ECLI:CZ:US:2007:2.US.832.06
sp. zn. II. ÚS 832/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. ledna 2007 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Podlipským, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou 33/1661, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 9. 2006, č. j. 21 Cdo 2321/2005-151, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, č. j. 11 Co 456/2003-116 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 15. 8. 2003, č. j. 15 C 187/2002-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve věci jím podané žaloby o neplatnost dvou výpovědí z pracovního poměru, a tvrdil, že jejich vydáním bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36, odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Dále stěžovatel tvrdil, že porušeny byly čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny, a porušeny měly být i čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti stručně shrnuto tvrdil, že obecné soudy ve sporu o neplatnost výpovědí (daných mu zaměstnavatelem z organizačních důvodů) učinily závěry nemající oporu v provedeném dokazování. Nesprávně totiž vypořádaly námitku, že o organizační změně mohl rozhodnout jen tajemník, nikoli rada městské části. Nesprávně byl posouzen znak nadbytečnosti pracovníků (výpověď tajemníka byla interpretována extrémně zkresleně). Nabídka jiného vhodného místa rovněž nebyla učiněna v souladu se zákonem, neboť bylo nabídnuto zaměstnání na dobu určitou, jako záskok za pracovnici na mateřské dovolené, která mohla skončit dříve, než stěžovatelova výpovědní lhůta. Obvodní soud nesprávně uvedl, že stěžovatel tuto skutečnost nesporoval. Výhradně ve prospěch protistrany obecné soudy posoudily projevy vůle "převzal a nesouhlasí", které stěžovatel připsal na obě výpovědi. Nebylo z nich možno dovodit, že se vzdává lhůty na rozmyšlenou, zda příjme nabízené jiné vhodné místo. Nesouhlasit totiž ještě neznamená odmítnout. Soudy dále nevypořádaly stěžovatelovu námitku, že první výpověď neobsahovala označení adresáta a výpovědní důvod nebyl vymezen dostatečně určitě. Soudy zde pracovaly s extrémně zkreslenou výpovědí tajemníka a výpověď starosty považovaly za nadbytečnou, čímž se jejich závěry dostaly do extrémního rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. V řízení též došlo k neodůvodněným průtahům s postoupením dovolání Nejvyššímu soudu ČR a při zasílání spisu tomuto soudu a písemné vyhotovení rozsudku městského soudu trvalo několik měsíců. Soudy se odmítaly zabývat tvrzeními stěžovatele, že byl obětí diskriminace a šikany, a že nadbytečnost byla vytvořena uměle v době zvýšeného nápadu správní agendy. Dovolací soud pak nesprávně nepřipustil dovolání, ačkoli dosud neřešil otázku "výkonu státní správy v přenesené působnosti" a "odchylně" byla řešena otázka skutečného cíle rozhodnutí o organizační změně. Zaměstnavatelka neměla důvod nahrazovat stěžovatele právníkem, neboť stěžovatel vykonával stejné práce jako kolegyně s právnickým vzděláním. V rozporu s hmotným právem měla být řešena otázka údajného odmítnutí nabízeného místa, resp. nejasnosti měly jít k tíži zaměstnavatelky v podobě závěru o nesplnění nabídkové povinnosti. Soudy navíc podle stěžovatele nesplnily povinnost zjistit důkazy z vlastní iniciativy.
Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 8. 2003, č. j. 15 C 187/2002-80, Ústavní soud zjistil, že senát obvodního soudu zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal určení neplatnosti jemu daných výpovědí z pracovního poměru ze dnů 19. a 22. 4. 2002. Stěžovatel v žalobě namítal neurčitost výpovědi, nesplnění nabídkové povinnosti, neuvedení důvodu nadbytečnosti, nepříslušnost rady městské části k rozhodnutí o reorganizaci, neexistenci příčinné souvislosti mezi organizační změnou a nadbytečnosti. Stěžovatel rovněž namítal, že je postihován za uplatňování svých práv. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž argumentoval obdobně jako žalobě a v ústavní stížnosti. Na úřad byli přijati jiní referenti a v době předcházející dání výpovědi bylo jednáno o posílení přestupkového oddělení.
Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, č. j. 11 Co 456/2003-116, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelovo odvolání neshledal městský soud důvodným, a proto napadený rozsudek obvodního soudu potvrdil. Tento rozsudek napadl stěžovatel dovoláním, v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 9. 2006, č. j. 21 Cdo 2321/2005-151 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ČR odmítl, neboť směřovalo proti rozhodnutí, vůči němuž není dovolání přípustné. Dovolací soud mj. konstatoval, že přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí zásadní právní význam, ale až poté, co k takovému závěru dospěje dovolací soud.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03 , Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti a s ohledem na výše uvedené hodnotil Ústavní soud, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly normy jednoduchého práva, resp. zda jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K příčinné souvislosti mezi organizační změnou a nadbytečností stěžovatele konstatoval obvodní soud (srov. napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, str. 3, odst. 6), že před ukončením pracovního poměru se stěžovatelem pracovalo na předmětném odboru 7 zaměstnanců, a poté jich tam stabilně pracovalo 6. Důvod uvedený ve výpovědi naplnil obsah ust. §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce (cit. rozsudek obvodního soudu, str. 4 dole) a byl nezaměnitelný (tamtéž, str. 5 nahoře). Obvodní soud rovněž konstatoval (cit. rozsudek, str. 5 odst. 1), že o výběru konkrétního zaměstnance, který se stane nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel, a nikoli soud. V citovaném rozsudku se rovněž konstatuje (str. 5 odst. 3), že mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem bylo sporné, zda je nabízené místo místem vhodným, avšak podle soudu nabídková povinnost splněna byla, neboť zaměstnavatel neměl pro stěžovatele jinou vhodnou práci. Stěžovateli se podle obvodního soudu (tamtéž, str. 5 odst. 4) nepodařilo prokázat, že byl diskriminován, neboť mu volné místo bylo nabídnuto jako prvnímu. Městský soud uvedl (srov. napadený rozsudek Městského soudu v Praze, str. 3, odst. 5), že výpovědi splňují formální náležitosti, že rozhodnutí o zrušení pracovního místa vydal kompetentní orgán (tamtéž, str. 4 odst. 1) a že nabídková povinnost splněna byla (tamtéž, str. 4, odst. 2), přičemž projev vůle stěžovatele, jímž odmítl nabízené místo, byl dostatečně určitý (tamtéž, str. 5 nahoře). Ohledně splnění kritéria vhodnosti nabízeného místa Městský soud v Praze konstatoval (srov. napadený rozsudek Městského soudu v Praze, str. 3, odst. 4 a str. 5, odst. 2), že ze zprávy žalované vyplývá, že mateřská dovolená pracovnice, jež měla být stěžovatelem zastoupena, neskončila přede dnem 31. 7. 2002, jež byl dnem uplynutí výpovědní lhůty stěžovatele. Nejvyšší soud ČR pak jednoznačně konstatoval (str. 6, odst. 1 napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR), že bylo nepochybné, komu byl adresován projev vůle obsahující "první" výpověď, a dále konstatoval (tamtéž str. 6, odst. 4), že rozhodnutí o snížení stavu zaměstnanců z důvodu zvýšení efektivnosti soud přezkoumává jen z toho hlediska, zda bylo zaměstnavatelem přijato. Z výše uvedeného vyplývá, že námitky obsažené v ústavní stížnosti byly vypořádány obecnými soudy způsobem, který nevybočuje z rámce spravedlivého procesu.
Stěžovatel namítal v odůvodnění ústavní stížnosti průtahy ve vztahu k řízení, jež skončilo. Petitem se však domáhal jen zrušení rozhodnutí obecných soudů - nedomáhal se konstatování průtahů v řízení. Ústavní soud ustáleně judikuje svou vázanost petitem ústavní stížnosti a od této judikatury nemá důvodu se odchylovat.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. ledna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu