ECLI:CZ:US:2017:2.US.784.16.1
sp. zn. II. ÚS 784/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Hálka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016 č. j. 30 Cdo 785/2015-177 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil jeho žádost na náhradu škody způsobenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání, které bylo proti němu vedeno v letech 2005-2011, resp. 2013. V tomto směru brojí též proti neprovedení jím navrhovaných důkazů v rámci řízení před obecnými soudy.
2. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele v rozsahu, v němž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, zamítl, ve zbylém rozsahu (nákladový výrok) jej odmítl. Nejvyšší soud z dovolání vyvodil hned několik okruhů otázek, o něž stěžovatel opíral důvodnost podaného dovolání. Dovolací soud se nejprve vyjádřil k otázce, zda je možné v rámci civilního řízení o náhradu škody aplikovat ve prospěch stěžovatele zásadu beneficio cohaesionis za situace, kdy trestní stíhání proti stěžovateli bylo zastaveno v důsledku amnestie, avšak vůči spoluobviněným osobám bylo zastaveno trestní stíhání, jelikož skutek, pro který bylo vedeno, nebyl trestným činem. V tomto směru Nejvyšší soud konstatoval, že se nejedná o způsobilý dovolací důvod, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení není založeno (pozn.: v textu rozhodnutí se k této otázce okrajově vyjadřuje). Nejvyšší soud se oproti tomu velmi podrobně zabýval otázkou, zda zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 představuje způsobilé a dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou trestního stíhání. Soud konstatoval, že v souladu s ustálenou judikaturou je zásadní podmínkou a účelem poskytnutí zadostiučinění jeho přiměřenost, přičemž za nejhodnotnější náhradu se považuje finanční náhrada. Ta však přichází v úvahu až v případě, kdy nemajetkovou újmu nebylo možné nahradit jiným způsobem (omluvou, zmírněním trestu aj.) a jestliže konstatování porušení práva by se samo o sobě nejevilo jako dostačující a zároveň účinná náhrada za vzniklou nemajetkovou újmu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Podle judikatury Nejvyššího soudu má v určitých případech zmírnění ukládaného trestu přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody. Zmírnění ukládaného trestu i zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky je pro poškozeného též způsobilým, účinným a rovněž zásadně dostatečným kompenzačním prostředkem odškodnění jeho nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1273/2014). Soud konstatoval, že stěžovateli ve věci vznikla nemajetková újma v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního stíhání, přičemž se mu dostalo zadostiučinění již v samotném trestním řízení - zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, udělené právě i kvůli jeho nepřiměřené délce (čl. II amnestie). Stěžovatel kromě obecného negativního vlivu trestního řízení na jeho osobu netvrdil žádné jiné okolnosti ohledně průběhu řízení, které by odůvodňovaly závěr o nutnosti poskytnout některou z dalších forem zadostiučinění. Současně soudy nižších instancí nepochybily ani v rámci procesu dokazování, když neprovedení některých stěžovatelem navržených důkazů řádné odůvodnily.
II.
3. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
4. V nyní posuzované věci stěžovatel svou ústavní stížnost opírá mimo jiné o námitky týkající se dokazování, resp. neprovedení navrhovaných důkazů obecnými soudy. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. V tomto směru Ústavní soud opakovaně judikuje, že do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá mimo jiné požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Současně soudy přiměřeně odůvodnily neprovedení jiných navrhovaných důkazů.
5. Ve zbylé části stěžovatel argumentuje tím, že osoby, proti nimž bylo vedeno trestní stíhání společně se stěžovatelem, byly zproštěny obvinění, resp. trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu, že skutek, pro který bylo vedeno, nebyl trestným činem. Trestní stíhání stěžovatele bylo však zastaveno dříve, a to v důsledku vyhlášené amnestie prezidenta republiky s poukazem na nepřiměřenou délku trestního řízení. Stěžovatel se domnívá, že ve věci měly soudy přistoupit k aplikaci zásady beneficio cohaensionis - tedy i na něj by se mělo hledět jako na osobu, která byla zproštěna obvinění, jelikož trestný čin nespáchala (nikoliv jako na osobu "amnestovanou"). Stěžovatel však zcela opomíjí skutečnost, že sám mohl na projednání jeho věci trvat i po vyhlášení amnestie. Není tudíž možné, aby o tuto skutečnost primárně opíral svůj návrh na přiznání finanční kompenzace. Z textu ústavní stížnosti není rovněž zřejmé, zda stěžovatel pochopil dostatečně obsah rozhodnutí obecných soudů. Všechny ve věci rozhodující obecné soudy jasně uznaly nárok stěžovatele na imateriální újmu za nepřiměřenou délku trestního řízení, tedy pochybení státu, avšak konstatovaly, že jako dostačující zadostiučinění se jeví již to, že trestní stíhání bylo vůči jeho osobě zastaveno. Poukázaly přitom na to, že stěžovatel ani jinou újmu, která by mu měla být způsobena tímto nesprávným úředním postupem (vyjma morální) netvrdil. V podrobnostech lze přitom odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, včetně jím citované judikatury.
6. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele ani práva na ochranu vlastnictví. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu