Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14.06.2000, sp. zn. II. ÚS 78/98 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 89/18 SbNU 261 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.78.98

sp. zn. II. ÚS 78/98 Nález US Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti TJ Sokol Brno - Žabovřesky, zastoupené JUDr. J. M., za účasti účastníka řízení Nejvyššího soudu ČR, a vedl. účastníka Sportovního klubu Brno - Žabovřesky, zastoupeného Mgr. M. D., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 1997, č. j. 1 Odon 23/97-213, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 1996, č. j. 7 Cmo 196/94-197, takto: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 1997, č. j. 1 Odon 23/97- 213, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 1996, č. j. 7 Cmo 196/94-197, se zrušují. Odůvodnění: Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 18. 2. 1998, a byla doplněna podáním ze dne 16. 8. 1999, navrhuje stěžovatelka zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 1997, č. j. 1 Odon 23/97- 213, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Krajský obchodní soud v Brně rozhodl rozsudkem dne 16. 6. 1994, sp. zn. 30867/91/716/04 tak, že Sportovní klub Brno - Žabovřesky je povinen vydat žalobci (stěžovatelce) stavební parcelu a dále srub se šatnou a klubovnou basketbalového oddílu, vše v k. ú. Brno - Žabovřesky. Pokud se týká klubovny a herny stolního tenisu, objektu šatny, skladu a dílny a sauny, šatny a klubovny tenisového oddílu, tenisových kurtů, byl návrh žalobce zamítnut. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudkem ze dne 6. 11. 1996, sp. zn. 7 Cmo 196/94, výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně. Proti výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Rozsudkem ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 1 Odon 23/97, Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl. Stěžovatelka ve své stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud ČR nepostupoval v souladu s ust. §4 zák. č. 232/1991 Sb., podle kterého se odňatý majetek navrací ve stavu, v němž je ke dni uzavření dohody nebo ke dni vydání rozsudku, kterým se taková dohoda nahrazuje. Stavby ve stížnosti uvedené nejsou sice součástí parcel, avšak jsou nedílnou součástí Tyršova hřiště, které se sestává z atletického stadionu, hřiště tenisu a hřiště košíkové. Tyto tvoří podle vyjádření Útvaru hlavního architekta města Brna ze dne 6. 10. 1995 účelový funkční celek. Právní názor stěžovatelky se opírá především o ustanovení §3 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 85/1976 Sb., dle něhož jsou šatny, umývárny, hygienická zařízení, stavby sportovních zařízení apod. drobnými stavbami, které plní doplňkovou funkci ke stavbě hlavní. V §6 vyhl. č. 83/1976 Sb. se stanoví, že všechny stavby musí mít zajištěn přístup z veřejné pozemní komunikace. S ohledem na tyto skutečnosti je tedy objekt Tyršova hřiště jedinou stavbou a ve smyslu §120 a násl. obč. zák. též jedinou věcí. Otázka vymezení pojmu stavba je otázkou odbornou a v této souvislosti musí být považováno za důkaz i odborné vyjádření Útvaru hlavního architekta Magistrátu města Brna ze dne 6. 10. 1995. Ve smyslu §77 odst. 1 vyhl. č. 83/1976 Sb. je Tyršovo hřiště jako celek samo o sobě jedinou stavbou pro tělesnou výchovu a sport. Jednotlivé objekty charakteru např. umýváren, šaten, kluboven, dílen, kurtů apod. plní pouze doplňkovou funkci ve vztahu k věci hlavní a tyto nelze dle názoru stěžovatelky fyzicky a právně oddělit. Jejich případným oddělením by došlo k podstatnému narušení funkčnosti celého sportoviště. Dle §4 zák. č. 232/1991 Sb. se majetková práva navracejí oprávněným osobám ve stavu, v jakém se nacházejí ke dni uzavření dohody. Zákon v této souvislosti nezná pojem zhodnocení či znehodnocení stavby a s tím souvisejících finančních náhrad. Je tedy dle názoru stěžovatelky zcela nerozhodné, zda některé drobné doplňkové objekty byly vybudovány až po roce 1948. Ústavní soud si vyžádal spis Krajského obchodního soudu v Brně, sp. zn. 30867/ 91/716/04, jakož i znalecký posudek Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně k projednávané věci, dále si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Krajského obchodního soudu v Brně a vyjádření Sportovního klubu Brno - Žabovřesky k ústavní stížnosti. Ve svém vyjádření, které došlo Ústavnímu soudu dne 8. 4. 1998, Nejvyšší soud ČR uvedl, že věc po právní stránce správně posoudil a nebyla tedy porušena žádná lidská a občanská práva stěžovatelky, zejména právo na soudní ochranu a právo vlastnit majetek. Podle vyjádření Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka jednak operuje pojmy, které nemají právní relevanci z hlediska restitučního, jednak tyto pojmy navzájem směšuje. Pojem "funkční celek" nemá vůbec žádnou právní relevanci, neboť žádný zákonný předpis jej neužívá. Věc hromadná je pojmem a institutem občanskoprávní teorie, platný občanský zákoník ani restituční zákony s ním však nespojují žádné právní důsledky a ani pojem neužívají. Pojmy věc hlavní a příslušenství ve smyslu §121 odst. 1 obč. zák. stěžovatelka v dovolání ani nepoužila, resp. se jich nedovolávala jako právního institutu a zřejmě by to v daném případě ani nebylo na místě. Stěžovatelka operuje pojmem "jediná stavba", jak dále uvádí Nejvyšší soud ČR, a v této souvislosti poukazuje na stavební předpisy. To jsou však předpisy správněprávní (administrativněprávní) a z hlediska občanskoprávních předpisů, včetně předpisů restitučních, je tento pojem právně irelevantní. Také ustanovení §120 obč. zák., ani jiná ustanovení obč. zák. nemluví o "jediné stavbě" či "jediné věci" , jak se to pokouší stěžovatelka dovodit. Vrchní soud v Praze v dopise, který obdržel Ústavní soud dne 25. 11. 1998, se odmítl k projednávané ústavní stížnosti vyjádřit s odůvodněním, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Dále odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu. Krajský obchodní soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, které došlo Ústavnímu soudu dne 10. 12. 1998, uvedl, že se ztotožňuje s argumentací obsaženou v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 1997, č. j. 1 Odon 23/97-213, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 1996, č. j. 7 Cmo 196/94-197. Soud prvního stupně dále ve svém vyjádření uvedl, že dle ust. §2 zák. č. 173/1990 Sb., ve znění zák. č. 247/1991 Sb., se vracejí majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., podle stavu k 31. 3. 1948. Pouze tato majetková práva je možno dobrovolným organizacím navrátit a nelze je rozšiřovat na věci, které nikdy nevlastnily, např. proto, že se jednalo o nově vybudované nemovitosti po roce 1948, popř. o nemovitosti, které ve smyslu ust. §297 obecného zákoníku občanského ze dne 1. 6. 1811 vlastnil jiný subjekt. Sportovní klub Brno - Žabovřesky ve svém vyjádření, které došlo Ústavnímu soudu dne 27. 3. 1998, navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky zamítl, neboť napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR nebyla porušena práva stěžovatelky zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle názoru vedlejšího účastníka postupoval Nejvyšší soud ČR právně i věcně správně, když zamítl dovolání stěžovatelky. Kdyby totiž vyhověl dovolání stěžovatelky a přiznal jí tak vlastnická práva i k majetku, který nikdy stěžovatelce, resp. jejímu předchůdci nepatřil, naopak by odňal právo na soudní ochranu a právo vlastnit majetek vlastníkovi - vedlejšímu účastníkovi, který svá vlastnická práva v předcházejícím soudním řízení řádně prokázal. Zdůrazňuje, že stavba není součástí pozemku, a jednotlivé nemovitosti na pozemcích tedy nemohou být součástí žádné věci, neboť mohou být odděleny a stát se samostatně předměty majetkových práv. Nejedná se ani o příslušenství věci hlavní. Vedlejší účastník ve svém vyjádření dále uvádí, že považuje za nesprávnou argumentaci stěžovatelky, že majetková práva dle zák. č. 232/1991 Sb. se navracejí oprávněným osobám ve stavu, v jakém se nacházejí ke dni uzavření dohody. Z citace §4 uvedeného zákona vyplývá, že se jedná o majetková práva, která se navracejí, tedy ta práva, která oprávněná osoba nabyla v době před jejich odnětím. Nelze navracet majetková práva, která stěžovatelce nikdy nepatřila. První otázkou, kterou se jak odvolací, tak i dovolací soud zabývaly, byla ta, zda lze se zřetelem na platnou občanskoprávní úpravu hledět na pozemky a stavby tvořící areál Tyršova hřiště jako na funkční celek (hromadnou věc), který podléhá nároku stěžovatelky na vydání bez ohledu na to, že k rozhodnému datu 31. 3. 1948 nebyla vlastníkem některých věcí tvořících tento soubor. Věc hromadná, uvádí dovolací soud v odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí, je souborem věcí, který tvoří jediný, hospodářsky nedílný nebo i dělitelný celek. Takto chápe věc hromadnou občanskoprávní teorie, platný občanský zákoník však tento pojem neužívá, i když jej ani nevylučuje. Chybí-li však pro "věc hromadnou" výslovná právní úprava, nelze v daném případě vyvodit pro tento pojem jakékoli právní důsledky z hlediska předpisů občanskoprávních včetně předpisů restitučních (zákon č. 173/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vývody dovolatele (stěžovatelky) v této souvislosti mají podle dovolacího soudu jen faktický, nikoli právní význam, a to včetně poukazu na ustanovení podzákonných stavebních předpisů (tj. předpisů správněprávních). K otázce, zda jsou tenisové kurty samostatnou věcí (stavbou), či zda jsou součástí pozemkové parcely, uvedl dovolací soud, že při řešení této otázky nelze směšovat občanskoprávní a správněprávní úpravu (stavební předpisy). Pojem součásti věci ve smyslu občanskoprávním je vymezen v ustanovení §120 odst. 1 obč. zák., přičemž podle odst. 2 tohoto ustanovení stavba není součástí pozemku. Tenisové kurty tedy podle dovolacího soudu nejsou součástí pozemku. Dovolací soud v odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí dále uvádí, že dovolatel (stěžovatelka) napadá rozhodnutí odvolacího soudu z toho hlediska, že areál je jediným funkčním celkem, tato argumentace podle dovolacího soudu však není právně relevantní, protože se neváže k žádnému pojmu resp. institutu občanského práva a nemá proto žádné právní důsledky. Otázkou jediného funkčního celku se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval. Otázku "jediné stavby", tak jak ji nastolil dovolatel (stěžovatelka) v dovolání a o níž se domnívá, že má právní relevanci, odvolací soud ani soud prvního stupně výslovně neřešil, a proto dovolací soud se touto otázkou ani nezabýval. Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná. Ústavní soud se neztotožňuje s výše uvedenými závěry dovolacího soudu. Podle Ústavního soudu tvoří areál Tyršova hřiště vlastnický celek, jedinou stavbu ve smyslu §77 an. vyhl. č. 83/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V souladu s ust. §120 a 121 obč. zák. je celý areál jedinou stavbou (včetně jejích součástí a příslušenství). Tento závěr Ústavního soudu podporuje i znalecký posudek ze dne 28. 4. 2000 vypracovaný Ústavem soudního inženýrství VUT v Brně, z něj vyplývá následující: "Na základě detailního rozboru dostupných podkladů ze spisu, z místního šetření a dalších uvedených podkladů, jak je podrobně uvedeno a zdůvodněno v odstavci 2.2.3 tohoto znaleckého posudku, jsme dospěli k závěru, že ze stavebně technického hlediska (hledisko územní, urbanistické, stavebně konstrukční, funkční a provozní) je Tyršovo hřiště uzavřeným a samostatným areálem výhradně pro sportovně rekreační aktivity. S tímto záměrem bylo od začátku budováno a dodnes mu slouží. Z tohoto závěru vyplývá i náš pohled na posuzování jednotlivých "staveb" v tomto areálu se nacházejících, které na základě podrobného rozboru této problematiky uvedené v kapitole 2.2 a zejména v odstavcích 2.2.3 a 2.2.3.2. chápeme z technického hlediska jako stavební objekty, které sice jsou schopny samostatné stavební existence a samostatného plnění určité vymezené funkce, ale z hlediska fungování a provozování sportů v areálu nemohou být osamostatněny ve smyslu ukončení jejich dosavadních funkcí, nemá-li dojít ke kolapsu sportovní činnosti v areálu Tyršova hřiště. Z tohoto pohledu pro vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty areálu se jedná o soubor objektů stavby, neboť jako stavbu nutno chápat celý sportovní areál Tyršova hřiště. Jednotlivé stavební objekty, které samozřejmě nejsou součástí pozemků, jsme podrobili posouzení z několika technických hledisek, zejména z hlediska stavebně technického a z hlediska funkčně provozního, a závěry jsme podrobně zaznamenali v odstavci 2.2.3.2. tohoto posudku. Proto zde jen v přehledu: V duchu stavebního zákona nepatří atletický stadion, ani šatny se saunou, dílnami a garáží, ani šatny s klubovnou pro tenisový oddíl, (ani restaurace) ke "stavbám" (dle našeho pojetí ke stavebním objektům) jednoduchým ani drobným, kdežto všechny ostatní stavební objekty areálu patří ke "stavbám" (stavebním objektům) jednoduchým, ale nikoli drobným. Z hlediska vzniku stavebních objektů patří atletický stadion, basketbalové hřiště, dřevěná srubová chata, čtyři tenisová hřiště, (i restaurace) k původním stavebním objektům (i když stavebně opravovaným nebo upravovaným), šatny s klubovnou a hernou stolního tenisu k adaptovaným stavebním objektům (z původního objektu šaten a bytu sokolníka), a šatny se saunou, dílnou a garáží šatny s klubovnou tenisového oddílu a dvě dodatečně provedená tenisová hřiště za stavební objekty nové, které ovšem funkčně nahradily (vyjma dvou tenisových kurtů), zvětšily a zmodernizovaly ve stejných místech stojící již dožité objekty původní." Potud citace znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství VÚT. Správně uvedly odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, v odůvodnění svých rozhodnutí, že stavby a pozemky jsou samostatnými předměty právních vztahů ( §118 a §119 obč. zák.) a ve vzájemném vztahu nemohou být stavby součástí pozemků (§120 odst. 2 obč. zák.). Mezi stavbou a pozemkem nemůže být ani vztah věci hlavní a jejího příslušenství ve smyslu §121 obč. zák. Nelze však vyloučit, aby dvě stavby byly navzájem ve vztahu věci hlavní a jejího příslušenství. Vrchní soud však v odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí zdůrazňuje, že, že z ustanovení §121 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že předpokladem takového vztahu je, že obě věci náležejí témuž vlastníku - vlastníku věci hlavní, a že tu je jeho vůle, aby věc vedlejší byla s věcí hlavní trvale užívána. Pokud jde o povinný subjekt, který byl považován za vlastníka celého areálu, ten užíval celý areál včetně jeho součástí a příslušenství. V případě restitucí však podle Ústavního soudu tato podmínka u oprávněné osoby nemohla být splněna, a to nikoli jejím zaviněním. U restitucí jde o specifický případ, kdy vlastníku věci bylo proti jeho vůli odňato jeho vlastnické právo a tedy i oprávnění, jež náleží k subjektivnímu vlastnickému právu - právo předmět svého vlastnictví držet, užívat a nakládat s ním. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že nelze směšovat občanskoprávní úpravu a správněprávní úpravu - stavební předpisy, konkrétně vyhl. č. 83/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a vyhl. č. 85/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V daném případě však neobstojí námitka nepřípustnosti směšování občanskoprávních a stavebních předpisů. Analogicky lze jako příklad uvést zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů (který je stejně jako zákon č. 173/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, součástí komplexu restitučních předpisů). Zákon o půdě při vymezování určitých pojmů odkazuje na použití definic podaných stavebními předpisy (§11 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), konkrétně - stejně tak jako v nyní projednávané věci - vyhlášku č. 83/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a dále na vyhl. č. 85/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem ke skutečnosti, že majetková práva se navracejí oprávněným organizacím ve stavu, v němž jsou movité i nemovité věci ke dni uzavření dohody (ust. §4 zák. č. 232/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), problém s vydáním dvou tenisových kurtů na p. č. 4439, postavených po roce 1948, se tím stává irelevantním, respektive v projednávané kauze, kdy celé Tyršovo hřiště je chápáno jako jeden vlastnický celek, není pro vydání nemovitostí podle Ústavního soudu rozhodné, zda jde o stavby původní, či stavby opravené, upravené nebo nově vybudované až po roce 1948. Vedlejší účastník ostatně sám nefinancoval žádnou z těchto stavebních oprav či úprav, ani samostatně nově nevybudoval žádný objekt. Vše bylo pořízeno v akci "Z", na které se podíleli fyzicky jako brigádníci nejen bývalí příslušníci Sokola, nýbrž i členové ČSTV. Pokud tedy dovolací soud dospěl k závěru, že areál jako "funkční celek" není právně relevantním pojmem, protože se neváže k žádnému pojmu, resp. institutu občanského práva, dospěl Ústavní soud ke stejnému závěru. Odmítá rovněž pojem "funkčního celku" jako právní kategorie, vychází však z priority vlastnického vztahu k celku, jak je obsáhly restituční zákony. Tělovýchovný areál nelze dělit, patří jednomu vlastnickému subjektu. Nikdo nemůže získat majetek tak, že něco postaví na cizím pozemku.Tak např. zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů, prohlašuje za jednotné vlastnictví tělovýchovná nebo sportovní zařízení na základě územního rozhodnutí, zahrádkové nebo chatové osady, hřbitovy. Není tedy pravdou, že tento pojem není obsažen v restitučních zákonech, jak uvádí Nejvyšší soud ČR. Tento závěr Ústavního soudu není rovněž v rozporu s vlastním rozhodnutím, vydaným pod sp. zn. IV.ÚS 16/93, kdy s odvoláním na ustanovení §4 zákona č. 232/1991 Sb. Ústavní soud dovodil, že nelze vrátit sokolovnu, která ke dni uplatnění nároku podle §2 zákona č. 173/1990 Sb. jako věc již neexistovala, neboť byla zbořena a na jejím místě byla postavena sokolovna nová. Oba posuzované případy řeší odlišnou problematiku. Současný nález řeší areál tělovýchovného zařízení jako vlastnického celku, kdy jako stavbu nutno chápat celý sportovní areál Tyršova hřiště. Naproti tomu rozhodnutí sp. zn. IV.ÚS 16/93 řeší pouze sokolovnu jako samostatnou a jedinou věc. Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že ze strany jednajících soudů byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má každý právo vlastnit majetek, vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu a čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud zrušil podle ust. §82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 1997, č. j. 1 Odon 23/97-213. Z důvodu ekonomie řízení zrušil Ústavní soud rovněž rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 1996, č. j. 7 Cmo 196/94-197. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 14. června 2000