ECLI:CZ:US:2019:2.US.833.19.1
sp. zn. II. ÚS 833/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů 1) K. R., 2) L. Č., 3) S. R. a 4) K. R. ml., všech zastoupených JUDr. Alenou Andruško, Ph.D., advokátkou se sídlem Coriových 822/11, Praha 6, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, č. j. 30 Cdo 3062/2018-380, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2018, č. j. 58 Co 275/2017-291, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelé proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Městského soudu v Praze, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva a ústavní principy zaručené v čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1, odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 16 Úmluvy o právech dítěte.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu, Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 11. 5. 2017, č. j. 17 C 102/2016-190, o návrhu stěžovatelů na ochranu osobnosti tak, že uložil společnosti RF HOBBY s. r. o. (dále jen "žalovaná") povinnost odstranit z internetové stránky www.youtube.com videoupoutávky na specifikované časopisy (výrok I), povinnost upustit od zveřejňování a šíření informací, komentářů či jiných sdělení a výroků o soukromém a rodinném životě stěžovatelů ve specifikovaném rozsahu (výrok II), a dále povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů peněžité zadostiučinění ve výši 500.000 Kč (výrok III). Obvodní soud zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatelé domáhali zaplacení částky 250.000 Kč každému z nich (výrok IV). Výrokem V byl stěžovatelům přiznán nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 1/3 (s ohledem na jejich úspěch ve věci v rozsahu 2/3).
3. Vzhledem k tomu, že uvedeným rozsudkem nebyl vyčerpán žalobní petit v celém rozsahu, zamítl obvodní soud doplňujícím rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, č. j. 17 C 102/2016-264, návrh stěžovatelů, aby byla žalovaná povinna zdržet se zveřejňování jakýchkoliv informací, komentářů či jiných sdělení a výroků o soukromém a rodinném životě stěžovatelů.
4. K odvolání stěžovatelů, směřujícímu do nákladového výroku V, a odvolání žalované, směřujícímu do výroků I, II, III a nákladového výroku V, změnil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností nyní napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu tak, že ve výroku I pod bodem 1. pro větší srozumitelnost rozhodl znovu o celém odstraňovacím návrhu (materiálně se tak jednalo o potvrzení předchozího výroku), a dále jej změnil tak, že zamítl žalobu v rozsahu žalobního návrhu, aby žalovaná byla povinna odstranit videoupoutávky nad rozsah zmíněný pod bodem 1. Výrokem II změnil městský soud výrok II odvoláním napadeného rozsudku jen tak, že žalobu zamítl v rozsahu žalobního návrhu, aby žalovaná byla povinna zdržet se uveřejňování informací a komentářů o vzájemných příbuzenských a rodičovských vztazích mezi stěžovateli, pokud to není v rozporu s jejich oprávněnými zájmy, a o vzájemných partnerských a intimních vztazích mezi stěžovatelem 1) a stěžovatelkou 2), pokud to není v rozporu s jejich oprávněnými zájmy; jinak rozhodnutí obvodního soudu v tomto výroku potvrdil.
5. Městský soud dále změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku III tak, že zamítl žalobní návrh v části, v níž měla žalovaná zaplatit stěžovateli 1) částku 200.000 Kč, stěžovatelce 2) částku 200.000 Kč, stěžovatelce 3) částku 440.000 Kč a stěžovateli 4) částku 440.000 Kč, jinak ho potvrdil. Odvolací soud tak stěžovatelům přiznal peněžité zadostiučinění v celkové výši 720.000 Kč, tj. 300.000 Kč pro každého dospělého stěžovatele a 60.000 Kč pro každého nezletilého stěžovatele. Výrokem IV. uložil městský soud žalované povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení před soudy obou stupňů, a to u každého ve výši 15.176,77 Kč.
6. Dovolání stěžovatelů, směřující proti výši relutární náhrady a nákladovému výroku, bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto jako nepřípustné.
II. Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti po rekapitulaci průběhu předchozího řízení před obecnými soudy vyjadřují nesouhlas se závěry městského soudu o přiměřenosti přiznané relutární náhrady (zejména ve vztahu k nezletilým stěžovatelům) a náhradě nákladů řízení. Nejvyššímu soudu vytýkají, že se řádně nevypořádal ani s jedním argumentem uvedeným v dovolání.
8. Stěžovatelé namítají, že bylo žalované umožněno těžit (mít výhody) ze svého vlastního protiprávního jednání. Za svévolný (tj. jdoucí nad rámec zákonného institutu promlčení) považují postup městského soudu, který při stanovení výše relutární náhrady zohlednil časovou prodlevu mezi zveřejněním prvních informací o jejich soukromém a rodinném životě ze strany žalované (resp. únikem těchto informací do bulvárního světa) a podáním žaloby na ochranu osobnosti. Ohrazují se proti chápání způsobené újmy jako újmy sdílené a proti zohlednění paralelních soudních řízení vedených stěžovateli proti jiným bulvárním subjektům. Mají za to, odkazujíce přitom na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3466/2015 ze dne 18. 10. 2016; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz/), že v případě stanovení výše zadostiučinění u nezletilých stěžovatelů je zcela bez významu, že tito újmu v daný moment subjektivně nepociťovali či nevnímali. Stěžovatelé dále uvádějí, že nezohlednění pokračujícího protiprávního jednání žalované, která vydává nové bulvární články i po podání žaloby, odporuje zásadě předvídatelnosti soudních rozhodnutí, a rozporují jednotlivá kritéria, která městský soud použil pro stanovení výše relutární náhrady.
9. Stěžovatelé napadají rovněž nákladový výrok odvolacího soudu, přičemž poukazují na judikaturu zdejšího soudu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3388/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 104/65 SbNU 431); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], z níž vyplývá, že "přizná-li soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení §142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje i v takovém případě částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu." Mají za to, že odvolací soud tento ústavní pokyn v nyní posuzovaném případě nevyslyšel a dopustil se tak porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces.
III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení
10. Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení, která následně předal stěžovatelům k replice.
11. Nejvyšší soud ve vyjádření v prvé řadě plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém se vypořádal s dovoláním stěžovatelů. Zopakoval, že "neshledal dovolání ve věci samé přípustným co do posouzení formy a výše přiznané kompenzace s tím, že posouzení této otázky je podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od jedinečných okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř." Uvedl, že stěžovatelé řádně nepodali dovolání, tj. nevyčerpali opravné prostředky, a jejich ústavní stížnost by proto měla být odmítnuta pro nepřípustnost.
12. Na odůvodnění obsažené v ústavní stížností napadeném rozhodnutí odkázal rovněž městský soud, který vyjádřil přesvědčení, že "pečlivě vážil veškeré okolnosti a specifika věci a zabýval se všemi funkcemi zadostiučinění." Následně obsáhle popsal paralelní (a již pravomocně ukončené) spory vedené stěžovateli proti šesti provozovatelům (včetně stávající žalované) bulvárních médií. Městský soud dále vyslovil názor, že ústavním požadavkům dostojí též jeho závěry týkající se přiznání nižšího zadostiučinění u nezletilých stěžovatelů a závěry ohledně nákladů řízení.
13. Stěžovatelé možnosti repliky nevyužili.
IV. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
14. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření účastníků řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je posouzení přiměřenosti přiznané výše relutární náhrady, resp. rozhodnutí o nákladech řízení před soudem nalézacím a odvolacím.
16. Ve vztahu k první otázce považuje Ústavní předně za důležité připomenout dříve vyslovené obecné judikatorní závěry, že publikované informace vybočující z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, typicky tedy právě informace bulvárního typu, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takové se zpravidla ocitají již mimo meze ústavní ochrany plynoucí z práva na svobodu projevu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012 (N 43/64 SbNU 491), bod 31].
17. Ústavní soud rovněž zdůraznil, že peněžité zadostiučinění jako prostředek k náhradě nemajetkové újmy nemá plnit pouze funkci satisfakční (kompenzační či reparační) směřující k vyvážení a zmírnění nepříznivého následku neoprávněného zásahu, ale rovněž funkci sankční působící k odrazení rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možných následovníků od protiprávního jednání. Relutární náhrada se tak stává rovněž nástrojem speciální a generální prevence [srov. cit. nález sp. zn. I. ÚS 1586/09, body 35-37, a nález sp. zn. I. ÚS 2844/14 ze dne 22. 12. 2015 (N 221/79 SbNU 545), body 46-51; obdobně z literatury srov. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek IX. §2894-3081. Praha: Leges, 2018, s. 953).
18. Ústavní soud dále dovodil, že v případě sporů na ochranu osobnosti, jež mají svůj původ ve světě bulvárních médií, lze při stanovení výše relutární náhrady připustit výjimky ze zásady tzv. odrazujícího účinku (chilling effect), dle které by výše přiznaného peněžitého zadostiučinění neměla být pro původce neoprávněného zásahu likvidační. V celé úplnosti se proto aplikace této zásady nemůže např. dovolávat osoba, jejíž podnikání je postaveno, resp. často doprovázeno zcela prokazatelnými, úmyslnými a závažnými zásahy do základních práv jednotlivců, ba vede dokonce ke snížení jejich lidské důstojnosti. Míra jejich ochrany (spočívající ve fazetě svobody projevu a svobodného podnikání) musí být nezbytně oslabována či dokonce úplně vyloučena u subjektů, jež účel své existence, činnost a marketingovou strategii zakládají převážně na publikaci difamačních ("bombastických", "šokujících" či "pikantních"), na cti utrhačných a lidskou důstojnost snižujících "informacích" o osobách veřejně činných, osobách známých či společensky významných ("celebritách"), kdy účelem takového chování osoby je toliko sledování jejího majetkového prospěchu a zvýšení publicity použitého média (srov. cit. nález sp. zn. I. ÚS 1586/09, bod 44).
19. Z judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1041/17 ze dne 19. 9. 2017) i Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2005/2003 ze dne 27. 10. 2003) vyplývá, že pokud obecné soudy zjistí, že zde jsou předpoklady pro přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích, zbývá zodpovědět otázku její výše v konkrétním případě, přičemž určení výše takového nároku je značně obtížné, a vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení §136 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1092/2011 ze dne 29. 11. 2012). Ač se tedy stanovení výše tohoto zadostiučinění stává předmětem volného uvážení soudu, i to podléhá hodnocení a soud musí v každém jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Jen tak lze vytvořit záruky, že určením výše přiznaného peněžitého zadostiučinění dojde k zákonem požadovanému přiměřenému zmírnění nastalé závažné nemajetkové újmy.
20. Ústavní soud rovněž již dříve formuloval požadavek, aby obecné soudy ve své judikatuře respektovaly určitá společná obecná kritéria, jež by vždy braly v úvahu při určení konkrétního způsobu či stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Základním a určujícím hlediskem pro stanovení uvedených měřítek musí být hledisko závažnosti a intenzity zásahu do práv náležejících do tzv. intimní sféry soukromého života jednotlivce, dotýkajícího se samé podstaty lidství a lidské důstojnosti, který je s ohledem na její význam a nadřazenost nezbytné vnímat jako zásah nejcitlivější a nejzávažnější bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o jednotlivce veřejně činného, známého, či nikoliv. Jakýkoliv zásah či snížení lidské důstojnosti je proto nezbytné vnímat jako zásah velmi závažný, a tedy i stěží reparovatelný, neboť lidská důstojnost je hodnotou horizontálně neporovnatelnou s ostatními ústavními hodnotami či společenskými normami, je zcela nenahraditelná jiným statkem, tím méně je pak hodnotou kvantifikovatelnou či vyčíslitelnou v penězích [srov. cit. nález sp. zn. I. ÚS 1586/09, bod 33].
21. Vedle míry závažnosti a intenzity neoprávněného zásahu do osobnostních práv jednotlivce (a míry zavinění původce zásahu) je ovšem nezbytné zkoumat i další konkrétní okolnosti neoprávněného zásahu. Při posuzování formy zadostiučinění a u peněžité satisfakce i její výše je nutno brát zřetel na všechny okolnosti případu, ať již právní nebo skutkové, jakož i na okolnosti polehčující či přitěžující. Zohledněny musí být okolnosti na všech stranách, tzn. nejen na straně rušitele (škůdce), ale i na straně postiženého (oběti) (srov. cit. nález sp. zn. I. ÚS 1586/09, bod 40; srov. též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2206/2006 ze dne 22. 2. 2007). Výše předestřená kritéria testu ústavní aprobovatelnosti je proto třeba mít na zřeteli i při úvaze o formě a přiměřenosti zadostiučinění za újmu na osobnostních právech fyzické osoby vzniklou v souvislosti s publikováním informací, které nepožívají ústavní ochrany svobody projevu.
22. V nyní projednávaném případě dospěly obvodní i městský soud ke shodnému závěru, že jednání žalované představovalo neoprávněný zásah do soukromí a rodinného života stěžovatelů, za což jim mělo být mj. přiznáno přiměřené peněžité zadostiučinění (srov. s. 6 rozsudku obvodního soudu, resp. bod 33 rozsudku městského soudu). Nalézací a odvolací soud se nicméně neshodly v určení výše přiměřené relutární náhrady, přičemž, jak bylo podáno výše, stěžovatelé napadají toliko rozsudek odvolacího soudu, který peněžité zadostiučinění snížil na celkovou částku 720.000 Kč. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí ovšem vyplývá, že při posuzování výše relutární náhrady městský soud řádně zohlednil výše předestřená kritéria testu ústavní aprobovatelnosti, jakož i všechny okolnosti případu, včetně skutečností na straně stěžovatelů a na straně žalované. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že městský soud nepřekročil meze volného uvážení, jež se uplatní při stanovení výše relutární náhrady. V postupu a rozhodnutí městského soudu tedy nebyl shledán ústavní exces, který jedině by mohl iniciovat kasační pravomoc zdejšího soudu.
23. Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelů, že městský soud považoval újmu stěžovatelů za újmu sdílenou. Z napadeného rozhodnutí se totiž podává, že právě tento aspekt vytknul odvolací soud soudu nalézacímu, když uvedl (srov. bod 58 rozsudku městského soudu): "Soud prvního stupně se při určování výše relutární satisfakce nesprávně nezabýval výší peněžité satisfakce pro jednotlivé žalobce, nesprávně nezkoumal intenzitu dopadu zásahu směrem k jednotlivým žalobcům." Toto pochybení obvodního soudu městský soud v rámci své přezkumné pravomoci následně napravil.
24. Městskému soudu nelze důvodně vytýkat ani to, že při stanovení výše relutární náhrady vycházel z jiného řízení vedeného stěžovateli u tohoto soudu pod sp. zn. 58 Co 286/2017 proti společnosti EMPRESA MEDIA, a. s. Ústavní soud tento postup již dříve aproboval, když formuloval závěr (srov. cit. nález sp. zn. I. ÚS 2844/14, bod 56), že "při určování výše náhrady nemajetkové újmy v penězích je důležitým aspektem to, aby její výše odrážela obecně sdílené představy o spravedlnosti. Ústavní soud konstatuje, že při stanovení výše částky relutární náhrady je nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že obecné soudy porovnají částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných, ale i v dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, a to zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy, způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních." Obdobně k určování výše peněžitého zadostiučinění přistupuje rovněž Nejvyšší soud [srov. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 (R 67/2016) ze dne 16. 9. 2015].
25. Za akceptovatelné považuje zdejší soud rovněž snížení částky peněžité náhrady u nezletilých stěžovatelů. Městský soud totiž zohlednil rovněž a právě judikaturu Nejvyššího soudu, na niž stěžovatelé odkazují a s níž se dle vlastních slov plně ztotožňují, z níž vyplývá, že i když nezletilá osoba plně nevnímá obsah zásahu, neznamená to, že nemá právo na náhradu nemajetkové újmy (srov. bod 61 rozsudku městského soudu). Odvolací soud se tedy neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pro Ústavní soud je v tomto ohledu podstatné, že městský soud snížení dostatečně odůvodnil, když poukázal na skutečnost, že i sami stěžovatelé "uvádějí, že z hlediska prevence do budoucna a ochrany nezletilých dětí je klíčový zdržovací a odstraňovací nárok" (srov. bod. 62 rozsudku městského soudu).
26. Opodstatněná není ani námitka tvrzeně svévolného zohlednění časové prodlevy mezi zveřejněním prvních informací o soukromém a rodinném životě stěžovatelů ze strany žalované (resp. únikem těchto informací do bulvárního světa) a podáním žaloby na ochranu osobnosti. Jak vyplývá z předestřených obecných východisek, při stanovení výše relutární náhrady obecné soudy zohledňují mj. i okolnosti na straně poškozeného, přičemž nelze apriorně vyloučit, že bude mezi tyto okolnosti zařazen rovněž časový aspekt ve shora naznačeném smyslu. Při stanovení výše relutární náhrady navíc vzal městský soud v potaz další relevantní kritéria (počet defamačních článků, subjektivně vnímaný pocit újmy, čtenost periodik, počet zveřejnění na titulní straně či období, v němž články vycházely - srov. body 54 a 64 rozsudku městského soudu). Stran namítaného nezohlednění dalších šesti článků (a od toho se odvíjejícího prodloužení doby zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelů) vydaných po podání žaloby postačí odkázat na vyjádření městského soudu (srov. bod 7), jenž uvedl následující: "Stěžovatelé se totiž žalobou domáhali zadostiučinění právě ve vztahu k 17 článkům označeným v žalobě. V průběhu řízení sice tvrdili, že vycházejí další články, kterými je zasahováno do jejich osobnostních práv (když se současně domáhali zdržovací povinnosti, pro jejíž vyhovění je dán požadavek trvání či hrozby zásahu), avšak ve vztahu k dalším článkům stěžovatelé zadostiučinění nežádali (nenavrhli změnu žaloby), nebylo předmětem řízení a soudy o něm nerozhodovaly. Odvolací soud nijak nepřehlédl nově zveřejněné články, významné to pro něj bylo - jak je uvedeno již výše - v souvislosti s posuzováním žalobou uplatněného zdržovacího nároku, když zjistil, že žalovaná společnost RF HOBBY s. r. o. zveřejňovala napadané informace ze soukromí stěžovatelů nejen po podání žaloby, jak bylo zjištěno soudem prvního stupně, ale i po rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. bod 13 odůvodnění rozsudku)."
27. Ústavní soud proto ve shodě s městským soudem uzavřel, že přiznaná výše náhrady nemajetkové újmy je vzhledem k okolnostem nyní projednávaného případu akceptovatelná i z ústavně právního hlediska, jelikož dostatečně reflektuje jak satisfakční, tak i sankčně preventivní funkci tohoto právního institutu.
28. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelům ani ohledně námitky týkající se nákladů řízení, přičemž odkazuje na svoji dosavadní ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že otázka nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012), k čemuž ovšem v nyní projednávaném případě nedošlo. Nákladový výrok napadeného rozhodnutí městského soudu ústavním požadavkům dostojí, neboť je z něj dostatečně patrné, že při posuzování úspěchu stěžovatelů stran nároku na peněžité zadostiučinění vycházel tento soud z ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. (srov. rozsudek městského soudu body 69-70). V případě odstraňovacího a zdržovacího nároku však městský soud aplikoval ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., což dostatečně odůvodnil tím, že při uplatnění těchto nároků slavili stěžovatelé toliko dílčí úspěch. Na těchto závěrech odvolacího soudu nehodlá Ústavní soud vzhledem k avizované zdrženlivosti při přezkumu nákladových výroků cokoliv zpochybňovat.
29. Protiústavnost Ústavní soud neshledal konečně ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovateli podaného dovolání, a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji viz též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - včetně vymezení důvodu jeho přípustnosti, což ovšem nebylo v posuzované věci splněno a Nejvyšší soud v tomto směru nepochybil.
30. Dle názoru Ústavního soudu tedy nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu