ECLI:CZ:US:2018:2.US.793.18.1
sp. zn. II. ÚS 793/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Rady, zastoupeného JUDr. Karlem Kašpárkem, advokátem se sídlem Svornosti 14, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015, č. j. 11 Co 271/2014, 11 Co 194/2015-420, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 22 Cdo 661/2016-480, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 ("obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 2. 2014, č. j. 34 C 90/2008-373, ve věci žalobkyně proti žalovanému stěžovateli o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodl tak, že se podílové spoluvlastnictví žalobkyně a stěžovatele k blíže specifikovaným nemovitostem zrušuje a tyto nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví žalobkyně s tím, že žalobkyně je povinna stěžovateli zaplatit na vypořádání jeho podílu částku 1.029.820 Kč. Městský soud v Praze následně rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností citovaný rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil a Nejvyšší soud poté v záhlaví označeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele.
3. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podstata námitek stěžovatele spočívá v tom, že žaloba byla podána podle ustanovení §142 odst. 2 občanského zákoníku platného do roku 2013 (č. 40/1964 Sb.), avšak soud rozhodoval podle nového občanského zákoníku (č. 89/2012 - "NOZ"), čímž porušil ustanovení §3028 odst. 2 NOZ, aniž se vypořádal s argumentací ohledně aplikace "starého práva". V dalším stěžovatel vysvětluje důvody, pro které měla být na daný případ v souladu s principem tzv. nepravé retroaktivity použita dřívější zákonná úprava. Pokud proto ještě za platnosti staré úpravy uplatnil účastník řízení návrh na zamítnutí žaloby o vypořádání spoluvlastnictví, nelze takový návrh nyní negovat s poukazem na okolnost, že NOZ takovou úpravu nezná. Ústavně přijatelným důsledkem nepravé retroaktivity totiž nemůže být zhoršení postavení subjektu v právním vztahu, zejména je-li provázeno porušením či ohrožením zásady nabytých práv, včetně legitimního očekávání. Pravidlo obsažené v §142 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. přitom mělo ve vztahu ke spoluvlastníku zřetelný ochranný charakter. Závěry obecných soudů však vedly k upřednostnění procesního institutu popírajícího možnost aplikace hmotného pravidla na ochranu vlastnického práva. Stěžovatel současně žádá o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Jak se totiž podává z obsahu shora referované ústavní stížnosti, její podstata spočívá v polemice s výkladem podústavního práva; konkrétně s tím, zda na nyní projednávaný případ měla být v intencích ustanovení §3028 odst. 2 NOZ použita nová anebo předchozí zákonná úprava. K tomu však Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není výklad podústavního práva a ani sjednocování jeho výkladu, jelikož tento úkol primárně náleží Nejvyššímu soudu (srov. zejména §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů). Ústavní intenzity by proto podobné případy mohly dosáhnout toliko v případě, když by způsobem zvoleného výkladu a aplikace podústavního práva došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, tzn. jednalo by se o zcela excesivní vybočení z dikce či smyslu aplikované zákonné normy. Pokud by totiž protiústavnost spočívala již přímo v této samotné normě (tzn. nebyl by možný její ústavně souladný výklad), mohl by stěžovatel využít možnosti, kterou mu skýtá ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu a spolu s ústavní stížností tuto normu navrhnout ke zrušení jako protiústavní. Nic takového však neučinil (a o ústavní konformitě předmětné normy nemá apriorní pochybnost ani zdejší soud), takže je z pozice Ústavního soudu namístě pouze přezkoumat, zda obecnými soudy zvolený výklad a aplikace této normy nebyly excesivní ve shora uvedeném smyslu. Nic takového přitom Ústavní v daném případě neshledal.
7. Jak se totiž podává z obsahu napadených rozhodnutí, obecné soudy dostatečně pečlivě vyhodnotily skutkové okolnosti rozhodované věci a zejména konstatovaly silné narušení vztahů mezi stěžovatelem a žalobkyní (mezi účastníky trvají již minimálně 20 let intenzivní spory a po tuto dobu vázne účelové využití nemovitosti), schopnost žalobkyně finančně vypořádat stěžovatele a nemožnost reálného rozdělení předmětných nemovitostí, takže bylo plně opodstatněné podanému návrhu vyhovět a stěžovateli přiznat finanční vypořádání. Otázkou použití úpravy obsažené v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. se k odvolací námitce stěžovatele zabýval Městský soud v Praze a dovodil, že rozhodnutí obvodního soudu bylo vydáno za účinnosti NOZ a bylo správně rozhodováno podle této nové úpravy, jelikož podle opakovaně zmiňovaného ustanovení §3028 odst. 2 NOZ se řídí ustanoveními tohoto zákona "i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů." Závěr odvolacího soudu (a také Nejvyššího soudu - viz str. 5 napadeného usnesení), podle něhož se v daném případě jednalo o rozhodnutí konstitutivní a muselo být proto postupováno podle zákona účinného ke dni rozhodování soudu, neboť je pro ně rozhodující nejen skutkový, nýbrž i právní stav platný v době vyhlášení rozhodnutí, je tedy souladný s citovaným zákonným ustanovením a Ústavní soud neshledal žádný rozumný důvod, pro který by jej měl z hlediska ochrany ústavnosti jakkoliv zpochybňovat.
8. Ústavní soud dále uvádí, že poukazuje-li stěžovatel na ustanovení §142 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (podle kterého "Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku.") a akcentuje jeho ochrannou funkci, nedomnívá se zdejší soud, že by současná úprava obsažená v NOZ na tuto ochrannou funkci, resp. na odstranění nepřiměřené tvrdosti a nespravedlnosti v konkrétním případě, zcela rezignovala, jak se zřejmě domnívá stěžovatel. V tomto směru je totiž možno poukázat zejména na ustanovení §1140 odst. 2 věta druhá NOZ, podle níž nesmí spoluvlastník žádat o zrušení spoluvlastnictví "v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků", resp. na možnost požádat o odklad zrušení spoluvlastnictví "má-li tím být zabráněno majetkové ztrátě nebo vážnému ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka" (§1155 odst. 1 cit. zákona).
9. Jak k tomu uvedl Nejvyšší soud (str. 6 napadeného usnesení), konstantní judikatura dovolacího soudu k ustanovení §142 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. je použitelná i v poměrech NOZ. Jakkoliv je proto pravdou, že stávající zákonná úprava již neobsahuje obecné ustanovení umožňující zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (viz cit. §142 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.), zabývaly se obecné soudy dostatečně i návrhem stěžovatele na odklad zrušení spoluvlastnictví dle ustanovení §1155 NOZ (viz zejména str. 9 a 10 napadeného rozsudku městského soudu) a přesvědčivě dovodily, proč mu nelze vyhovět, neboť stěžovatelem uváděné důvody (vysoký věk, vázanost na nemovitost, okolnosti jejího pořízení) nejsou okolnostmi dočasného, nýbrž trvalého charakteru a nelze proto u nich očekávat změny. V řízení bylo navíc prokázáno, že stěžovatel po celou dobu trvání podílového spoluvlastnictví užíval nemovitosti bez jakékoliv finanční kompenzace ve větší míře, než odpovídalo jeho spoluvlastnickému podílu a vztahy mezi spoluvlastníky byly po celou dobu silně narušené. Není důvod rozporovat ani závěry obecných soudů, že stěžovatel měl dostatek času a možností se na vypořádání spoluvlastnictví připravit a nemůže být bráno ani jako výrazná majetková újma, pokud si má za vypořádací podíl zajistit jiné bydlení. Protože v tomto odůvodnění Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní deficity, neshledal důvod k jeho zpochybňování.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
12. Za situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o ústavní stížnosti samotné, se již samostatně nezabýval návrhem stěžovatele na odklad vykonatelnosti podaný ve smyslu ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu, jelikož by bylo zjevně účelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu