba citované nálezy se primárně týkaly sporu o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a názor, z něhož bylo možno usuzovat na eventuální nárok pronajímatele vůči nájemci za období před podáním žaloby, byl překonán stanoviskem pléna ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09.
Předně lze ovšem poukázat na nález sp. I. ÚS 489/05, v němž se Ústavní soud právě k otázce možnosti vyplacení rozdílu mezi regulovaným a obvyklým nájemným za dobu minulou vyslovil negativně. Tento názor pak převzal Ústavní soud i do svého výše citovaného stanoviska. V tomto zásadním stanovisku Ústavní soud vyslovil, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle přesvědčení Ústavního soudu tedy pronajímatel vůči nájemci žádný nárok na vyplacení rozdílu mezi regulovaným a obvyklým nájemným za období před podáním žaloby nemá. Z uvedeného plyne, že pokud se stěžovatel dožadoval úhrady rozdílu nájemného za dobu před podáním žaloby, bylo zamítavé rozhodnutí obecných soudů v souladu s postojem zastávaným Ústavním soudem a nelze v něm spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu