ECLI:CZ:US:2003:2.US.801.02
sp. zn. II. ÚS 801/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky společnosti R., a.s., zastoupené advokátem JUDr. Mgr. P.H., Ph.D., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 30. 8. 2002, čj. 21701/2002-611, a ze dne 4. 9. 2002, čj. 21701/2002-611-III, za účasti Českého telekomunikačního úřadu, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 30. 12. 2002, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne faxem a dne 31. 12. 2002 poštou, se stěžovatelka domáhá, aby
- vykonatelnost rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 30. 8. 2002, čj. 21701/2002-611, a ze dne 4. 9. 2002, čj. 21701/2002-611-III, byla odložena,
- Ústavní soud, pro případ, že dospěje k závěru, že napadené správní akty mají povahu jiného zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zakázal předběžným opatřením Českému telekomunikačnímu úřadu činit opatření směřující k nucenému výkonu povinnosti stěžovatelky uhradit platbu na účet univerzální služby stanovené napadenými správními akty,
- jí v případě úspěchu ve věci byla přiznána náhrada nákladů proti Českému telekomunikačnímu úřadu podle ustanovení §62 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
- Ústavní soud, pro případ, že dospěje k závěru, že napadený správní akt má povahu pravomocného rozhodnutí či opatření ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadené správní akty zrušil a Českému telekomunikačnímu úřadu uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení,
- Ústavní soud pro případ, že dospěje k závěru, že napadený správní akt má povahu rozhodnutí či opatření ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nicméně, že nápravy lze dosáhnout ve správním řízení o odvolání stěžovatelky proti napadenému správnímu aktu, které však Český telekomunikační úřad nevede, resp. v něm dochází ke značným průtahům, zakázal Českému telekomunikačnímu úřadu pokračovat v porušování práv stěžovatelky podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a přikázal mu, aby odvolání stěžovatelky proti napadením správním aktům bylo projednáno podle ustanovení §53 a násl. zák. č. 71/1967 Sb., správní řád, bez zbytečných průtahů, a aby stěžovatelce nahradil náklady řízení před Ústavním soudem,
- Ústavní soud, pro případ, že dospěje k závěru, že napadené správní akty mají povahu jiného zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zakázal Českému telekomunikačnímu úřadu činit opatření směřující k nucenému výkonu povinnosti stěžovatelky uhradit platbu na účet univerzální služby stanovené napadenými správními akty,
- Ústavní soud zrušil dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů ustanovení §7 vyhl. Ministerstva dopravy a spojů č. 235/2001 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o výpočtu a úhradě prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby držitelem telekomunikační licence (dále jen "vyhl. č. 235/2001 Sb." či "vyhláška"), ve slovech "do 14 dnů od vyzvání Úřadem k provedení platby", a aby uložil Ministerstvu dopravy a spojů povinnost stěžovatelce nahradit náklady řízení před Ústavním soudem.
Stěžovatelka se domnívá, že napadenými správními akty byla porušena její práva, garantovaná čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Svou ústavní stížnost dále doplnila podáním ze dne 13. 2. 2003, v němž nadále trvá na nezbytnosti odložit vykonatelnost napadených správních aktů, resp. rozhodnout o předběžném opatření. Český telekomunikační úřad uložil stěžovatelce pokutu ve výši 5.000.000,- Kč za neplnění povinností držitele telekomunikační licence. Považuje tedy ústavní stížností napadený správní akt za konečný a způsobilý vyvolat zamýšlené právní účinky. Nebere též žádný zřetel na odvolání stěžovatelky ze dne 18. 9. 2002, ani na žaloby ze dne 20. 9. 2002, když těmto úkonům nepřiznává odkladné ani jiné právní účinky, nepřihlíží k nim a v praxi jedná tak, jako by nebyly učiněny.
K výzvě Ústavního soudu se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil Český telekomunikační úřad (dále též "Úřad"). Tvrdí, že ústavní stížnost je nepřípustná. Tvrzení stěžovatelky jsou ve vzájemném rozporu, neboť stěžovatelka uvádí, že písemnost čj. 21701/2002-611 není správním rozhodnutím, jinde zas vytýká Úřadu a jeho předsedovi, že jsou nečinní. Domněnku stěžovatelky, dle níž Úřad měl postupovat podle ustanovení §102 odst. 1 zák. č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, v platném znění (dále jen "zák. o telekomunikacích"), Úřad odmítá. Úřad podle ustanovení §32 zák. o telekomunikacích ve spojení s vyhláškou č. 235/2001 Sb. rozhoduje o výši platby na účet universální služby, přičemž výši příspěvku určuje výpočtem podle daného vzorce bez možnosti odchylky od takového postupu, nikoli tedy vlastním subjektivním rozhodnutím. Podle §7 vyhlášky vyzve povinné držitele licence provést do 14 dnů od této výzvy vypočtenou platbu na účet universální služby. Dle názoru Úřadu stěžovatelka přehlédla, jak dle zákona postupovat, měla-li pochybnost o způsobu zúčtování svého vztahu k účtu univerzální služby. K tomu totiž §32 odst. 6 výslovně stanoví právo žádat Úřad o vysvětlení. Kroky Úřadu v projednávané věci byly činěny v souladu s příslušnými zákony a podzákonnými předpisy. Stěžovatelka tedy nebyla nijak krácena na svých ústavních ani jiných právech a ani diskriminována. Postup Úřadu, jež stěžovatelka napadá, je ve vztahu ke všem povinným osobám stejný. Stejná kritéria zabezpečují rovnost a spravedlnost pro všechny dotčené subjekty. Úřad dodává, že stěžovatelce se navíc dostalo dopisem ze dne 2. 12. 2002 vysvětlení, přestože o něj nepožádala. Proti vysvětlení ani proti předchozímu oznámení výše finančního příspěvku, proti vyzvání k jeho úhradě či urgenci této úhrady nelze uplatnit opravný prostředek použitý stěžovatelkou. Správní rozhodnutí by v prvním i druhém stupni byla nulitními (nicotnými) akty, protože by byla vydána nepříslušnými orgány, kterým zákon neudělil pravomoc o věci rozhodnout postupem podle obecných předpisů o správním řízení. Zákon stanoví efektivnější postup sui generis, proti jehož výstupům nelze uplatnit prostředky náležející do oboru správního práva. Prostředkem právní ochrany stěžovatelky není tedy v projednávaném případě ani správní orgán, správní soud ani řízení před Ústavním soudem, ale jen nezávislý obecný soud, který jediný může o předmětné věci rozhodnout v plné jurisdikci. Fakt, že stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí Úřadu u soudu, svědčí o tom, že je jí z tohoto hlediska ústavní pořádek znám. U soudu však stěžovatelka neuspěla, neboť žalovala s neodstranitelnými vadami. Je tedy nutno konstatovat, že dosud nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud jde o aplikaci ustanovení §75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, Úřad namítá, že ústavní stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a v řízení nedochází ke značným průtahům, z nichž stěžovatelce vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Opravný prostředek v předmětné věci nepřichází v úvahu, neboť právní předpisy nepřipouštějí vydání rozhodnutí, proti němuž by mohl být uplatněn opravný prostředek podle správněprávních předpisů. O tom podal Úřad stěžovatelce vysvětlení. Stěžovatelka má stále k dispozici jiné právní prostředky, jichž řádně u příslušného obecného soudu nevyužila. Pokud jde o návrh na zrušení §7 vyhlášky, není dle Úřadu jasné, s kterým ústavním zákonem, zákonem či smlouvou podle čl. 10 by měla být ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy v rozporu. Zrušení uvedeného ustanovení by vyhlášku navíc činilo zmatečnou, jelikož obsahuje další ustanovení, jež s napadeným obsahově souvisejí. Úřad dále konstatuje, že obchodní společnost není podle ustanovení §64 odst. 1 a 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, oprávněná podat návrh na zrušení právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení. Závěrem Úřad konstatuje, že ústavní stížnost není přípustná s tím, že Ústavní soud není příslušný ke zhojení řady pochybení stěžovatelky ani k ochraně jejích práv, k níž jí právní řád poskytuje jiné prostředky.
Na uvedené vyjádření stěžovatelka reagovala replikou ze dne 18. 4. 2003. Zdůrazňuje, že svou ústavní stížnost koncipovala tak, aby byly zohledněny všechny formy možné interpretace napadeného správního aktu. Navzdory komplexnosti a složitosti případu považuje stížnost za jednotnou, určitou a srozumitelnou. Se závěry Úřadu se neztotožňuje. Odkazuje přitom především na argumenty, uvedené již v ústavní stížnosti. Trvá na svém návrhu na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného správního aktu, resp. na vydání předběžného opatření v souladu s návrhem v ústavní stížnosti. Ústavní stížnosti by mělo být vyhověno.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a, aniž by se zabýval meritem věci, dospěl k následujícím závěrům.
Nejprve se Ústavní soud zabýval právní povahou obou napadených správních aktů. Z vyjádření Úřadu totiž v zásadě vyplývá, že uvedené správní akty nejsou správními rozhodnutími, neboť Úřad pouze určil výši příspěvku výpočtem podle stanoveného vzorce bez možnosti odchylky od daného postupu. Nešlo tedy o vlastní, subjektivní rozhodnutí Úřadu. S jeho závěry se Ústavní soud neztotožnil.
Prvým z napadených správních aktů (ze dne 30. 8. 2002, čj. 21701/2002-611) stanovil Český telekomunikační úřad prokazatelnou ztrátu z poskytování univerzální služby společnosti ČESKÝ TELECOM, a.s., za rok 2001 ve výši 264.657.721,- Kč. Výzvou ze dne 4. 9. 2002, čj. 21701/2002-611-III.vyřízení, byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení příspěvku na úhradu prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby za r. 2001 ve výši 58.444.046,- Kč.
Zásah orgánu veřejné moci podle ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může mít podobu rozhodnutí, opatření nebo jiného zásahu orgánu veřejné moci. Český telekomunikační úřad je orgánem státní správy (§3 odst. 1 zákona o telekomunikacích, dle něhož se zřizuje Český telekomunikační úřad jako správní úřad pro výkon státní správy včetně regulace ve věcech telekomunikací), a jako takový orgánem veřejné moci (usnesení Ústavního soudu ČSFR, sp. zn. I. ÚS 191/92, publikované pod č. 3 Sbírky nálezů a usnesení, 1992). Ze současné úpravy správního soudnictví (konkrétně ustanovení §65 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), stejně jako úpravy předchozí (§244 odst. 3 o.s.ř.) se rozhodnutími správních orgánů rozumí rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických nebo právnických osob. Ústavní soud se opakovaně (srov. rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 318/98 či III. ÚS 16/96) ztotožnil s doktrinárním výkladem, dle něhož "není důležité, jak je akt správního orgánu označen (rozhodnutí, jmenování, udělení, opatření, dohoda, usnesení, výměr, rozkaz, zřízení, výnos, potvrzení, oběžník, upozornění, výzva, příkaz, výpověď, oznámení, souhlas, stvrzenka, výmaz a jiné). Podstatné je, zda správní úřad takovým aktem autoritativním a právní moci schopným způsobem zasáhl do právní sféry fyzické nebo právnické osoby. Vždy je rozhodující věcný obsah aktu a nikoli jeho formální označení". (J.Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996, s. 661). Není proto rozhodující, jestliže státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci případně vyřídil věc pouze neformálním přípisem (či formálně nedokonalým rozhodnutím bez odůvodnění či poučení o opravném prostředku) v domnění, že není jeho povinností vydat rozhodnutí v určité procesní formě. Rozhodující je, že orgán veřejné moci tímto svým aktem autoritativně zasáhl do právní sféry navrhovatele (srov. též Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář. C.H. Beck, 2001, str. 294).
S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že oba napadené správní akty mají povahu rozhodnutí. Ačkoli je druhá z napadených písemností označena jako "Příspěvek na účet univerzální služby" a z obsahu vyplývá, že Úřad "pouze" vyzývá k zaplacení poplatku, Ústavní soud se domnívá, že právě daný dokument je rozhodnutím, potenciálně přímo způsobilým zásahu do základních práv a svobod, neboť z něj vyplývá povinnost stěžovatelky v něm stanovenou částku zaplatit. Obdobně je tomu i v prvém případě. Úřad v příslušné písemnosti sice přímo nestanoví konkrétní povinnost stěžovatelky, stanoví však celkovou částku, kterou jsou jednotliví držitelé telekomunikační licence povinni zaplatit. Nepřímo tak ovlivnil i výslednou povinnost stěžovatelky. Podle ustanovení §7 vyhl. č. 235/2001 Sb. stanovuje Úřad výši plateb, které jsou jednotliví držitelé telekomunikační licence povinni provést na účet do 14 dnů od vyzvání Úřadem k provedení platby na základě ověřené výše prokazatelné ztráty podle §5 citované vyhlášky. Podle tohoto ustanovení finanční příspěvek držitele telekomunikační licence na účet univerzální služby (dále jen "účet") určuje Úřad podle postupu uvedeného v příloze č. 2. Pro výpočet použije údaje za příslušný rok. Podle tohoto postupu je výše příspěvku jednotlivého držitele telekomunikační licence na účet násobkem podílu jednotlivého držitele telekomunikační licence (vypočítaného podle zvláštního vzorce) a ověřené výše prokazatelné ztráty. Je tedy nesporné, že i (nesprávné) stanovení výše prokazatelné ztráty může mít bezprostřední dopad na právní sféru stěžovatelky, neboť jí vznikne odlišná povinnost k zaplacení finančního příspěvku. Ústavní soud poukazuje, že k obsahově obdobnému správnímu aktu v jiné věci stěžovatelky (vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 682/02) přistupoval také jako k rozhodnutí.
Stěžovatelka nicméně upozorňuje, že napadený správní akt nemůže být rozhodnutím pode ustanovení §72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť nejde o rozhodnutí v řízení, jehož byla účastníkem. S její námitkou Ústavní soud nesouhlasí. Podle svého vyjádření se Úřad zjevně domníval, že nevydává správní rozhodnutí a v řízení tedy skutečně mohlo dojít k řadě procesních nepravidelností. Nemění to však nic na skutečnosti, že se stěžovatelkou bylo v zásadě zacházeno jako s účastnicí "řízení". Výzva k zaplacení povinnosti jí byla doručena, je po ní vymáháno splnění povinností a jí jsou také adresovány odpovědi Úřadu na její námitky.
Ústavní soud se proto dále zabýval tím, zda v případě napadených rozhodnutí jsou naplněny podmínky ustanovení §75 zák. č. 182/1993 Sb. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Stěžovatelka podává ústavní stížnost za situace, kdy současně podala, jak sama uvádí, proti správnímu aktu Úřadu ze dne 30. 8. 2002, čj. 21701/2002-611, žaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 9 a k Městskému soudu v Praze a proti oběma rozhodnutím odvolání k Českému telekomunikačnímu úřadu.
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 6. 12. 2002, čj. 55 C 141/2002-40, řízení zastavil, rozhodl o náhradě nákladů a vrácení soudního poplatku. Soud odůvodnil svůj postup nedostatkem podmínky řízení spočívající v chybějící způsobilosti žalovaného (stěžovatelka žalovala Český telekomunikační úřad, nikoli stát). Řízení před Městským soudem v Praze nebylo dosud pravomocně skončeno.
Úřad o odvolání dosud nerozhodl a jak z jeho vyjádření vyplývá, rozhodnout ani nezamýšlí. Stěžovatelka se proto současně domáhá, aby Ústavní soud uložil Úřadu povinnost o odvolání rozhodnout.
Již výše Ústavní soud konstatoval, že oba napadené správní akty mají povahu rozhodnutí. Podle ustanovení §102 odst. 2 zák. o telekomunikacích ve znění platném v době rozhodnutí rozhoduje o opravných prostředcích proti rozhodnutím vydaným Úřadem předseda Úřadu. Proti jeho rozhodnutí se nelze odvolat. Podle ustanovení §102 odst. 1 telekomunikačního zákona se v řízení ve věcech upravených tímto zákonem postupuje podle obecných předpisů o správním řízení, pokud jednotlivá ustanovení tohoto zákona nestanoví jinak. Zákon o telekomunikacích neobsahuje další obecná ustanovení o opravných prostředcích. Podle §53 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) má účastník řízení proti rozhodnutí správního orgánu právo podat odvolání, pokud zákon nestanoví jinak nebo pokud se účastník řízení odvolání písemně nebo ústně do protokolu nevzdal. K tomu zjevně směřuje námitka Českého telekomunikačního úřadu, jenž tvrdí, že zákon o telekomunikacích stanoví efektivnější postup sui generis, proti jehož výstupům nelze uplatnit opravné prostředky náležející do oboru správního práva. Uvádí, že měla-li stěžovatelka pochybnosti o způsobu zúčtování svého vztahu k účtu univerzální služby, měla podle ustanovení §32 odst. 6 zákona o telekomunikacích právo jej žádat o vysvětlení. Pokud tímto Český telekomunikační úřad naznačuje, že žádost o vysvětlení nahrazuje opravný prostředek proti napadeným rozhodnutím, a že tedy jde o případ, kdy zákon stanoví jinak, nelze s ním souhlasit. Vysvětlení podle ustanovení §32 zákona o telekomunikacích totiž nemá dle názoru Ústavního soudu charakter opravného prostředku. Takový opravný prostředek totiž musí otevírat efektivně prostor k tomu, aby se rozhodující orgán zabýval obsahem podání a případně napadené rozhodnutí efektivně změnil, rozumí se, že nezávisle na vůli dotčeného orgánu. Takové následky však žádost o vysvětlení pochopitelně nevyvolává. Zabývá se jí sám orgán, který ve věci již rozhodoval, a podá-li vysvětlení, omezí se na interpretaci svého předchozího rozhodnutí. Vysvětlení z povahy věci nesměřuje k případné změně rozhodnutí z podnětu stěžovatele. Ústavní soud se proto domnívá, že "podání vysvětlení" dle ustanovení §32 odst. 6 zák. o telekomunikacích nelze považovat za postup, jenž by vyloučil právo účastníka podat odvolání. Možnost podat opravný prostředek k předsedovi Úřadu podle ustanovení §102 odst. 2 téhož zákona jím tedy není dotčena.
Pokud jde o argument Úřadu, dle něhož je prostředkem právní ochrany jedině řízení před soudem ve smyslu §102 odst. 3 zákona o telekomunikacích, upozorňuje Ústavní soud, že podání žaloby podle uvedeného ustanovení je možné až po vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení. Ty dosud vyčerpány nebyly, neboť o nich Úřad, resp. jeho předseda doposud nerozhodli.
Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že stěžovatelka podala ústavní stížnost faxem dne 30. 12. 2002, tedy před účinností zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (1. 1. 2002). V době rozhodování Ústavního soudu je však uvedený zákon již platný a účinný. Ustanovení v jeho §79 připouští, aby ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, se žalobou domáhal, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Žalobu lze podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci učiněn poslední úkon (vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí tato lhůta dosud neuplynula). Podle §81 odst. 2, je-li návrh důvodný, soud uloží rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu, ne však delší, než kterou určuje zvláštní zákon.
Jinými slovy, stěžovatelka má, pokud trvá na tom, aby se předseda Úřadu jejím opravným prostředkem zabýval, možnost obrátit se na obecný soud, aby mu uložil povinnost rozhodnout. Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že ve své činnosti respektuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví v ČR nežádoucí. Na základě uvedených úvah, se zřetelem na ústavní postavení a funkci Ústavního soudu, lze učinit závěr, že postup podle citovaného ustanovení je možný pouze tehdy, nevyužije-li stěžovatel všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. V projednávané věci je však myslitelná situace, že by stěžovatelka podala zmíněnou žalobu kdykoli po 1. 1. 2003, případně i po rozhodnutí Ústavního soudu. Vedlo by to tak k situaci, kdy by o téže věci - uložení povinnosti Úřadu rozhodnout o odvolání stěžovatelky - rozhodoval vedle Ústavního soudu i soud obecný. Ústavní soud je proto nucen konstatovat, že pokud jde o jiný zásah Úřadu, spočívající v tom, že o odvolání stěžovatelky doposud nerozhodl, nevyčerpala stěžovatelka všechny dostupné opravné prostředky.
Ústavní soud dále posoudil, zda nelze v daném případě postupovat dle ustanovení §75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jak stěžovatelka navrhovala. Podle uvedeného ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podaném podle ustanovení §75 odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká vážná a neodvratitelná újma. Postup podle uvedeného ustanovení není v projednávaném případě možný. Ustanovení §75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, představuje výjimku z obecné zásady, jež stanoví, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivním způsobem, toliko v mimořádných případech, kdy by mohla být efektivita ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod ohrožena. V projednávaném případě tomu tak evidentně není.
Stěžovatelka se jednak stále může obrátit v souladu s §79 soudního řádu správního na obecný soud, který může uložit správnímu orgánu povinnost v jím stanovené lhůtě vydat rozhodnutí. Pokud tedy jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, který stěžovatelka spatřuje ve skutečnosti, že doposud o jejím odvolání nebylo rozhodnuto, musí Ústavní soud s ohledem na popsanou subsidiaritu ústavní stížnosti a vyloučení dvojkolejnosti řízení aplikaci ustanovení §75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout, neboť zjevně nejde o situaci, na niž dopadá. Stěžovatelka má dosud právo realizovat svá práva a hájit svůj právní názor v dalším řízení. Nadto je jí zachována následná možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci. Efektivita ochrany jejích práv není tudíž dotčena. Vedle toho tím, že by Ústavní soud vstoupil do řízení, mohlo by dojít ke křížení pravomocí se soudy obecnými, které ústavodárce chtěl zásadně vyloučit. Ústavní soud se za daného stavu věci necítí být oprávněn do věci zasahovat a je nucen ústavní stížnost v daném ohledu podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odmítnout.
K návrhu na zrušení ustanovení §7 vyhl. Ministerstva dopravy a spojů č. 235/2001 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o výpočtu a úhradě prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby držitelem telekomunikační licence, ve slovech "do 14 dnů od vyzvání Úřadem k provedení platby", Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, promítne se toto rozhodnutí i do návrhu, vzneseného ve smyslu §74 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zrušení právního předpisu tak "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze tehdy, pokud splňuje ústavní stížnost všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. III. ÚS 101/95). Ústavní soud byl proto nucen podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout i tento návrh.
Neshledal ovšem ani důvod, pro nějž by vyhověl návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení §62 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z tohoto pravidla existují výjimky uvedené kromě ustanovení §62 odst. 4 taktéž v §83 a §84 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp. jak uvádí konkrétně ustanovení §62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu neshledal s ohledem na výsledek řízení důvod. Postup podle ustanovení §§83 a 84 je pak možný pouze v případech, kdy ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Podmínky pro aplikaci daného ustanovení tudíž nejsou naplněny.
Konečně, pokud jde o návrh na odložení vykonatelnosti napadených správních aktů a návrh na nařízení předběžného opatření, Ústavní soud má za to, že projednáním a rozhodnutím o návrhu odpadl důvod, aby se oběma těmito návrhy dále zabýval.
S ohledem na výše uvedené byl proto Ústavní soud nucen návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) cit. zák. mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu