ECLI:CZ:US:2008:2.US.808.08.1
sp. zn. II. ÚS 808/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2008 č. j. 12 Ca 23/2007-34, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaného usnesení Městského soudu v Praze pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva).
Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl zamítnut návrh stěžovatele (žalobce) na vydání předběžného opatření, jímž by bylo uloženo Okresní správě sociálního zabezpečení Praha - západ (dále jen jako "OSSZ") odložit do pravomocného rozhodnutí o žalobním návrhu stěžovatele vymáhání částky vyměřené platebním výměrem ze dne 30. 7. 2007, č. j. 3280/07 (částka 197.990,- Kč).
V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje skutečnosti vztahující se k dlužnému pojistnému a penále vyměřenému platebním výměrem, jakož i následný procesní stav. Dále uvádí, že se opětovně obrátil na OSSZ a vyzval ji, aby k uspokojení svých nároků využila institutu návrhu na nařízení exekuce přikázáním pohledávky ze soudní úschovy. Přiloženým souhlasným prohlášením ze dne 30. 11. 2007 deklaroval společnou vůli s jeho postupníkem spol. Alba, a.s., aby dlužné pojistné v celkové výši 197.990,- Kč bylo uspokojeno ze soudní úschovy vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. Sd 58/2000. I když právní řád České republiky zatím podrobnou úpravu takového postupu nemá, nemůže to být vykládáno k tíži stěžovatele, neboť na projednávaný případ plně dopadá čl. 13 Úmluvy. Česká republika nemůže porušovat svoje závazky, na jedné straně stěžovateli blokovat příjmy a majetek, ignorovat jeho majetkové nároky a současně nezávisle na tom vymáhat proti stěžovateli plnění jeho závazků, jako by jeho majetkových nároků nebylo. Takovýto postup ze strany státu je nejen nemravný, ale je i flagrantním porušováním závazků z Úmluvy. Stěžovatel je ve vztahu ke svému dlužníkovi České straně sociálně demokratické v obzvlášť obtížném postavení, a to především z hlediska své důkazní povinnosti prokázat, že je to jeho dlužník, kdo stojí v pozadí ovlivňování státních orgánů, aby stěžovateli blokovaly výplatu částek na uspokojení jeho nároků, včetně jiných nároků než z kauzy Lidového domu, a na druhé straně ovlivňování jiných státních orgánů, aby vůči stěžovateli vymáhaly svoje pohledávky bez ohledu na to, že mu jeho příjmy jsou jinými státními orgány blokovány.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud, se zřetelem ke skutečnosti, že je příslušný přezkoumávat pouze ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je totiž zásadně věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu. Jde o procesní rozhodnutí závisející na zvážení soudce (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/06). Proto Ústavní soud mohl pouze ověřit, zda v projednávané věci Městský soud v Praze nerozhodl svévolně, nýbrž s ohledem na příslušná ustanovení soudního řádu správního. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci Městský soud v Praze rozhodl v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního rovněž v tom směru, že podle §55 odst. 4 s. ř. s. usnesení o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, tj. usnesení, kterým se řízení nekončí a ani se jím neukládá nikomu žádná povinnost, nemusí obsahovat odůvodnění. Přitom přezkoumávání reálné existence zákonných podmínek pro vydání předběžného opatření, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, Ústavnímu soudu nepřísluší (srov. usnesení Ústavního soudu III. ÚS 376/05).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem městského soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Jako obiter dictum Ústavní soud podotýká, že v návrhu na vydání předběžného opatření, jakož i v ústavní stížnosti (která je v podstatě pouze formálně přepsaným návrhem na vydání předběžného opatření), absentuje argumentace, z níž by bylo možné dovodit, že je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro "hrozící vážnou újmu", tedy naplnění legální podmínky pro možné soudcovské uvážení vydat předběžné opatření. Tvrdit a prokázat existenci "hrozící vážné újmy" je přitom povinností žalobce. Z podání stěžovatele opodstatněnost naplnění této zákonné podmínky není způsobilá být prokázána. Institut předběžného opatření má mimořádný a dočasný charakter, přičemž v případě vyhovění návrhu soud před vlastním rozhodnutím ve věci samé prolamuje právní účinky pravomocného rozhodnutí správního orgánu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Vydání předběžného opatření je proto vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce popsal slovy o (hrozící) vážné újmě (nikoli tak každé újmě). Šlo-li v případě uvažovaného návrhu, resp. institutu o výjimku z pravidla, obecný soud potom v souladu s akceptovanou zásadou právní o vztahu pravidla a výjimky neměl s ohledem na obsah návrhu stěžovatele důvodu vykládat relevantní ustanovení s. ř. s. (§38 odst. 1) v případě stěžovatele extenzivním způsobem.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu